Rajmund Habřina – Vězeň za dráty (2020)

Básník, prozaik, dramatik a esejista Rajmund Habřina se narodil 28. září 1907 v Příbrami u Brna s příjmením Chatrný. To si však v roce 1939 nechal úředně změnit na Habřina, zřejmě podle stejnojmenného potoka, protékajícího jeho rodnou vsí, a snad také jako odkaz k Otokaru Březinovi. Studoval nejdříve na klasickém gymnáziu a po maturitě na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde se věnoval češtině, filozofii a němčině. K jeho učitelům zde patřil i literární historik Arne Novák.

Od počátku třicátých let působil jako středoškolský učitel, současně se zapojil do brněnského literárního a kulturního života. Přispíval do řady novin, časopisů a sborníků. Působil také jako překladatel, a to především ze slovinské literatury.

Silný vztah k rodnému kraji se projevil jak v jeho pracích prozaických, tak v esejích. Básnicky vyznívá knižní esej Světla nad Kralicemi z roku 1931, prodchnutý duchem evangelické tradice. Ještě dříve, v roce 1930, vychází Habřinova pozoruhodná básnická prvotina Marný smích věčnosti a po dalších třech sbírkách v roce 1938 sbírka Sasanky. V recenzi nazvané Květiny a moře sbírku v pátém čísle Uměleckého měsíčníku Kolo hodnotí Antonín Veselý:

Vědomí blízkosti mrtvých, podílníků na našich radostech a strastech a zá­roveň vyhnanců, toužících po návratu do života, slyšená melodie uren, uhasínající sluneční svit, a podobné stavy vytržení nad zrušením přehrady mezi životem a smrtí svědčí o duchovním sblížení s Březinou.

Po německé okupaci v roce 1939 se Habřina zapojil do protifašistického odboje. V roce 1941 byl zatčen a v lednu 1942 odsouzen za „přípravu ve­lezrady proti Říši“. 4. února byl deportován do Mauthausenu s výrokem „návrat ne­žádoucí“.

Jestliže již v Habřinových sbírkách ze třicátých let je přítomné téma smrti, pak až prorocky, vzhledem k jeho pozdější zkušenosti vězně koncentračního tábora, vyznívá v eseji nazvané Smrt v jeho dizertační práci Březina a Nietzsche, vydané knižně v roce 1935. Apokalypticky drastickou podobu potom získalo téma smrti ve sbírce Vězeň za dráty, která vznikla mezi únorem 1942 a květnem 1945 v koncentrač­ním táboře Mauthausen-Gusen. Ve dvou vydáních sbírka vyšla v letech 1945 a 1946. V dovětku k druhému vydání Habřina napsal:

„Všechny její části byly vytvořeny bez písemných záznamů. V táboře byly v úzkém okruhu Čechů a poz­ději i Slováků zpaměti recitovány. Domů při­neseny v paměti a teprve doma zapsány. Na okraj několika kri­tických soudů, které mají za zlé, že autorův pohled nebyl stržen dovnitř sebe samého, nýbrž vně, to jest do koncentračního pekla, chci uvést zásadní slovo. I když byl autor na mauthausenské planýrce bit, nevystavuje své rány na odiv, nýbrž záměrnou cestou vůle přišel k odosobnění. Ti, kteří trpěli jakožto jedinci, bývali někdy blízko nebezpečí zapomínat, že v tisícových zástupech trpí Člověk, a že v tomto člověku trpí především to, co krás­ného a velkého, tedy co lidského vytvo­řily generace od dob antiky až po XX. věk.“

Z koncentráku se Habřina vrátil se značně podlomeným zdravím, přesto se zapojil do společenského a kulturního života. Zhoubnost ideologie a praxe nacismu vyjádřil po válce v knihách Krvavý účet a Nadčlověk a nadnárod. (…)

Po roce 1948 Habřina zřejmě nemohl psát podle svých představ a i když se společensky angažoval, umělecky se odmlčel a věnoval se povolání učitele. Už před válkou působil v Brně na gymnáziu na dnešní Třídě kpt. Jaroše, po válce potom na gymnáziu na Křenové, kde byl v padesátých letech ředitelem. Zemřel 2. dubna 1960.

V celku Habřinovy tvorby nelze opomenout ani práce pro Český rozhlas, například drama Valašská stráž z roku 1938 a hru Silvio Pellico, vězeň špilberský, o jejímž úspěšném vysílání ve stejném roce se zmiňuje první číslo časopisu Kolo a která byla vysílána také v jazyce esperanto. Mezi pořady akcentující téma svobody a odvahy patřilo i pásmo Chvála Moravy, natočené ještě počátkem roku 1941 a vysílané téhož roku v květnu. Je známo i herecké obsazení postav, „hlasů Moravy“ (hlas Beskyd, Zlínska, Českomoravské Vysočiny…). Další Habřinovy hry byly vysílány bezprostředně po válce, ani jejich nahrávky se však nezachovaly…