Popelka nazaretská (1991)

Přidal: Přemek |

Květen 12, 2009

Václav Renč. Literárně hudební pásmo. Hudba Vít Petrů. Zpěv sólo Richard Sporka, Jana Svobodová, Jana Radová; komorní sbor: I. Jančíková, J. Svobodová, M. Šerých, J. Radová, M. Ryantová, M. Žákova, J. Blondek, 0. Rus, T. Rus, M. Doležal, M. Rada, M. Špilar. Flétna Jiří Boušek, kytara 6: Božena Šárková, kytara 12: Jiří Jirkovský, kontrabas: Tadeáš Meszanyi, klávesy: Dagmar Kronejslová, tympány: Rita Kindlerová. Výběr textů, aranžmá a dirigent nahrávky Pavel Svoboda. Hudební režie Libor Mathauser. Zvuková režie Ing. Stanislav Sýkora. Technická spolupráce a střih Jiří Hesoun.

Recituje Jaroslav Konečný.

Nahráno 15. a 16. 6. 1991 v modlitebně BJB v Praze. Vydalo nakladatelství Rosa v roce 1991 (1 MC).

Obsah:

■ 1. strana
1a. POJĎ, DUŠE NEKLIDNÁ
Před dávno pradávnými časy, …
1b. SVĚTEM, JENŽ PŘED DÁVNÝMI ČASY
I zželelo se patřit králi, …
2. KRÁL HOSPODIN
Kráčelo jaro Nazaretem.
3. ANI DEN BÍLÝ NEZASTÍNÍ
Míjejí roky.
4. NASTAL ČAS VELKONOČNÍCH SVÁTKŮ

■ 2. strana
Po Galileji, po Judeji…
5. KDYŽ PODLE ŽIDOVSKÉHO ZVYKU
Stmívá se. Už je po hostině.
6. DEJ, MATKO, SYNU POŽEHNÁNÍ
Je souzen kněžskou veleradou.
7. POSLEDNÍ ZÁCHVĚV. DOKONÁNO
Ve skále narozen, …
8. NASTALO JITRO
K Otci se vrátil Syn, …
9. VELEBÍ MÁ DUSE PÁNA

Pozn.: Výsostně radostná píseň „Popelka nazaretská“ vznikla kolem roku 1955 v leopoldovské věznici, v nedobytné tvrzi postavené proti Turkům v 17. století, která už na pohled z dálky budí úzkost, a v neblahých padesátých letech tohoto století si vysloužila pověst vyhlazovacího tábora. Zde autor, odsouzený na 25 let, trávil své dny jako vězeň stalinistické zvůle. Kompozice Popelky o celkovém počtu 1.752 veršů byla tvořena i fixována pouze v paměti. Disponovat tužkou, či papírem bylo vězňům zakázáno. Navzdory tomuto nařízení byla propašována mimo vězeňské hradby řada autorových prací na cigaretových papírcích miniaturním písmem, poněvadž každý centimetr plochy čistého papíru měl pro básníka nesmírnou cenu. Takovéto úniky byly však sporadické. Byly spojeny s velikým rizikem především pro autora samotného. Takovéto porušení řádu se rovnalo vlastizradě a bylo proti takovým přestupkům postupováno s neúměrnou tvrdostí. Každé slovo totiž, napsané vězněm, bylo kvalifikováno jako šifrovaná zpráva nepřátelským agentům imperialistických mocností. Natož náboženský text! A natož ve verších!! Poněvadž každý z vězňů musel počítat s tím, že se z Leopoldova už nedostane, musela se hledat cesta, jak dostat ven text, dokud je čas.
Když bylo dílo dokončeno, neexistovalo už pouze v paměti autora, ale ústním podáním bylo přenášeno i do pamětí spoluvězňů, kteří však nikdy nepobývali s autorem dostatečně dlouho na jedné cele. Tak, jak se tu a tam některým z těchto spoluvězňů octnul na svobodě, začaly se objevovat fragmenty celého díla, až bylo v roce 1958 zkompletováno. Ovšem pouze v mezích spolehlivosti oněch pamětí, neboť zdaleka ne každá disponovala potřebnou kapacitou. Ale Popelka tu byla. Teprve po návratu, v roce 1962, viděl Václav Renč své vlastní dílo na papíře a mohl tak učinit korekturu a dát dílu definitivní podobu. Ale aby bylo pravdě učiněno zadost je třeba dodat, že Popelka nazaretská se octla na jistý čas v Leopoldově i na papíře. Není divu. Neustále uchovávat celý text v paměti v přesném znění byla pro mozek zátěž, která bránila básníkovi pracovat na dalších projektech, přičemž stále nové a nové verše se hlásily o právo svého zrození.
Spoluvězeň – zedník – tajně zazdil ve vězeňské nemocnici několik papírů. Byla to Popelka nazaretská, kterou autor za tímto účelem zedníkovi svěřil. Přece jen se tedy našla tužka a papír. Nikdo se už nedoví za jakou cenu. Tento zedník však po čase za jakousi úlevu, věc vyzradil, zločin byl odhalen, Popelka samozřejmě zničena a autor potrestán: tři týdny v díře, či v bunkru, a dvanáct měsíců v korekci. Jen člověk s mimořádně pevnou a živou vírou to mohl vydržet bez újmy na duševním zdraví. Zdraví tělesné už ale tak odolné nebylo. (sleeve-note, 14.3.1990 Ivan Renč)