Útěcha duše (2010)

Přidal: Přemek |

Listopad 15, 2010

Jan Zrzavý. Literárně-hudební pásmo z básní, vzpomínek a úvah českého malíře. Připravil Miloš Doležal. Úryvky ze smyčcových kvartetů Aloise Háby hraje Stamicovo kvarteto. Režie Petr Adler.

Účinkují Jana Franková, Vojtěch Hájek a Jan Vlasák.

Natočeno 2010. Premiéra 7. 11. 2010 (58 min.). Repríza 5. 6. 2011 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Souzvuk; 31. 7. 2016 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h) v cyklu Souzvuk; 8. 10. 2017 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h) v cyklu Souzvuk.

Lit.: Doležal, Miloš: Jan Zrzavý: Útěcha duše. In web ČRo 3 Vltava, červen 2011 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Vedle malířského díla byl Jan Zrzavý také autorem řady pozoruhodných textů – úvah, vzpomínek, vyznání, básní, povídek, pohádek, cestovních deníků a dopisů – ve kterých zřetelně objasnil svá umělecká a lidská stanoviska. Dávají bezprostředně nahlédnout do způsobu autorova vyhraněného uvažování, jazykově vytříbeného a výrazově přesného. Právě z nich je sestaven také náš Souzvuk, který připravil Miloš Doležal.

Na počátku životní a umělecké cesty malíře Jana Zrzavého stojí rodná Okrouhlice – ta podivná slepenina ani městys ani ves („vesnice nijaká“ říkával Zrzavý) s řekou Sázavou, železnicí a na horizontu s lipnickým hradem, připomínajícím malíři Jeruzalém nebo Betlém. A pak je tu rodová Vysočina – krajina, ke které měl malíř složitý vztah – vrostla do jeho krve a přitom z ní unikal, hledal její světlejší podoby na jihu Čech, ve Francii a v Itálii. Jenže – neklid a smutek nevnímáme pouze z Vysočiny – usadil se především v malíři samém.

Byla tu jeho už od dětství prožívaná jinakost a zvláštní vnímavost, venkovskými kluky odstrkovaný učitelský synek, hrající si s panenkami sestry; a k tomu otec tyran – vždyť vzpomeňme, jak si Jan Zrzavý musel své malování tvrdě vyvzdorovat a vybojovat – nemocemi a propadáním ve školách, do kterých ho otec nahnal. To vše se neúprosně vpíjelo do krajiny duše. A přitom paradoxně – vysvobození nebo přesněji znamení na cestě – přišlo ve tmě, v noci, skrze určující sen: Zrzavému se koncem léta 1911 zdálo, jak mu do Okrouhlice na nádraží přišly bedny s pastely, které mu poslal Leonardo da Vinci. Zrzavý to později komentoval slovy: „Prosil jsem Leonarda a on mi dal znamení.“ Vzápětí se mu otevřela cesta do Prahy k malování, přišlo osudové seznámení s Bohumilem Kubištou, Paříž atd.

Ale Zrzavého strach z Vysočiny trval. A přesto – v jeho díle tušíme, že se mu tento strach, úzkosti a smutky, vnitřní rozdrásanosti a dramata tělesnosti podařilo překonat, překlenout a zacelit; že došel ke smíření s Vysočinou a tedy se sebou samým; že pro svou neujasněnou touhu našel tvar. Co všechno na té cestě od obrazu Antikrista z r.1909 až po Krista Krále z roku 1970 malíř potkal, co pomohlo k vnitřnímu uzdravení, sebepřijetí a harmonii? Především to byla samotná tvorba, která u něj nikdy nebyla oddělena od života. A pak – ukotvení v duchovním životě, ve vroucně prožívaném křesťanství. Svědectví podávají také jeho texty, ve kterých zřetelně objasnil svá umělecká a lidská stanoviska – nejrůznější úvahy, vzpomínky, vyznání, básně, povídky, pohádky, cestovní deníky, dopisy a rozhovory, které příležitostně zveřejňoval po celý život.

Souzvuk Útěcha duše natočil v roce 2010 režisér Petr Adler, účinkují Jana Doležalová, Vojtěch Hájek a Jan Vlasák.

Literární pásma