Malá recenze na Jana Skácela (1992)

Přidal: Přemek |

Květen 31, 2011

Zasvěcený a láskyplný rozhovor Zdeňka Kožmína a Ludvíka Kundery o Janu Skácelovi a jeho poezii. Rozhlasové pásmo připravila a uvádí Alena Blažejovská. Režie Petr Dufek.

Hovoří Zdeněk Kožmín a Ludvík Kundera, recituje Ladislav Lakomý.

Nastudovalo Brno 27. 1. 1992. Veřejná přehrávka 8. 7. 2011 v 17:30 h. v rámci cyklu Měsíc autorského čtení – Audiokabinet. Obnovená premiéra 11. 2. 2012 v pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.). Repríza 26. 12. 2015 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 18:00 – 19:00 h). K poslechu zde.

Pozn.: Zasvěcený a láskyplný rozhovor Zdeňka Kožmína a Ludvíka Kundery o Janu Skácelovi a jeho poezii. Rozhlasové pásmo připravila Alena Blažejovská. Účinkuje Ladislav Lakomý, režie Petr Dufek. Pořad z roku 1992 reprízujeme při příležitosti nedožitého 90. výročí narození Jana Skácela (nar. 7. února 1922).

Lit.: Novosad, Lukáš: Vždycky jsem měl rád Jana Skácela…. In Facebook, 30. 12. 2015 (glosa). – Cit: Vždycky jsem měl rád Jana Skácela a nenáviděl milovaného Bohumila Doležala za to, jak o něm psal a že o něm psal, že je to patetický kýčař. A tady je pořad z roku 1992, kde nejen Zdeněk Kožmín, u něhož se to dalo čekat, ale místy dokonce i Ludvík Kundera, u něhož to čekat těžko, se nad Skácelem dojímaj jako postižené děti. Jako by o něm nešlo mluvit a psát (viz doprovodný text pořadu) jinak než dementně.

Lit.: Šotkovský, Jan: On Skácel v lidech tenhle typ kýčovitých reakcí nějak vzbuzuje. In Facebook, 30. 12. 2015 (reakce na L. Novosada). – Cit.: On Skácel v lidech tenhle typ kýčovitých reakcí nějak vzbuzuje. Přitom to v životě žádný křehký lyrik nebyl. Ale cestičky vyšlapané bělásky,někdo zabil moudivláčka a už to jede.

Lit.: Blažejovská, Alena: Vyprávění o básníku Janu Skácelovi. In web ČRo Brno, prosinec 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Nabízíme vám k poslechu pořad ze zlatého fondu brněnského rozhlasu. V roce 1992 se u mikrofonu ve studiu na Beethovenově ulici sešli Zdeněk Kožmín a Ludvík Kundera, aby spolu vedli zasvěcený a láskyplný rozhovor o Janu Skácelovi.

Rozhlasové pásmo natočila Alena Blažejovská, která kromě Zdeňka Kožmína a Ludvíka Kundery pozvala tehdy do studia i herce Ladislava Lakomého. Ten přednesl několik básní Jana Skácela. Režie pořadu se ujal Petr Dufek.

Dokud Skácel žil, krásně se vedle něj mlčelo. Poté, co 7. listopadu 1989 zemřel, už to nešlo. A když se nedalo mlčet vedle něj, zkoušeli jsme mluvit o něm a přiblížit se mu prostřednictvím magie lidské řeči. Při natáčení vznikla příjemná atmosféra. Pánové seděli u kulatého stolku bez ubrusu, jako ve správné kavárně. Zdeněk Kožmín pil kávu, Ludvík Kundera čaj a snad úplně zapomněli, že sedí ve studiu za sklem – jako ryby v akváriu, jako mlčenlivé ryby, které se daly do řeči.

„Myslím, že nezačneme skokem do rybníka těžkých problémů, ale spíš anekdotou nebo historkou,“ zahájil debatu Ludvík Kundera. „Jan Skácel byl knihožrout, nosil knihy stále v podpaždí. Druhou ruku měl rezervovanou pro zacházení s cigaretou.“ A Zdeněk Kožmín se přidává: „Jeho přátelé říkali: Honza je kuna na knížku.“

Probrala se řada témat – od Skácelova studia jazyka a používání slov jako „mitmem“ (v Dávném prosu) po připomenutí, že Skácel nechtěl být folklórní básník. Kožmín vzpomíná: „Toho se strašně děsil, že by ho někdo zařadil do této kategorie.“

Dalšími tématy vzpomínání se staly Skácelovy překlady i to, jak přísný byl na interprety své poezie. Podle Kunderova svědectví, když Skácel nebyl spokojen s přednesem, schválně rušil poznámkami k sousedům nebo spustil kuřácký kašel. „Jednou se dokonce stalo, a to seděl v první řadě, že se otočil zády a strávil pak celou čtvrthodinu otočený zády.“

Skácel jako dítě – i tak ho vnímal Zdeněk Kožmín při společné návštěvě Slovinska, kde laureáti ceny mezinárodního literárního festivalu Vilenica sestupují do jeskyně, aby zde převzali ocenění. Básník už ale na konci života velmi těžko chodil a sestoupit do této slovinské Macochy bylo pro něj příliš náročné. „Je to jako do pátého poschodí?“ ptal se. A Kožmín vzpomíná: „Já jsem mu nemohl říct, Honzo, to je jako do dvacátého. Ale nakonec mě večer vítal: Odpustili mi jeskyni! Poeta doctus, ale i poeta naivity a dětství, to napětí tam je,“ uzavírá Kožmín.

Literární pásma