Vážený pane Werichu… (1995)

Přidal: Přemek |

Září 16, 2009

Připravil a uvádí Robert Tamchyna.

Hovoří Jan Werich, Jiří Voskovec, Miroslav Horníček, Jiří Suchý a další.

Natočeno 1995.

Pozn.: Posluchačsky vděčný pořad, který pracuje s novými dokumenty a fakty. Pořad získal na Prix Bohemia ’95 hlavní cenu v kategorii Zábavný pořad. Navazuje na něj dokument/koláž Vážený pane Voskovče… z roku 2000.

Lit.: pav: Vážený pane… aneb V + W. In Divadelní noviny, 2001, č. 1 (kritika). – Cit.: Na Prix Bohemia ’95 získal Robert Tamchyna hlavní cenu v kategorii Zábavný pořad za hodinový fonodokument Vážený pane Werichu. Letos vytvořil k tomuto pořadu pandán Vážený pane Voskovče, který vyhrál v soutěži Report 2001 prestižní cenu udělovanou bodujícími kolegy – bez rozdílu kategorií.

Pořady nevyžadují žádnou nadprůměrnou orientaci v problematice, jsou určeny běžnému posluchačstvu (však se také premiéra 25. 8. uskutečnila na stanici Praha, a ne na Vltavě). Přesto se i zasvěcenec dozví leccos relativně nového či neuvědomovaného, ať už uvedením do širších souvislostí (např. o fungování Osvobozeného divadla v průběhu předmnichovského X. všesokolského sletu v roce 1938) nebo do překvapivých kontextů.

Jakkoli jsou obě díla komplementární, nevyžaduje to druhé od posluchače znalost informací, zprostředkovaných prvým, naopak, některé se ve variaci opakují. Již v prvním dokumentu jsme slyšeli, že se pár dní před »Vítězným únorem« publikum smálo tomu, co se za pár dní stalo tragedií, a hra Pěst na oko se opět nedohrála. Životní cesty obou klaunů se definitivně rozešly. Poslední živý rozhovor je z Vídně 1974 a je zřejmé, že Voskovec odmítal jet do Prahy nikoli ze strachu z totalitního režimu, ale z principu. Z teatrologického hlediska je velice zajímavá Voskovcova óda na »nejlepší publikum na světě«, totiž publikum Osvobozeného divadla. „My jsme si to obecenstvo udělali, ale vono si to publikum udělalo nás.“ Ano, v tom je podstata experimentujícího autorského divadla: musí mít svou, neméně avantgardní návštěvnickou obec, která s ním drží krok.

Autor velice vynalézavě komponuje prvky snad ze všech zvukových záznamů s hlasy obou protagonistů, které vůbec existují, aniž by posluchače zatěžoval jejich identifikací. Nesnaží se o obvyklou glorifikaci, jde spíše cestou kontrastů. Werichův hovor z Kampy je zarámován úryvky písně Pražská Jawa, kde v satiře na Klub za starou Prahu se zpívá: „…jinde než v tom starém domě na Malé Straně bydlet nebudu“. Werichovo postesknutí, že „si nemoh ani podat žádost o žádost o vydání pasu“ následuje úryvek z Císařova pekaře (1951): „…my všichni všechněm všechno dáme.“ Následuje ovšem nesporná politická satira z konce padesátých let (forbína s M. Horníčkem) a konečně monolog z jara ’68 (zřejmě televizní) s mrazivě metaforickým proroctvím o jarní oblevě, která se musí hlídat, protože „by se to mohlo rozlévat a majitelé okolních pozemků by se mohli domnívat, že nám musí přít pomoct odstraňovat ty ledy, a třeba jináč, než my sami si představujeme“. Ještě mrazivěji zní ovšem na konci roku 2001 Voskovcova úvaha o tom, že nejsou relativní pouze krása, dobro a zlo, vězení a svoboda, ale i válka a mír.

Mluvené slovo je prokládáno písněmi, často těmi méně známými, jako je např. Sokrates nebo Tys bratr náš na slova K. H. Borovského. Celonárodní vliv V + W a příslušnost jejich díla k českému kulturnímu paradigmatu snad nejlépe vystihne citace z dopisu buchenwaldských vězňů z 5. května 1945. Následuje píseň Nashledanou v lepších časech, ano, právě ta, která byla znělkou pořadu Hovory z Lán. Generace R. Tamchyny (1971) není jistě tou poslední, kterou dílo V + W oslovilo.