Hnízda ze stromu, který odchází (2010)

Přidal: Přemek |

Září 30, 2010

Zdeněk Rotrekl. Z rukopisu pamětí. K devadesátinám brněnského básníka, spisovatele a literárního historika připravila Jana Uhdeová. Režie Hana Mikolášková.

Účinkují Jan Kolařík, Vladimír Hauser a Dana Růžičková.

Připravilo Brno v roce 2010. Premiéra 3. 10. 2010 (60 min.).

Lit.: Blažejovská, Alena: Zelný rynk. In web ČRo Brno, září 2010 (anotace). – Cit.: Zdeněk Rotrekl se narodil 1. října 1920 v Brně. Za války vydal sbírky Kyvadlo duše a Kamenný erb. Roku 1945 začal studovat na Masarykově univerzitě filozofii, historii, sanskrt a dějiny umění. V letech 1946–48 byl členem výboru oblastního Svazu vysokoškolského studentstva. Dne 14. dubna 1949 byl zatčen. Ve vykonstruovaném procesu s vysokoškolskými funkcionáři vynesl soud 17. listopadu 1949 návrh trestu smrti, později změněný na doživotní žalář. Ve vězení strávil Zdeněk Rotrekl třináct let. V květnu 1962 byl na amnestii propuštěn s desetiletým podmínečným trestem, poté pracoval jako dělník-osvětlovač brněnských výkopů. Roku 1968 byl občansky rehabilitován, promoval na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, stal se zakládajícím členem výboru sdružení politických vězňů K 231 a krátce byl kulturním redaktorem čtrnáctideníku Obroda. Za normalizace byl intenzivně činný v několika disidentských skupinách, na jaře 1989 obnovil vydávání měsíčníku Akord. Po listopadu 1989 opět aktivně vstoupil do veřejného života a po více než čtyřiceti letech začal znovu oficiálně publikovat. Čtenáři znají jeho básně, román Světlo přichází potmě, soubor biografických medailonů Skrytá tvář české literatury nejenom krásné. A čekají na jeho paměti. Píše je od roku 2004. Z rukopisu nazvaného Hnízda ze stromu, který odchází, připravila Jana Uhdeová z nakladatelství Atlantis pořad k 90. narozeninám spisovatele.

Ukázka z textu: „Nechoď tam, je to příliš nebezpečné,“ říká starostlivě matka na dvorku zasypaném z dobré poloviny zdí od sousedů. Dívám se na tu drobnou ženu v černých šatech, od pohřbu mého otce ji v šatech jiné barvy nikdo neviděl, modré oči se zdají jakoby nedotčené tou spouští kolem. Nepláče, nenaříká, jak by asi naříkaly všechny ženy při tak náhlé ztrátě domova. Nestěžuje si ani na osud, ani na válku, ani na dobu. Její zvláštní důstojný klid mi připomíná prastaré mramorové sochy z učebnic a textů z řečtiny na klasickém gymnáziu.
„To není legrace,“ řekla matka, „může se to s tebou zřítit. A nezapomeň, že mám už jenom tebe.“
„Podívej se, polovina domu a myslím i schodiště je celkem v pořádku,“ opravuju se, „téměř polovina domu.“
„A hned se vrať,“ zaslechl jsem volání matky a vešel jsem do chodby ozářené zvenku podivným načervenalým světlem. Zároveň s matčiným hlasem zahřměl přibližující se svaz amerických bombardovacích letadel, ale hned jsem si uvědomil, že není kam utéct a kde se skrýt. Třebaže všichni ve městě tvrdili, že nemocnice jsou na střechách označené bílými kříži, jistě takto označili i porodnici, přece letci bombardovali i civilní domy v ulici, kde široko daleko nebyla jediná továrna anebo vůbec jakýkoli vojenský objekt. Zasáhli kostel a klášter sester boromejek, Získalovu obchodní školu v sousedství, můj rodný dům i ten něco výš k Úvozu, kde se říkalo „u Firkušných“. Stál jsem v předsíni svého napůl rozbořeného rodného domu a nedokázal si vůbec uvědomit, co se to přihodilo.

Literární pásma