Páteční večer – Florencie – Vůně toskánské lilie (2009)

Přidal: Přemek |

Listopad 23, 2009

Putování s historikem umění Petrem Porcalem po stopách italských malířů ve florentských chrámech a klášterech. Pořad doprovází italská renesanční hudba a texty českých spisovatelů, malířů a historiků, které kolébka renesance fascinovala. Připravil a režii má Miloš Doležal.

Účinkují Jiří Hromada a Jana Franková.

Natočeno 2009. Premiéra 20. 11. 2009 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 119 min.). Repríza 10. 3. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večer na téma.

Obsah: Na kopci nad městem u Sant Miniata al Monte * Boccaccio a ženy * Záměna koster aneb Vypadal Giotto jako řezník? * Pupek umění * Drzý pohled Masaccia * Michelangelův přeražený nos * Učedník Piero * Sen o náhrobním nápisu * Božský Beato * Tichost Morandiho.

Lit.: Doležal, Miloš: Florencie – Vůně toskánské lilie. In web ČRo, 18. 11. 2009 (anotace). – Cit.: Letní rozpálená Florencie. Ulice zavalené davy turistů, troubícími auty, nařvanými skútry a komickým chaosem. Tak třeba: Policie u mostu St. Trinita zastavuje náhle dopravu, chvíle napětí, klaksony kvičí, čekáte průjezd samotného papeže nebo prezidenta, masa lidí vzývá jména jakýchsi polobohů – a tu se kolem vás přežene autobus s místními fotbalisty AC Fiorentina.
Přes všechny tyto nánosy a pitvornosti můžete rozpoznávat město se smyslem pro řád, logiku a jasnost forem, kterým vládne Brunelleschiho katedrální kupole, křehká i monumentální zároveň. Renesance, která se tu zrodila, působí jako živá epocha. Je málo evropských měst, v nichž zůstalo tolik původního životního rytmu a nastřádané energie. Potulujete se horkou Florencií a všímáte si kamenných lavic před mohutnými paláci či kovových držadel na louče – při troše soustředění je možné zahlédnout, jak tu před staletími sedávali Florenťané a rozmlouvali o nových freskách a sochách, kterými byly vyzdobeny městské chrámy a prostranství.
Bylo léto a já Florencií škobrtal s Petrem Porcalem, historikem umění a velkorysým přítelem, jehož kořeny sahají do Českých Budějovic i Kutné Hory a který dnes vyučuje na amerických univerzitách právě ve Florencii. Z rozžhavených florentských ulic jsme s Petrem utíkali do stínů a chládků chrámů, kaplí, klášterů a zahrad, abychom nejenom unikli horku, ale především abychom se vnořili a dotkli světa velkých malířů-freskařů. Tudy chodili, v těchto místech pracovali na lešení, tady chodili na víno… Hledali jsme jejich tváře, hleděli jsme na pevné a jemné tahy štětců, pozorovali zhmotnělé vize architektů-matematiků: Giottův hrob v katedrále St. Maria del Fiore, kaple Brancacciů s freskami Massacia, Masolina a Filipa Lippiho v chrámu Santa Maria del Carmine, bývalý benediktinský klášter Santa Apollonia a fragmenty maleb, na kterých pracoval jako učedník mladý Piero della Francesca, i nejsvatější místo dějin evropského umění – dominikánský klášter Sant Marco s freskami Beata Fra Angelica.
A s námi se městem potulovali i dávní čeští umělci, kterým se město stalo místem velkých a intenzivních setkání – Julius Zeyer, Zdenka Braunerová, Zdeněk Kalista, Jan Zrzavý, Josef Hora, Karel Schulz, Bohumil Kubišta. A mottem naší florentské potulky i celého vltavského rozhlasového Pátečního večera, ve kterém účinkují Jiří Hromada a Jana Franková, by mohl být úryvek z eseje českého historika umění Jaromíra Neumanna: „Nikde v Itálii nenajdeme tolik životného vyprávění, tolik kronikářské zevrubnosti, tolik důvěrného zahledění do chodu současného života jako ve florentské malbě 15. věku.“