Vánoční hodinka Pavla Šruta (1994)

Přidal: Martin |

Duben 22, 2018

Vyprávění o setkáních s knihami a lidmi. Tvůrci nezjištěni.

Účinkuje Pavel Šrut a další.

Připravil Český rozhlas v roce 1994 (57 min.). Repríza 20. 4. 2018 (ČRo 3 Vltava).

Pozn.: Vysíláno v souvislosti s úmrtím Pavla Šruta.

Lit.: Matys, Rudolf: Odešel „stoický romantik“ Pavel Šrut. In web ČRo 21. 4. 2018 (anotace). – Cit.: V pátek 20. dubna, krátce po svých sedmdesátých osmých narozeninách, zemřel po dlouhé nemoci Pavel Šrut. Básník, překladatel, autor více než čtyřiceti knížek pro děti i téměř sto padesáti písňových textů, ale také vynikající fejetonista a esejista. Jako vzpomínku uvádíme pořad, který vznikl pro Vánoce v roce 1994. Pavel Šrut v něm vypráví o svých setkáních s knihami a lidmi.

Mnohá mediální ohlédnutí za jeho životem a dílem budou celkem pochopitelně připomínat především onu část Šrutovy tvorby, která je kvantitativně daleko nejbohatší a kterou taky básníkovo jméno nejvýrazněji vstoupilo do širokého čtenářského i posluchačského povědomí, tedy jednak jeho skvělé texty k písním, na jejichž hudební a interpretační tváři se v uplynulých čtyřech desetiletích podíleli zejména Petr Skoumal, Luboš Pospíšil, Vladimír Mišík a Michal Prokop (a samozřejmě i kapely, s nimiž souviseli – Framus Five, CK Vocal, Etc); tyhle drobné skvosty básnické i hudební inteligence, senzibility i vtipu, mezi nimiž zejména Bitva o Karlův most a Kolej Yesterday se už dávno staly zářivými stálicemi na hvězdném písničkovém nebi.

A jednak samozřejmě nemohla média pominout ani jeho literární tvorbu pro děti, jež vyvrcholila v posledním desetiletí jedinečně invenční trojicí groteskně detektivních románů o Lichožroutech, jejichž mimořádný čtenářský knižní úspěch, na němž se ovšem podílely i originální a básníkovu textu podivuhodně sourodé ilustrace Galiny Miklínové, byl posléze utvrzen i jejích úspěšnou filmovou adaptací, a za pouhých pár let už stačily tyhle „ponožkové historie“ vytvořit málem cosi jako kult, netoliko v dětském, ale i v dospěláckém prostředí!

To obojí bylo – a bude – samozřejmě „na veřejném fóru“ připomínáno a oceňováno naprosto právem, ale nebylo by rozhodně dobře, kdyby se v paprscích téhle chvály zároveň vytrácelo do stínu vlastní jádro a tvořivé ohnisko Šrutova díla, totiž jeho původní poezie. Když nepočítáme dva výbory, vydal vlastně jen sedm sbírek, ale každá z nich je jedinečným svědectvím o neokázalém, vnějškově „nehlasitém“ růstu ke stále větší vnitřní přesnosti. Žádná z těch sbírek neopakovala nic z knížky předchozí, aniž by ale jakkoliv porušila kontinuitu a integritu Šrutovy básnické osobnosti. Ta se především vyznačuje naprostou absencí jakékoli okázalé lyrické pózy. I o nejrůznějších podobách existenciálních i citových tísní dokáže tento básník vypovídat jako by pojednával o tom nejběžnějším, málem důvěrně, leckdy i s lakonickou stručností vykráceného zlomku, v náznaku, v zámlkách nedopovědění. A co je neméně podstatné, nikdy se nebere smrtelně vážně, neobtěžuje čtenáře ani sám sebe exhibicemi forsírovaných a bezbřehých emočních rozplizlostí, věrohodnost jeho veršů je stvrzována všudypřítomnou (sebe)ironií či vlídným sarkasmem. Za obzvlášť výstižnou charakteristiku jeho básnického typu, považuji, že je jakýmsi „stoickým romantikem“…

Pomineme-li trochu nespecifickou prvotinu Noc plná křídel (1964), jsou první vskutku „šrutovskou“ sbírkou Přehlásky z roku 1967, v nichž velmi jemnými, až rafinovanými jazykovými i stylovými prostředky určuje hranice své lidské i básnické totožnosti (na první letmé pročtení je i dnes snadno rozpoznatelná mezi všemi knížkami jeho generace!). Ale hned jeho další sbírka, Červotočivé světlo (1967) je už překvapivě jiná: jejím veršům jakoby vstoupily svaly a šlachy, to snad aby mohly vůbec nahmátnout cosi pevného v rozkotané vnější i vnitřní krajině Čech, zneuctěné vpádem sovětských tanků – jsem přesvědčen, že tato kniha patří k tomu básnicky nejsilnějšímu, co bylo vytěženo z tragického ducha těchto podzimních měsíců, v nichž byla napsána!

Pak se ovšem s veřejnou publikací svých veršů musel na víc než dvě desetiletí rozloučit. V nich se mohli čtenáři s jeho jménem setkávat jen v tirážích překladů ze španělské a zejména anglicky psané poezie (R. Graves, D. Thomas, J. Updike, aj.) – a pak ovšem na mnohých souborech veršů pro děti, jedinečně hravých, v nichž mnohdy těžil z podnětů, jež mu poskytovala anglická nonsensová poezie, kterou rovněž s velkou vynalézavostí překládal.

Jinak se v těch normalizačních časech i on uchýlil do jakési „emigrace k sobě“ a z doby přeplněné prázdnotou si ulevoval drobnými, samizdatově vydávanými soubory veršů s výmluvnými názvy Domácí škola, Kmotřička kocovina, Gellneriáda ad. (Souborně byly vydány pod názvem Brožované básně v roce 2000).

Šrutův návrat do kontextu oficiálně vydávané poezie v 90. letech byl ovšem impozantní. Odvažuji se dokonce tvrdit, že jeho virtuózně komponovaná básnická skladba Zlá milá (1997) může být připojena k nejpřesvědčivějším textům, jaké kdy byly na archetypální téma „láska a smrt“ u nás napsány (spolu se sbírkou Brožované básně byla oceněna Cenou Jaroslava Seiferta). Pozoruhodná je i následující sbírka Papírové polobotky (2001). Situace a mikroděje jejích veršů jsou hrami na ubývání, na mizení, na pohlcování, na lstivé pastičky osudu, na perpetuum mobile nepoučitelnosti, na mlýnky, v nichž se melou paradoxy. A taky hrami na přejemné prsty, které se nesmějí chvět, ani když pohybují síty, jimiž propadají poslední zbytky iluzí. Výsledkem je zvláštní měkká strohost, mlha melancholie nad uplývajícím časem je plná ostrých, jemných vrypů, je konturována zatrnutími point a zkrácený dech v ní zadýchává tušenou mrazivost teplem vlídnosti, která patří k základním konstitutivním znakům Šrutovy básnické (i lidské) mentality.

Je dlužno ještě připomenout, že vedle Seifertovy ceny získalo Šrutovo dílo mj. i Zlatou stuhu (za dětskou tvorbu, opakovaně), dvakrát bylo zapsáno na Čestnou listinu mezinárodní organizace dětské knihy IBBA, dále Šrut obdržel Cenu Karla Čapka (2012) a Státní cenu za literaturu (2015) a také Magnesii literu v roce 2009).

A na závěr už jen pár dodatkových, věcných faktů: většinu svého dospělého života (1971–1997) působil „na volné noze“, jen v tříletí 1968–1971 pracoval v nakladatelství Naše vojsko, a pak v letech 1997–2002 (a to bylo jeho daleko významnější angažmá!) byl redaktorem literární redakce Českého rozhlasu Vltava, v níž měl na starosti především překladovou poezii. Rozhlas mu byl vždycky blízký, již v 60.letech pro něj (samozřejmě vedle pohádek) napsal mj. i několik rozsáhlejších textů, z nichž největší ohlas měl zřejmě jeho „dětský muzikál“ Na Silvestra v Helemichli (s písničkami P. Skoumala a J. Vodňanského). Práce v literární redakci ho očividně velice zajímala i bavila, podílel se například potěšeně na vymýšlení nových programových typů (jako třeba Vyňatá slova v české a světové poezii aj.) a byl i skvělým kolegou, plným nápadů i družně kamarádské atmosféry!

Literární pásma