Do ouzkého lože navždy ulehl Mácha (2010)

Přidal: Přemek |

Listopad 16, 2010

Básnická reflexe života a díla K. H. Máchy v současné české poezii. Listování ve sbírkách (Zbyněk Hejda, Ivan Martin Jirous, Josef Kroutvor a Karel Zlín) připravil Miloš Doležal. Režie Petr Mančal.

Účinkují Jiří Ornest, Hana Kofránková, Michal Pavlata.

Natočeno 2010. Premiéra 13. 11. 2010 v cyklu Den s Karlem Hynkem Máchou (40min.). Repríza 1. 5. 2017 (ČRo 3 Vltava, 22:15 – 22:45 h.).

Lit.: Hnilička, Přemysl: Papršlek Máchův na Vltavě. In Týdeník Rozhlas 49/2010 (recenze). – Cit.: Dvousté výročí narození nejznámějšího českého básníka Karla Hynka Máchy nemohlo zůstat bez povšimnutí redakce Českého rozhlasu 3 – Vltava. Kulatiny pojala velkoryse – Máchovi věnovala hned celý vysílací den.

A probrala ho opravdu ze všech stran: zazněly několikeré Máchovské reflexe, v nichž se básníkem zabývali Jan Čep, Vít Slíva, Sylvie Richterová, Jan Suk, František Schildberger či Miloslav Topinka. Připomenuta hudba i Praha jeho doby, jeho deníky a cesty, zazněla i úprava Kata i jeho báseň nejslavnější. Vedle toho jsme mohli vyslechnout i dokument o převozu Máchových ostatků v roce 1939 (pod názvem S úctou pěvci Máje jej připravil Tomáš Černý), kdy se z největšího českého romantického básníka stalo největší české politikum. O tvorbě Máchova portrétu hovořil v dokumentu Jany Davidové medailér Milan Knobloch a o překladu Máje do švédštiny zase překladatel Alfred Jensen.
Připomenuty byly i cesty Máchovy – včetně záznamů z italské cesty. V sousedství jeho poezie působily stručné, nehledané věty z cestovního deníků v podání Kamila Halbicha jako zajímavý kontrast.

Pouť krkonošská ukazuje další tvář Máchy romantického – četba ukazuje archaičnost jazyka se svými klady i zápory; povídka zároveň uchvacuje krásou staré češtiny, zároveň klade mezi autora a posluchače hráz jen velmi obtížné srozumitelnosti. Jazyk se přece jen změnil.

Pod názvem Do ouzkého lože navždy ulehl Mácha se ukrývala básnická reflexe života a díla K. H. Máchy v současné české poezii. Vedle sebe se tak ocitla jména jako Zbyněk Hejda, Ivan Martin Jirous, Josef Kroutvor a Karel Zlín. V podání Hany Kofránkové, Jiřího Ornesta a Michala Pavlaty, v režii Petra Mančala a ve scénáři Miloše Doležala vzniklo standardní literární pásmo, jehož kouzlo spočívá především v konfrontaci máchovských textů velmi rozdílných autorů.

Ani máchovské výročí nebylo ušetřeno pohledu postmoderně rozverných autorů, a tak – pod názvem Bratrovrah aneb Václav a Boleslav – vznikla zvuková koláž Lukáše Jiřičky a Martina Ježka. Ve skrumáži výpovědí, sestříhaných dokumentárních výpovědí i úryvků ze slovesných děl (svatováclavské legendy zde ve zparchantěle zmrzačených ukázkách interpretují Eduard Cupák a Miroslav Doležal) se zcela ztrácí dramatický fragment Máchův.

A tak uměleckými vrcholy zdařilého dne zůstávají archivní záznamy Kata (v dramatizace Emila Františka Buriana a režii Josefa Henkeho) a Máje (nastudování z roku 1986) – ať už pro sugestivní herecký výkon Vladimíra Šmerala v prvním, či pro čisté a srozumitelné podání Radovana Lukavského, Vladimíra Ráže, Josefa Somra, Viktora Preisse a Ladislav Freje v druhém případě.

Literární pásma