Panáček v říši mluveného slova

stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Rádio Mama 1/?? (1991-1996)

„Posloucháte to nepochybně pochybené ionizující, fluoreskující, mámivě zářivé, mámivě mámivé Mama rádio, které tančí svůj třaskavý kvik step na rezavých strunách zapomenuté masy. Rádio, které se dotýká rozechvělých chloupků žíznivé sluneční soustavy, rádio všech potulných svlačců a kopřiv, rádio s pohledem plané kravky … “ „Cyklus zábavného, mystifikačního a provokativního vysílání připravil Dušan Všelicha. Zvukový mistr Hynek Nováček.

Účinkují dr. Vinnetou (Jiří Macháček), Růžový buvol (Jaroslav Dušek), Bobby Miláček (Robert Nebřenský), studentka konzervatoře Renata Pařezová, moderátorka Kamenné školky (Ester Kočičková). Rudka Prudká (Zorita Azrak). Dále účinkují Lenka Vychodilová, Lumír Tuček, Dušan Všelicha,  Petr Piňos, Petr Knotek, Radek Uhlíř, Soňa Pajerová P´jér La Šéz´ a další.

Vysíláno 1991 – 1993 (Strahov), 1993- 1996 (Český rozhlas).

Ukázka o pořadu s rodinou Hervertových k poslechu zde.

Pozn.: Pořad se vysílal v první polovině 90. let na stanici Praha, pro výrazný odpor mainstreamových posluchačů byl však vedením „vyštípán“. Vysílaly se bloky s názvy jako Přepadení, Vtipy v původním znění, Kamenná školka : Dvacet minut neurčité zábavy na určité téma apod.

Pozn. 2: Jiří Macháček získal za své autorské díly Přepadení Na židovské svatbě a Agentura Šok čestné uznání na festivalu Prix Bohemia Radio za hledání nových forem rozhlasové zábavy.

Obsah: Držíte nám palce. Pořad veselé společnosti Mama s kojením omezeným. Pořad se vysílá navzdory četným protestům rozhlasových linek, vysílačů i samotného éteru. Natočeno 1993. Premiéra 15. 1. 1993 (ČRo 2 Praha, 22:45 – 0:01 h.).

Lit.: Ježek, Michal: Fenomén Rádio Mama – 2. část. In Svět rozhlasu 35/2016, s. 53 a násl. (článek).

Lit.: Ježek, Michal: Radio Mama. In Wikipedia, říjen 2016 (encyklopedické heslo).

Lit.: Ježek, Michal: SERIÁL: Mámivé Rádio Mama. In web ČRo, říjen 2016 (článek). – Cit.: Vybuchuje to smíchy, sedí to v šestém patře rozhlasové budovy a srší to nápady, které se nestíhají zapisovat. Co je to? Takhle nějak vypadaly v první půlce 90. let porady Rádia Mama. Když členy tehdejší tvůrčí skupiny potkáte dnes, asi vám naskočí hlavně jejich filmové a televizní role. Jenže právě v rozhlase se formovali. Přesvědčte se o tom v našem seriálu.

Začalo to kolem svérázného učitele Jaroslava Duška. Měl talentované studenty, tak proč je učit improvizovat jen na jevišti? Rádio slibovalo experiment. „Pro nás to byla mekka,“ vzpomíná slavná moderátorka Ester Kočičková. Ano, správně, svůj pseudonym si odnesla právě ze studentských pokusů v ČRo. Parta studentů sice neměla s mikrofonem zkušenost, vynikala ale nadšením a kreativitou. Jejich scénky dodnes přetékají jadrným až černým humorem, který si nespoutaně hraje. Mystifikuje, paroduje a svojí satirou dráždí společnost i vlastní mediální dům.

„Haló, kdo je? − Přepadení!“

„Nikdy jsem si nemyslel, že budu rádio dělat. Tehdy jsem se ale těžko probíjel k divadlu nebo filmu… Takže když mi dal Jarda nabídku, šel jsem,“ líčí herec a zpěvák Jiří Macháček. Mladý doktor práv se rozhodl vyzkoušet, co mu ČRo může dát. „Tak tady to máte. Leželo mi to tu v garáži dvacet let, nevim, co tam všechno je, ale teď ať se pásky vrátí k vám do archivu,“ vytahuje přepravku, která je plná pořadu Přepadení.

Leží v ní i dva legendární díly Na židovské svatbě a Agentura Šok, kterými se zařadil do řady ocenění mamácké tvorby na Prix Bohemia Radio, odkud si v roce 1995 odnesl čestní uznání za hledání nových forem rozhlasové zábavy.

„Bláznivý“ humor pro bláznivý svět

Rádio Mama by nevzniklo nebýt charismatu svého dramaturga Dušana Všelichy. Vycítil ve vzrušené atmosféře po státním převratu, že může dělat rádio, které vtáhne posluchače, rozpoutá s nimi zábavu a rozezní éter jinak. Chopil se nápadu ze západních rádií, kde uspěly mystifikace po telefonu. „Jenže my jsme si nechtěli jen dělat srandu z lidí,“ vysvětluje, proč moment překvapení rozvinuli v příběhu. Výsledkem byl svébytný dramatický útvar. Přepadení působilo umělecky a zároveň aktuálně. Nešlo jen o legrácky, kdy Viněta (Macháček) třeba volá na chirurgii, aby mu kvůli židovské svatbě udělali obřízku. Pořady měly často dokumentární i investigativní charakter, ať už prozkoumávaly například drsnou mediální branži (Šok), stav čerstvých firem, nebo zrcadlily společenské vztahy.

Hlasitý potlesk, nebo dupání a pískot

Mama se neštítila používat peprný i vulgární slovník, když bylo třeba. „Dyť my jsme si i vzali seznam slov, která se nemají v rozhlase říkat a přečetli jsme je v živém vysílání, aby národ věděl, co nemá slyšet,“ směje se Macháček. Tvůrčí skupina dráždila posluchače ledasčím. Parodovala tradiční formáty, mísila nadsázku s upřímností a bavila se i na hraně vkusu. Prozkoumejte s námi, jak tvořila a k čemu to nakonec vedlo.

Lit.: Ježek, Michal: „Byla to provokace vnitřního systému rádia,“ říká zvukař Hynek Nováček. In web ČRo, srpen 2016 (článek + ukázky k poslechu). – Cit.:  Byl zvukovým mistrem, který se v rozhlase věnoval tradiční činohře. Jenže přešel do redakce zábavy, kde právě vznikal experiment. Hravé a mámivé Rádio Mama mu sedlo natolik, že se stal klíčovým tvůrcem jeho zvuku. „Když vybočíte ze zajetých kolejí, bývá to dobré,“ říká dnes zvukový producent Rádia Impuls.

Máme před sebou fotku, kterou jste našel z natáčení rozhlasové hry Narozeniny, kterou jste zvučil.

To byla groteska z roku 1991. Vyprávěla o manželské dvojici, která si nevšimla, že se jí ztratil syn. Myslím, že to tehdy bylo dost divoký. Omylem se tam nachomýtnul operní pěvec Ivo Žídek, ale autor hry Jarda Dušek ho okamžitě zapracoval do děje. Jak už to umí. Myslím, že tam to vlastně začalo, s Jardou jsme si kápli do noty, protože mi seděl jeho humor a on zase slyšel na mě. Nechal si poradit, co je v rozhlasový práci možný a co ne, on totiž předtím s rozhlasem zkušenosti skoro neměl. Vždycky se mě ptal, jestli můžeme jet dál (úsměv), jestli máme dost materiálu. Dělal totiž předtím film, takže nevěděl, že my prostě pásek přemažeme a jedeme znova.

Od činohry ke hře je celkem daleko, myslím ve smyslu mámácké sebeironie, satiry a recese. Odpovídala Mama vašemu vnitřnímu nastavení?

To určitě ano. Spolupracoval jsem s nimi rád, i když jsem věděl, že ne všichni kolegové s nimi byli ochotni pracovat, protože tam byly některé nestandartní postupy, řekl bych. (úsměv)

Ocenění zvukového mistra Hynka Nováčka na Prix Bohemia Radio
1992
Umělecké dokumentární pásmo a feature – Za zvukovou realizaci dokumentu Praha-Roma – spolu s Dušanem Všelichou
1993
Zábavný pořad – Za zvukovou realizaci pořadu Držíte nám palce/Válka v éteru

Ať si je trochu představíme, jaké se vám vybaví rubriky?

Vybavuje se mi rubrika Jaké bylo počasí, kde se vysílalo skutečně počasí, akorát měsíc staré. Byla k němu úžasná znělka, dialog mezi Jirkou Macháčkem a Mášou Vrbovou: Pršelo − nepršelo. Pršelo − nepršelo. Pršelo − nepršelo. Nekecej, neměl jsem deštník. Pak zazněla morseovka t d t t td a nakonec oficiálním hlasem Jaké bylo počasí! Skvělý byl i pořad Hudební kotlík, který svým neopakovatelným hlasem moderoval Radomil Uhlíř. Mohli jsme tam slyšet The Beatles pozpátku a podobné věci.

Promýšleli jste rubriky a témata na společných poradách?

Ano, porady jsme mívali jednou až dvakrát týdně v krásné prosklené kanceláři v šestém patře. Byli jsme tam schovaný za větrem, nikdo na nás neviděl, což bylo príma. Taky se z ní dalo vylézt na střechu vedlejší budovy, což jsme často dělali. Na poradách padalo asi desetkrát víc nápadů, než kolik jich bylo možno zrealizovat. Lidi jako doktor Vinnetou (Macháček), Lucián Krutomluv (Lumír Tuček), Lemura Lepá (Lenka Vychodilová), Olaf Lávka (Olda Kužílek) nebo Marie Schön (Třešňáková)… prostě ze všech ty nápady tryskaly, takže se stěží daly zapisovat.

Nápady tryskaly a pořady vyvolávaly ovace i pobouření. Třeba některé díly mystifikačního Přepadení.

Pravda je, že když jeho moderátoři volali vybraným lidem, někteří se dostávali do infarktových situací. Jednou zavolal Lumír Tuček do hotelu Hilton, že když si objednali seskok parašutistů, tak ať teda otevřou střechu. „Za dvě minuty skáčeme,“ oznámil řediteli. Jenže ten strnul, že si nic neobjednal. Jenže Lumír improvizoval: už to přeci zaplatil mecenáš…. Teda pan ředitel opravdu nebyl infarktu dalek. (úsměv) Jinak ale myslím, že si stěžovali hlavně zaměstnanci rozhlasu, kterým ten typ humoru neseděl a pak někteří posluchači.

Řekl byste, že Rádio Mama bylo i protestem proti myšlení konzervativních rozhlasáků?

To je otázka hlavně na Dušana Všelichu. Myslím, že on to tak připravoval, že to byl jeho osobní protest proti zkostnatělosti rádia, kde pracoval. Lidi mu vytýkali i jeho osobní odlišnost, chodil třeba v pantoflích a vzpomínám, jak jsme jednou vysílali v pyžamu. „Co si to ten Všelicha zase vymyslel,“ šeptali si. Takže od něho to skutečně byla provokace vnitřního systému rádia a my jsme na to rádi přistoupili. Ale prvním a hlavním záměrem byla zábava, mamáci chtěli bavit sebe a posluchače.

„Vyvinul jsem zvukový sprostoměr. (smích)“

Se skupinou mamáků jste spolupracoval i v dalším Všelichově projektu Rádio Limonádový Joe. Navazoval na Mamu přímo?

Co se týče personálního obsazení, tak určitě, protože v ČRo zůstal snad jen zvukový technik Jan Němeček. Nevím ale, jestli nové rádio plně navazovalo tematicky, protože tam už nevznikaly větší mystifikační pořady. Z dnešního pohledu to byl formát hudební stanice, takže vlastně všechny příspěvky a rubriky se tam odehrávaly na půdorysu písničky okolo tří, čtyř minut. Navíc, moderátoři rozehrávali svoje zábavné vstupy, dialogy a scénky jen v ranním bloku od sedmi do deseti hodin. Pak už vlastně tekl proud hudby, dnes by se řeklo oldies, ve kterém šly jen upoutávky a sebepropagační spoty.

V čem Joe navazoval na Mamu obsahově?

Obě skupiny byly interaktivní, protože se snažily komunikovat s posluchači. Vzpomínám na rubriku Joa Chvilka pro sprosté slovo. To byla výzva posluchačům, aby zavolali a nebáli se říct do éteru sprosté slovo. A musím zmínit, že se nikdy nestalo, aby někdo použil vulgarismus, vždycky to bylo… vlastně velmi jemné. Někdo třeba přišel s tím, že nám musí vylíčit, že ten jeho šéf je teda fakt strašnej… A teď ho náš moderátor povzbuzoval: „Jen to řekněte, jen mu to nandejte!“ „To je takovej uličník!“ (smích)

To by mě zajímalo, jak sprostou znělku jste k téhle rubrice vytvořil.

Se znělkou jsem si hrál, v soutěžích přeci tahle zvuková interpunkce bývá. Vyvinul jsem tzv. sprostoměr, což bylo chrochtání prasat. Když moderátor uznal, že to byla malá sprosťárna, tak zachrochtalo prasátko, ale když to byla sprosťárna velká, zachrochtalo stádo prasat. (úsměv) Dotyčný byl označen za sprosťáka. Dělo se to samozřejmě v živém vysílání.

Co všechno šlo naživo v Joeovi a co v Mamě?

Rádio Mama bylo půl napůl. V první fázi, asi rok nebo dva, jsme vysílali pořad Držíte nám palce v pátek pozdě večer. To jsme měli odpoledne přípravnou frekvenci, kdy se natočil jako úplná konzerva, anebo vznikl polotovar, který se dokončil naživo. Tyhle fragmenty jsem hodně dělal s Jardou Duškem, kdy jsme předtočili příběh způsobem, aby zůstal otevřený a Jarda na něj pak v živém vysílání reagoval, a dovedl ho jinam.

To pro něho mohl být dobrý improvizační trénink.

Jo, ještě mě napadla jedna zajímavost, která se děla výhradně v pořadu Držíte nám palce. Natočil jsem kus vysílání, za pět minut jsem ho Duškovi a ostatním pustil do sluchátek a pustil jsem ho i do éteru. Tam jsem pochopil, že Jarda improvizaci dokonale umí, dokázal si s tím hrát, dokázal záznamu vsouvat slovo a dodávat mu další významy. Já pak ještě používal různé efekty, zvuk jsem zvláštně halil a zkresloval. Ale vždycky to nabralo docela dobrej konec. (smích) No,myslim si, že s nikým jiným bych takový věci dělat nemohl, protože pro spoustu herců je problém jenom to, aby sebe sama slyšeli ve sluchátkách.

Abychom udělali to srovnání… Jak vypadalo živé vysílání Limonádového Joea?

Dramaturg určil stavbu hodiny, kterou otevírala písnička, většinou z filmu, pak šla nějaká předtočená rubrika a následovaly samozřejmě reklamy – nezapomeňte, že Joe byla soukromá stanice. Takže hodina vysílání byl rozmanitý koláč, ale s pevnou stavbou. A ještě bych chtěl připomenout znělky, protože to byla důležitá součást, staly se poznávacím znakem stanice. Nápady vznikaly jak jinak než kolektivně, většinou šlo o slovní spojení na FM, které namlouval hlavně Robert Nebřenský. Já jsem je opatřil hudebním zvukovým obalem a pak testoval, jak fungují. Vytvořil jsem si časem systém: shromáždil jsem osazenstvo ve studiu, a pustil jim je. Když se hned zasmáli, použil jsem je, když ne, tak jsem je vyhodil. Je jasný, že v tomhle typu rádia to musí být – jak se říká – na první… Není čas na promejšlení, znělka buď zabere, nebo ne.

„Zbaštili to i s chlupama.“

Říkal jste, že Joe nepokračoval ve velkých mystifikačních pořadech Rádia Mama. Ale mystifikovat posluchače se vám dařilo i tam. Třeba, když jste odvysílali přímý přenos z poslanecké sněmovny při volbě prezidenta. Jak vznikal?

Jednoduše – postavili jsme televizi do prázdný kanceláře, která měla obrovský echo. Seděl u ní s mikrofonem jeden z moderátorů. Druhý pak seděl ve studiu a navzájem si předávali slovo. Ten druhý pseudoreportoval to, co první viděl v televizi. A bylo to tak věrohodný, že nám pak volali z ČTK, jak je možný, že máme v poslanecké sněmovně neakreditovaného zpravodaje. Zbaštili to i s chlupama. (úsměv)

Jak vzpomínáte na Velmi jemný klub Limonádového Joa?
 
 Tam mi utkvěla Hitparádu blbého Huga, kterou dělal Jirka Macháček s Fero Burdou. Pouštěli několik písniček najednou a vznikal z toho neposlouchatelnej guláš. Ale uváděli to takovým tím typickým přihlouplým výrazem jako skvělé nové hity.

V současnosti jste zvukový producent Rádia Impuls. Myslíte, že by na něm parta z Rádia Mama nebo Limonádového Joe uspěla?

To nedokážu posoudit, naše rádio je spíš pro konzervativnější posluchače, ale zas na druhou stranu, když vybočíte ze zajetých kolejí, i třeba úspěšných, bývá to dobré.

Lit.: Ježek, Michal: „12 dní, které otřásly éterem,“ líčí jízdu Rádia Mama Marie Třešňáková. In web ČRo, srpen 2016 (rozhovor + ukázky k poslechu). – Cit.: Netušila, co tam bude dělat. Jenže dostala nabídku, která se nedala odmítnout. Zakladatelé Rádia Mama ji přesvědčili k experimentu. „Neměla jsem s improvizací v rádiu zkušenost, ale pracovali jsme dost kolektivně, takže to vždycky nějak dopadlo,“ směje se. Mimochodem, od těch dob se jí říká Schön. 

Byla jste v Rádiu Mama od počátku, jak jste mu vlastně vymyslela jméno?

Tohle byl jeden z úkolů, které jsme společně řešili. Měli jsme dvě podmínky, jednak aby to bylo kladné slovo a zároveň, aby bylo mezinárodní. Já jsem pořád přemejšlela, až ze mě vypadlo „máma“. A pak z toho vyplynulo „mama“. Když přidáte jedno písmenko, vznikne anglické mamma, které má i význam prs.

Nevím, jestli bylo Rádio Mama tak něžné, ale vím, že bylo plné života, živelné. Měli jste vůbec chuť připravovat ho dopředu?

Myslím, že jsme se delší dobu scházeli a vymejšleli, co budeme dělat. Pak jsme dostali nabídku z druhého soukromého rádia, které tu vzniklo. Vysílali jsme ze strahovského stadionu na stanici Hallo, World – jenže jen 12 dní. Říkáme tomu dvanáct dní, které otřásly éterem, protože to byla velká jízda.

Měli jste o rádiu už na začátku konkrétní představu, nebo to bylo spíš tak, že se sešli podobně naladění lidé, kteří hýřili nápady?

Jarda Dušek říkal: „musíme hlavně oslovit posluchače“. To tu ještě nebylo zvykem. Rádio vysílalo vždycky tak nějak samo o sobě, redaktoři připravovali pořady, éterem šel zvuk, ale rádio neoslovovalo posluchače přímo. Jarda prosazoval, abychom nejdřív vymysleli způsob oslovení a zbytek že půjde skoro samospádem. Ale pravda je, že jsme vymysleli systém rubrik, které jsme naplňovali. No a pak už se tvořilo spontánně a improvizačně. Každý přišel s nějakým nápadem.

Jakou rubriku jste měla obzvlášť ráda?

Měla jsem ráda vysílání pro ženy, kam jsme připravovali pohádky. A pak v Mamě vznikla asi čtyř minutová rubrika Erotické rozcvičky v půl páté ráno, děti ještě spí. Cvičilo se skutečně v půl páté kvůli dětem. Pak jsem je pravidelně moderovala v soukromém Rádiu Limonádový Joe, kde jsme tenhle pořad i další mamáckou inspiraci rozvíjeli.

Jak vám to vlastně mohlo fungovat, když jste byli parta svérázů?

Vysílali jsme v době, kdy jsme mohli dělat věci hodně jinak a po svém. Dopředu jsme netušili jak, ale byli mezi námi lidi, kteří dokázali svoji kreativitu rozvinout ve prospěch skupiny. Já tomu říkám skupina odpovědných individualistů. Každej měl vlastní motor a dohromady to šlapalo. Ostatně, když se potom rozpadlo i soukromé Rádio Limonádový Joe, všichni mamáci se nějak proslavili. Teda kromě mě. (smích)

Když mluvíme o Joeovi, co jste tam dělala kromě eroticky laděných rozcviček?

Ranní show byla plná zábavných scének, kterými dvojice moderátorů zpestřovala hudební vysílání. Dělali jsme i různé zábavné soutěže, třeba rubrika chvály. Přišli jsme s tím, že se lidi nechválí, a my jim chceme dát příležitost. Ohlásili jsme do éteru, aby posluchači zavolali, za co by se dneska mohli pochválit. Byl z toho zajímavý výstup, protože se ukázalo, že lidi sami sebe vlastně moc ocenit neumí.

„Rádio Mama nemělo ve státní instituci co dělat.“

V Joeovi jste účinkovala celých deset let (1997 – 2007), nejen jako moderátorka, ale i jako dramaturg Velmi jemného klubu. Co to bylo za pořad?

Velmi jemný klub Limonádového Joe nebyl pořad, ale skutečný klub.Jeden náš posluchač přišel s myšlenkou, že tímhle způsobem využije podkrovní místnost, kterou vlastnil. A protože já jsem vzděláním dramaturg (vystudovala jsem dramaturgii na DAMU), byla jsem tam vyslána, abych dala dohromady skupinu. Vzniklo nám pod rukama něco mezi kabaretem a šantánem, začínala tam zpívat Ester Kočičková, účinkovala tam tanečnice Zorita Azrak a zpíval i Francesco Jordány. Jo a taky tam poprvé vystupoval se svojí kapelou Macháček, to ještě nebyl Mig 21, začal s tím teprve koketovat. V klubu se odehrávaly i některé pořady, které pak Limonádový Joe vysílal.

Rádio Mama na Strahově, Mama v ČRo i Limonádový Joe – vždycky vaše trhlé rádio dramaturgoval Dušan Všelicha: „Zkoumáme, co lidi a éter unesou, snažíme se posouvat společností uznávané hranice,“ vysvětloval. Podepsala byste to?

Určitě, nikdo v českém éteru si tolik nehrál. Neustále se vymýšlí pravidla, které vysílání regulují a říkají, jak se má natáčet. Jenže úspěchu nakonec dosáhne ten, kdo má odvahu pravidla porušit. To jsem si z té doby odnesla.

Patří podle vám tvůrčí skupina, která rozvíjí mystifikaci, improvizaci, parodii a jinou satiru, do veřejnoprávního média?

Já jsem přesvědčena, že Rádio Mama ve státní instituci nemělo co dělat. Vydupal si ho Dušan Všelicha a určitou dobu mu to procházelo, než se kolos vzpamatoval a vyhověl reakcím těm posluchačů, kteří by skupině ubližovali. Když támhle někde v Horních Kotěhůlkách paní u plotny slyšela neobvyklé vysílání, a nic proti paním u plotny ani proti Kotěhůlkám, no ale … prostě někteří lidé našemu vysílání nerozuměli a vždycky je rozčílilo. Patří to spíš do soukromého rádia, že si tvůrce může dělat, co chce.

Medailonek Marie Třešňákové
- vystudovala dramaturgii na DAMU
- začínala jako herečka v Činoherním studiu v Ústí nad Labem
- poté pracovala například v Československé televizi jako asistentka režie
- po sametové revoluci působila v Rádiu Svobodná Evropa jako redaktorka a následně učila na Konzervatoři Jaroslava Ježka dramatické umění
- s Rádiem Mama prožila první půlku 90. let; následně rozvíjela jeho humor v Rádiu Limonádový Joe a Velmi jemném klubu Limonádového Joe (1997–2007)
- od roku 2007 pracuje jako editorka kulturní rubriky portálu ČT24
(zdroj: ceskatelevize.cz)

Přesto ale, dovedete si představit, že by se Mama do rozhlasu vrátila?

Já si to dovedu představit, někteří by chuť pořád měli. Ale vidím tu základní problém: tvůrčí skupina nikdy nebyla majitelem vysílací licence. Nakonec vždycky záleží na vedení nebo majitelích, jestli si uvědomují kvalitu. Jenže Mamě vlastně nevěřila státní instituce ani majitelé soukromých rádií. Vadila jim provokace. Jenže my jsme neprovokovali programově ani samoúčelně. Odráželi jsme situaci kolem nás, ale spíš mimovolně. Prioritní pro nás vždycky byla hra a tvořivost.

Nejsou nakonec mamácké pořady už obehrané?
 
 Myslím, že by dnes fungovaly stejně. Když poslouchám komerční rádia, tak opravdu pláču. Protože to nic, které jde éterem, je tak silné, že když by se tam pustila nějaká hra, neříkám přímo myšlenka, ale prostě hra, kterou by rozehrál někdo tvůrčí, tak nepochybuju o úspěchu.

Lit.: Ježek, Michal: „Každá nová věc musí být překvapivá a matoucí,“ říká Dušan Všelicha. In web ČRo 2 Praha, 10. 8. 2016 (článek + ukázky k poslechu). – Cit.: Satira, improvizace, mystifikace, hra – prostě mámivé Rádio Mama. „Zábava je jedna z nejbohulibějších věcí vůbec! Když vezmete lidem každodenní starosti. Když je dostanete do toho rauše mezi tvůrcem a příjemcem.“ Dramaturg někdejší tvůrčí skupiny ČRo svůj názor nezměnil. Ale dodává: „Nebyla to ale jen legrace.“

Kolik se vám toho vlastně vybavuje, když se Rádio Mama seběhlo před dvaceti a více lety? Byl jste tehdy s ním svázaný nejvíc z jeho tvůrčí skupiny.

Heleďte se, mně se spontánně vybaví proud tolika věcí… okamžitě mi naskočí obličeje… Jarda Dušek, tehdy už v divadelním prostředí oceňovaný, ale ještě bylo dlouho do jeho slavných filmových rolí. Podobně Jirka Macháček, kterého jsme objevili na divadle někde v Příbrami jako mladého právníka. Když jsem teď po letech procházel rozhlasovými chodbami, vybavilo se mi, jak tu chodily Lenka Vychodilová nebo Ester Kočičková. To vlastně nebyla Ester – jmenovala se nejdřív Renata Divišová a pak Renata Pařezová. Už tenkrát ale dělala vynikající pořady.

Mluvíme o době 1993−1996, je to tak?

Když se chcete bavit o Rádiu Mama, musíme nejdřív udělat miniaturní mimo rozhlasový úvod už z roku 1990. Někdy hned po revoluci se v tom kvasu objevili lidé s nápadem založit rádio, které by bylo nové, nezávislé a překvapivé. V té době jsem už měl rozhlasovou zkušenost a oni mi nabídli, abych připravil programový koncept. No jo, ale o soukromém vysílání jsem neměl páru. Už ani nevím, jak vznikl nápad, aby to rádio tvořili lidé z malých divadelních scén a svoji činnost rozvíjeli v éteru.

Před sametovou revolucí jste pracoval v oddělení rozhlasových her. Tam jste si mohl talentované lidi vytipovat.

Právě. Oslovil jsem pak Jaroslava Duška, Přemysla Ruta, Jirku Nekvasila (později šéfa Národního divadla), aby napsali co nejmenší rozhlasové hry.

Neříkalo se jim Představeníčka?

Je možné, že jsme jim tak říkali. Pěknej název. Každopádně nás to bavilo, takže jsem chtěl tvůrce ještě víc spojit. Povedlo se. Přizval jsem i lidi odjinud, například Roberta Nebřenského – dneska frontmana hudební skupiny Vltava. Sestavil jsem z nich tým, který pak soukromé vysílání plánoval. Stanice fsi říkala Hallo World , fungovala při stejnojmenné společnosti, jejíž majitel udělal chybu v názvu, takže se to takhle vžilo. My jsme si už ale říkali Rádio Mama.

No jo, ale to jste vysílali jen dvanáct dní. Pak se prý investoři pohádali a vy jste museli balit kufry.

Jo, ale stejně jsme něco stihli. A když nás pak odtamtud vykopli, tak jsme cejtili, že mezi námi něco tvůrčího opravdu vzniká… Naštěstí jsem záhy potkal v Českém rozhlase Jaroslava Pacovského, který tam psal pro děti, takže jsme mu nabídli improvizované pohádky. A pak se stalo, že se tehdejší šéfredaktor redakce zábavy Ivan Rössler stal šéfem Prahy (dnešní Dvojky) a mě vyzval, abych šel na jeho místo. To už jsme v roce 1992.

Takže jste jako vedoucí redakce zábavy založil tvůrčí skupinu Rádio Mama, kterou jste začlenil do programu a která se postupně rozrůstala.

Ano. Připomněl bych, že se v roce 1993 stal šéfem ČRo 2 − Praha Libor Vacek. Tím se podle mého názoru otevřelo nejlepší období této stanice. Nebudu mu na dálku mazat med kolem huby, ale já když si představím pojem programový manažer nebo intendant stanice, tak on je pro mě ideální představitel. Začalo období, kdy se Praha hodně oživila, a hledaly se způsoby, jak chytit posluchače, které to tehdy ztrácelo po statisících. Takže jsme vytvořili tým specializovaných dramaturgů. Byl jsem tam spolu s Václavem Fleglem, Karlem Tejkalem a Bohumilem Kolářem (po jeho smrti přišel Pavel Kácha). Spolu se šéfredaktorem jsme začali stanici měnit. Je pravda, že Rádio Mama bylo kontroverzní, faktem ale je, že křivka poslechovosti zaznamenala výraznej zub směrem nahoru.

Čím si vysvětlujete, že poslechovost bezprostředně po revoluci padala a pak přišel vzestup?

Krize důvěry prostě přijít musela, protože médium se neměnilo. Myslím, že tehdy rozhlas potřeboval prožít takové to retro období. To znamená, že se sáhlo do archivů a přišli lidi, co tady dělali tenkrát, což přineslo spoustu zajímavých věcí. Vznikl třeba senzační cyklus her Samuela Becketta, ale… ani ten nemohl přinést nějaký obří zásah, obdiv veřejnosti. Posluchači chtěli, aby vznikaly výrazně nové věci, protože rozhlas měl pořád pověst trošku zatuchlé budovy.

Dušan Všelicha (* 29. 10. 1958)
- zaměstnanec ČsRo a ČRo od 1. 8. 1981 – 1. 1. 1996
- nejprve v ekonomické redakci, poté v oddělení rozhlasových her
- v devadesátých letech dramaturg tvůrčí skupiny Rádio Mama
- po odchodu z ČRo se stal dramaturgem a manažerem soukromého Rádia Limonádový Joe
- v současnosti působí jako ředitel marketingu společnosti Oresi a jednatel agentury Joe PR
- v roce 2016 byl vybrán mezi sedm uchazečů o post šéfredaktora ČRo Vltava

„Cítili jsme, že výraz rozhlasu má být rytmičtější“

Říkáte zatuchlá budova… Co jste chtěli dát své tvůrčí skupině do vínku, aby časem taky nezatuchla?

Povím vám k tomu jednu vzpomínku. Ještě v době hlubokého komunismu jsem zažil besedu s Bohumilem Hrabalem. Oslnilo mě, jak dokázal skvěle formulovat v podstatě podvratné myšlenky, a to ne tím, že by křičel „svrhněte Husáka“, ale protože pojmenovával věci přesně a zároveň barvitě. Říkal: „Vy novináři píšete o nových věcech, ale musíte si uvědomit, že zakladatel kybernetiky Norbert Wiener říká: ‚Každá nová věc musí být překvapivá a matoucí.‘“ Tahle věta mi utkvěla jako jedna ze životních manter. S Rádiem Mama to bylo taky tak. 

Zmiňoval jste, že tvůrci pocházeli často z malých divadel. Většina taky prošla alternativním filmem, jako byl Kouř. Neměli zpočátku problém adaptovat se na rozhlasové studio?

Právě že naopak.Pro tehdejší rozhlasáky bylo studio spíš… jen taková rámusárna, která musí být dobře vytlumená, aby se zvuk kvalitně nahrál. My jsme s ním ale začali experimentovat. Když přijdete do divadle, cítíte tam nějakou magii, proto ostatně už někdy v pravěku vzniklo, tak proč by to nefungovalo i v rádiu? Vzpomínám, jak jednou přišel básník Radomil Uhlíř, který k nám taky patřil. Byl to obr. No a tím obřím hlasem povídá, že by chtěl udělat cyklus básnických skladeb Curyšská kasemata svobody – Rádio Mama totiž nebyla jen legrace. Tyhle svoje litanické zpěvy chtěl natočit způsobem, že jeho jazzová kapela naživo zahraje a on souběžně zpěvy zarecituje. No, a když měl Radomil první frekvenci, tak jsem věděl, že má natáčet s Líbou Podlešákovou, což byla dvorní zvukařka Josefa Červinky. A protože se mi tehdy zdála už jako dáma v letech, chtěl jsem za ní ještě před frekvencí zaběhnout a říct „prosím tě, Radomil je výbornej básník, jenom se ho nelekni, je to prostě hřmotná postava, vypadá lehce strašidelně“. Ale vzpomněl jsem si až v průběhu. Běžím do režie a tam… úplná pohoda. Líba mi říká: „To je úžasný, víš, co udělal? (šeptá) Von stál připravenej dlouho před frekvencí, vprostředku studia třepal rukama a mručel mhmmhm mhm. Já mu říkám: ‚Co to děláte?‘ A von ztlumeným hlasem opakoval: ‚Musím nasát to studio, musím nasát to studio.‘“ Tím chci říct, že pro nás byl prostor studia a přičleněná režie jeden fascinující organismus. Zkoušeli jsme třeba, do který hlasatelny se dá nastěhovat piano, aby na něm mohl hrát Přemysl Rut a jak v něm živá hudba zafunguje.

Když jsme u experimentů se zvukem… Poslouchal jsem archivní nahrávky mamáckých pořadů a překvapovaly mě některé zvukové efekty. Jak jste je vyráběli bez počítačů?

Když vám to budu dnes vyprávět, tak mi možná zčásti nebudete vůbec rozumět. My jsme cítili, že ten výraz rozhlasu má být rytmičtější. Líbily se nám proto smyčky, tj. rytmická opakování, která jsou dnes už banální součástí každého hip hopu, jenomže víte, jak se tehdy dělaly? Nejdřív jsme zvuk nahráli na páskový magnetofon, pak jsme ten pásek střihli a nakonec slepili do kroužku, který jsme chtěli přehrávat stále dokola. Ale někdy se stalo, že tenhle pásek – smyčka byl delší než obvod, po kterém se vedl mezi hlavami magnetofonu, takže jsme museli pásek natahovat pomocí tyče nebo tužky. Jak říkám, dneska už je to těžko představitelné.

To zní jako pravěk, teď už máme spoustu efektů v nastavení zvukového editoru.

Ale my jsme tehdy nevěděli, jak to bude znít. Všechny ty echa, sample a různý „krabičky“ se objevily až potom, co jsme z rozhlasu odešli.

„Tahali jsme pásky po celé režii.“

Takže improvizace se stala metodou nejen spíkrů, ale i vašich zvukařů a techniků. Přinesla ale výsledek, o který jste se snažili?

Pamatuju si, že jsme jednou točili improvizace Jardy Duška a Lenky Vychodilové a pak jsme se je snažili ozvučit jimi samotnými. Společně se zvukovým mistrem Milanem Křivohlavým a s tou úžasnou techničkou Danielou Městkovou jsme tahali smyčky po celé režii. Pásek měřil třeba dvacet metrů. Dana vzala těžký stojany na mikrofony a kolem nich se to táhlo. A teď ten Milan všechno spustil ze strojů a ono to tam jezdilo, což se nám strašně líbilo. Zkoušeli jsme, co to dovolí, a smyčka skutečně zvuk rytmizovala a zmnožovala.

Obecně se asi dá říct, že se zvuk vašich pořadů vymykal dobovému standardu podobně, jako se mu vymykal satirický styl mamáckých moderátorů. Nevadila vám ale někdy ta disonance?

K tomu mě napadá příklad. Jeden z pořadů Rádia Mama se jmenoval Držíte nám palce a vysílal se tak, že končil v pátek o půlnoci. Zjistili jsme, že když skončí, zavolá zvukař na Galerii − kde se vysílání řídilo – a řekne „je to vaše“. Tam pak zase nějakej jinej zvukař pustil hlasatelnu, kde hlasatel standardně pravil „bude půlnoc“, a pak se ozvaly zvony. To se nám taky moc líbilo, takže jsme hlášení do našeho pořadu integrovali. Snažili jsme se ho připravit tak, aby hlasatelovo „bude půlnoc“ bezprostředně navázalo, čímž pořad do vysílání zaplul.

Mezi pořady Mamy tedy patřilo: Držíte nám palce; mini rozhlasové hry, kterým se možná říkalo Představeníčka… a Ester Kočičková mi vyprávěla o pořadu Kamenná školka, plném černého humoru a parodie soudobého vysílání rozhlasu. Co do té množiny ještě patří?

Vezměme to chronologicky. Úplně na začátku jsme vytvořili pohádku pro Jaroslava Pacovského a měli jsme jeden pokus pro Mikrofórum, který ale skončil velkou kontroverzí. Potom teda vznikl hodinu a půl před půlnocí pořad Držíte nám palce, který měl blízko k improvizaci, protože jsme ho většinou tvořili až naživo ve studiu. A ten se už uchytil. Využívali jsme v něm i rozhovory po telefonu.

Což byl později hlavní princip mystifikačního pořadu Přepadení.

Myslím, že Držíte nám palce vznikalo paralelně s Přepadením. Telefonní rozhovory ale na rozdíl od Přepadení ještě nebyly mystifikační. Navíc Přepadení se předtáčelo a pečlivě stříhalo, protože se z toho dělala taková ucelená story.

Ocenění Dušana Všelichy na Prix Bohemia Radio

1992
Umělecké dokumentární pásmo a feature – Za zvukovou realizaci dokumentu Praha-Roma – Dušan Všelicha a Hynek Nováček

1993
Zábavný pořad – Hlavní cena za pořad Poslední československý Silvestr – Dušan Všelicha, Jan Kolář, Přemysl Rut a Ondřej Suchý
Rozhlasová reklama – Zvláštní cena za dramaturgii a režii reklamního spotu RADIO MAMA – Dušan Všelicha

1994
Dramatické dílo – Za dramaturgický přínos pořadu Další nekonečný svět – Dušan Všelicha

Mystifikace po telefonu je dnes už běžná metoda, kterou si osvojilo třeba soukromé rádio Evropa 2. Jak jste na to ale přišli před více jak dvaceti lety?

Bylo jasný, že budoucnost rozhlasu právě v téhle komunikaci vězí. Do rozhlasu každou chvíli přijel někdo ze západu, ať už z veřejného nebo ze soukromého rádia, a říkal „my máme show s telefonováním“. No a my jsme tady měli potřebnou nahrávací techniku, ale chtěli jsme nápad rozvinout. Nechtěli jsme si jenom dělat z lidí srandu. Vložili jsme do rozhovoru příběh, takže ve výsledku byl moment překvapení součástí řekněme malé rozhlasové hry či povídky, která končívala i ve prospěch těch, co byli přepadeni. Hodně se tomu věnoval Jirka Macháček, který za to získal cenu na Prix Bohemia Radio v roce 1995.

Čestné uznání „za hledání nových forem rozhlasové zábavy“. Vzpomenete si na nějaký příběh Přepadení?

Nezapomenutelná byla Židovská svatba. Povídka o tom, jak si chce mladý muž z vypočítavosti vzít židovskou dívku. Židé ho proto chtěj’ vobřezat, takže volá doktorům, co to pro něho bude znamenat, a pak volá duchovnímu, co mu na to radí. Nakonec ale zjistí, že příbuzní té dívky slibované peníze nemají, takže slečnu začne odmítat a požaduje vátit svoji uříznutou předkožku.

„Major na vrátnici: Pane Všelicho, máte nahrávku? Tak mi ji dejte!“

No, když tuhle story poslouchám, představuji si, jak se asi tvářili nábožensky ladění lidé, případně lékaři nebo třeba jen starší posluchači… To musel být jeden z kontroverzních dílů.

Nepochybně. Přepadeníjako takové vzbuzovalo nejvíce kritiky. Myslím ale, že ho kritizovali hlavně lidi typu vrátnejch, kteří byli ve svý kukani zvyklí, že jim jde něco normálního, a teď nevěděli, jestli se přiblížil konec světa nebo co. Kdyby jim v tom dráťáku běhala stanice Vltava s Leošem Janáčkem, voni by se bránili taky… Celkově byly reakce posluchačů opravdu rozmanité. Jednou takhle dělal Macháček díl, který se jmenoval Dohořávky. Volal hasiče, dělal ze sebe jednoduššího člověka a říkal: „Já jsem hasič amatér, já bych s vámi rád jezdil hasit.“ Šéf hasičů se jmenoval Musil, bezvadnej chlápek, kterej se ptá, co že by teda s nimi chtěl dělat. „No, já mám mopeda, na něj bych dal dva kyblíky…“ „Ale dyť vám ta voda bude šplouchat…“ „No ale já mám takový gumičky…“ Tak se na něčem dohodli a pan Musil mi pak volal: „Hele, chlape, vy jste si ze mě dělali legraci, co kdybyste udělali o hasičích taky něco navážno?“ Zkrátka, bral to s nadhledem. A my jsme hned vzápětí skutečně natočili seriózní vyprávění hasičů o jejich zážitcích a postojích.

Pan Musil měl smysl pro humor, o vaše pořady se ale tuším jednou zajímala i policie.

To bylo tak. Macháček tenkrát udělal Přepadení, kdy se představil jako firma Baby free, která tady evidentně unáší děti, vozí je někam do Německa a tam je prodává. A teď volá nějaké autodopravě:
„Potřebuju převézt děti autobusem do Kolína nad Rýnem.“
„No, proč ne…“
„Vypadalo by to tak, že bysme je v průhonickém parku naložili už spící a pak by si je za kolínskou katedrálou v jedný uličce převzal Helmut.“
A teď ty lidi říkaj’: „A není to nějaký divný?“
„No tak divný to je, ale dáme 200 marek za kus.“
„Nó… tak to se třeba nějak domluvíme…“

„Zábava je bohulibá sama o sobě.“

Dopravce reagoval navážno?

No jasně, mysleli si, že udělali kšeft s firmou Baby free… Po nějakým čase mi volali z vrátnice. Stál tam vostrej člověk, hrany kolem brady. „Major Dvořáček z kriminálky. Pane Všelicho,“ byl takovej hodně odtažitej. „Vy jste dramaturg pořadu Baby free? Byla to legrace?“ „Byla.“ On nato: „Máte nahrávku? Tak mi ji dejte.“ Pak přišel za čtrnáct dní, už byl vlídnější, dal mi žvejkačku a říkal: „Víte, co se stalo? Někdo jel v autě, telefonoval a zároveň poslouchal rádio. Měl přitom pocit, že se mu do hovoru v mobilu propojil jinej hovor, kterým někdo prodává český děti do zahraničí.“ Šest neděl hledali policajti po celé ČR, kde firma Baby free krade děti, až to došlo k majoru Dvořáčkovi, který si vzpomněl, že něco takovýho slyšel v rádiu, tak si řek’, hele, to bude fór a pátrání zrušil. Tak to bylo Přepadení.

Neposouvá tenhle případ Přepadení do škatulky řekněme rozporuplných projektů?

Takhle. Já myslím, že policie musí často jít po mnohem podivnějších stopách a příznacích. Na tohle ostatně přišli a slouží jim to jenom ke cti. Samozřejmě… vy se ptáte, co jsme mohli svými pořady vyvolat negativního, do jaký míry si to člověk uvědomuje a jak s tím pracuje. K tomu bych chtěl říct, že většina těch mystifikačních rozhovorů končila v přátelském duchu. I tomu autodopravci jsme pravdu nakonec prozradili. Když budete Přepadení poslouchat, zjistíte, že lidé sice byli napáleni, ale většinou to brali v legraci.

Neříkali jste si přesto někdy, že se vám věc vymkla z ruky? A teď myslím třeba i pozitivním směrem. Teoreticky se mohlo stát, že by za vámi přišel major Dvořáček s tím, že vás angažuje do služeb policie, abyste mu dávali hlášení, která firma na co nekalého přistoupila. To by byl důkaz, že se z původně jen rozhlasové zábavy může stát vysílání, která má společenskou funkci… řekněme bohulibou.

No, takové služby nám pan major tenkrát nenabídl. (úsměv) Musím ale hájit zábavu, protože zábava je sama o sobě dost bohulibá. To je jedna z nejbohulibějších věcí vůbec! Když vezmete lidem každodenní starosti. Když je dostanete do vzájemného rauše mezi tvůrcem a příjemcem.

„Tenkrát chodili do rozhlasu za pár stovek…“

Zajímalo by mě, jak jste o roli svých zábavných pořadů postupně přemýšleli. Jestli jste chtěli kromě zábavy, satiry, improvizace, mystifikace a hry třeba právě otestovat, co jsou různé skupiny a instituce ochotny udělat pro peníze…

Já bych k tomu řek’ asi to, že jsme nechtěli dělat jen atrakce. Chtěli jsme je udělat součástí tvůrčího procesu. Pro mě je dodnes jednou z mých profesionálních hrdostí, že vím, že to zafungovalo − lidi jsme bavili a možná jsme i poukázali na tehdejší problémy v rádiu a ve společnosti. Jasně, uznávám, že to bylo za cenu, že si babičky a staří pánové říkali, kam to naše rádio spěje! Na druhou stranu ale přicházeli i pozitivní reakce, a to i od hodně vzdělaných lidí.

Dovedu si představit, že si vaše pořady našly početnou skupinu odpůrců i příznivců… Rádio Mama ale nakonec v ČRo skončilo. Jak jste o tom komunikovali s generálním ředitelem Vlastimilem Ježkem? Říkal mi, že mezi Mamáky byly skvělé osobnosti, ale projekt se nehodil do vysílání stanice Praha, protože její posluchači byli velmi konzervativní.

Já se vám trochu vyhnu, ale něco vám řeknu. Počítali jsme s tím, že budou přicházet problémy. Probíral jsem se šéfredaktorem spoustu detailů. Nehráli jsme si na to, že jdeme jediným správným směrem…

Já vím, tehdejší šéfredaktor Libor Vacek mi říkal, že jedno Přepadení „překročilo meze, které jsou únosné pro veřejnoprávní médium“, což jste si prý také uvědomili a „materiál byl zlikvidován“.

Jo. Nicméně on věděl, že jako celek věc funguje. Když se ale zamyslíte nad pozicemi ve vyšším managementu, tak to už jsou spíš politické funkce, které vlastně musí vnímat hlasy voličů. A problém je, když generální ředitel dostává stížnosti od posluchačů typu: můj syn v noci poslouchal rádio a tam někdo řek’ slovo prdel. No tak řek’, no. Když si dnes pustíte Cimrmany − který si národ kupuje po tisících kopií − tak Zdeněk Svěrák přece ví, že v určitý chvíli zboří sál tím, že to řekne.

V roce 1996 jste z Českého rozhlasu odešel a následovala vás většina tvůrců Rádia Mama. V čem dnes vidíte přínos skupiny pro vysílání?

Před pár lety jsem nakoukl do moderních rozhlasových studií, což se mi strašně líbilo, ale byl to velký šok… Viděl jsem, jak je to všechno legrační, že vlastně devadesát procent našich pokusů už nemá moc hodnotu, že je to stejná historie jako stan ve Kbelích. I po těch letech se mi to ale přesto zdá senzační. Myslím, že jsme tehdy opravdu přispěli ke zlepšení obrazu rádia, ostatně vyhráli jsme řadu festivalových cen. Přínos vidím v tom, že jsme přivedli do rozhlasu tvůrce a zároveň posluchače, kteří by se jinak rozhlasové tvorbě nevěnovali, protože by měli pocit, že rádio je uzavřená kapitola a přesměrovali by se na divadlo, televizi nebo film.

Máte naději, že něco z vaší éry v rozhlase přetrvá?

Když tvůrci Rádia Mama přišli do rozhlasu, nenechali svoji osobnost na vrátnici, ale rozvíjeli ji před mikrofonem. Mimochodem, podívejte se na ty lidi skrze to, co mají dnes za sebou: Jaroslav Dušek mi před časem říkal, že na Dvojce dělá „jaktovidiče“, Ester Kočičková je dneska velká hvězda a o Macháčka by se tady teď taky všichni přetrhli. Ale tenkrát chodili do rozhlasu za pár stovek a posouvali celou tu instituci nejen v tvůrčím smyslu, ale i v tom mentálním. Vždycky bude aktuální, aby si někdo s charismatem sed’ za mikrofon a posílal rozhlasový vlny lidem, který poslouchaj’ na druhý straně.

Lit.: Ježek, Michal: „Hudba je jazyk těla!“ říká Radomil Uhlíř. In web ČRo archiv, srpen 2016 (rozhovor + nahrávky k poslechu). – Cit.: Radomil Uhlíř je známý básník, filmový herec a hudebník, ale také rozhlasový autor. Účinkoval v zábavném Rádiu Mama, kde jeho pořady a hry zaručovaly vážný rozměr. V rozhovoru hodnotí svoji tvorbu v ČRo i oblíbené umění.

Patříte mezi členy hravého Rádia Mama, které vysílalo na vlnách Českého rozhlasu v první půlce devadesátých let. Co vás do tvůrčí skupiny přivedlo?

V roce 1994 jsem se účastnil happeningu v rámci otevření Paláce Akropolis. Byl jsem tam jako performer, který vypráví smyšlené historky u umělého ohně. No a to moje představení viděl Dušan Všelicha, dramaturg Mamy, který mě do skupiny přizval.

Myslel jsem, že zmíníte Divadlo Vizita, kde jste hrával od osmdesátých let spolu s Jaroslavem Duškem.

S Vizitou jsem spolupracoval v průběhu asi patnácti let. Ale vzpomínám si, že mě přizval Všelicha, který byl Duškův kamarád.

Rádio Mama bylo prvním rádiem, kde jste účinkoval?

No, úplné začátky mám vlastně spojené s hudebním Rádiem 1, kterému jsem pomáhal, když se rozjíždělo.Ale to byla jen krátká, záslužná epizoda.

Co vám dramaturg Mamy nabídl, když viděl, jak vyprávíte historky u ohně?

Chtěl, abych v obdobném duchu pokračoval i v rádiu pořadem Hudební kotlík. Vysílal se odpoledne po druhé hodině, a byla to spíš taková úlitba, abych mohl mít pořad večer. Já jsem totiž tramping nesnášel, ale nechal jsem se ukecat, že to bude zábavné vyprávět do éteru, jak chodím na trampské potlachy. Celá ta geneze Rádia Mama totiž podle Všelichy měla bejt humorná.

Napadaly vás vůbec nějaký historky ze života trampů, když jste nikdy netrampoval?  

Právě proto mě mohly napadat! Kupodivu měl pořad ohlas i mezi členy skutečné trampské komunity. Psali i dopisy. Fascinovalo mě, jak mi věří, že historky myslím vážně. Jednou mi dokonce povídal kamarád, který makal někdy ve fabrice v Příbrami, že si tamní zaměstnanci pouštěj Kotlík ve sprchách na konci šichty. (smích)

Jak vypadal ten váš večerní pořad?

Jmenoval se Večerní klub. Účinkoval jsem v něm jako jakejsi konferenciér, který zve hosty k zábavné diskusi a jako bonus jsem pouštěl mnou vytvořená zvuková pásma. Šlo o koláže improvizované hudby, textu a zpěvu. Chodili mi tam účinkovat Jarda Dušek, Jirka Macháček, David Vávra, Ester Kočičková, Lenka Vychodilová, členové souboru Ženy a hudebníci Kvartetu doktora Konopného. Mimochodem, nejhorší název, který se nám podařilo kdy vymyslet, zvítězil nad Perlovým nátělníkem.

Když se zpětně podíváte na pořady, které jste s mamáky dělal, co myslíte, že si od vás dramaturg sliboval?

Já myslím, že jsem byl do Rádia Mama kooptován, protože potřebovali někoho, kdo bude dělat rozsáhlejší a asi i vážnější komponované útvary. Byl jsem mladej, renomovanej tvůrce – vydal jsem několik hudebních alb. A neměl jsem problém kromě těch pravidelných pořadů vytvářet i komponovaná pásma nebo koláže.

„Ta chvíle, kdy zmar a naděje jedno jsou, hm, to jsem teda hezky řek“

V rozhlasovém archivu se nám zachovala dokumentární padesátiminutová koláž Antonin Artaud − poslední z prokletých?. Připravil jste ji spolu s vaším přítelem Ladislavem Šerým, který líčí osud a tvorbu básníka, nechává zaznít jeho drásající hlas a vy se do básníka vciťujete svojí hudební improvizací i recitací jeho textů. Jak jste objevili tuhle složitou osobnost?

Tuto verzi jsem připravil s renesanční osobností Láďou Šerým, který překládal francouzské mystiky 19. a 20. století i současnosti. A zároveň napsal studii Antonin Artaud, kterou vydal Divadelní ústav. Mimochodem právě díky ní si Artauda zamiloval Bohumil Hrabal. Antonin byl nejen básník, ale i herec, dramatik, režisér, divadelní teoretik a malíř. V hudební koláži jsme z publikace čerpali stejně tak v kratší, již improvizované finální verzi pořadu (viz ukázka), kde Ladislav Šerý francouzsky zpívá a recituje Artaudovu poezii v mé režii. Já recituji a zpívám česky. Pořad jsme natáčeli živě se zvukovým mistrem Petrem Podlešákem. Pamatuju si, že pořad měl úspěch, dokonce nás ocenil i jeden dramaturg Vltavy, který pravil, že je tam velké množství vertikálních sil.

V pořadu vysvětlujete, co Artaud napsal ve svém stěžejním manifestu Divadlo krutosti. Říkáte, že chápe divadlo jako sílu, která má na diváka působit bezprostředně, aby ho vytrhla „z pohodlné nezúčastněnosti“. Snažil jste se o totéž svými pořady?

V té době jsem hodně četl francouzské existencialisty, jako byl Albert Camus, L. F. Céline. Zajímala mě v jejich tvorbě situace člověka nezařazeného do houfu, který je vně systému a cítí pocit zmaru. „Ta chvíle, kdy zmar a naděje jedno jsou,“ hm, to jsem teda hezky řek. Artaud vycházel ze stejných premis a myšlenek.

Artaud měl dramatický život. Zápasil s únavou, depresemi, výbuchy zuřivosti, s pocity, že se ničemu nedá věřit, se znechucením ze společnosti. V pořadu říkáte, že se cítil zrazen i myslí a jazykem, a proto „našel jazyk těla“. Jeho hlas skutečně zní odkudsi z hloubi těla, které křičí tak, že Antonin zní spíš jako zvíře. Když jsem vás slyšel improvizovat v hudebním klubu, působila jste na mě podobně, jako byste hledal ve svém těle zvuky našich pradávných předků. Nakolik vás v tom Artaud ovlivnil?

Vy jste viděl improvizaci Radomil Uhlíř & Mikoláš Chadima band, na trombón hrál Jan Jirucha, Jan Jandourek klávesy. Chadima hrál na kytaru a saxofony a já zpíval. Tam jsme hudební improvizaci dotáhli nejdál. Nehrajeme žádné chorusy ani témata. Prostě se dopředu vůbec nedomlouváme, co budeme hrát. Jde v podstatě o jisté telepatické sdílení mezi námi, které se přenáší i k divákům. Jinak, myslím, že vaše poznámka o pradávných předcích je velmi lichotivá. Jako umělec musím říci, že mě nejvíce ovlivnily nonverbální prvky, prastaré zvuky, zvířecí resonance v moderní vážné hudbě, ve freejazzu… Zároveň, v devadesátých letech jsem hrál v klubu Roxy, kde bylo nějakých dvacet japonských diváků, a ti mě po výstupu objímali a říkali, že jsem první Evropan, kterého slyšeli zpívat jako v hudebním divadle NO. Toto divadlo mě pak také hodně ovlivnilo. Ano, hudba je jazyk těla!

Pokud jde o složitější komponované útvary, které jste pro Mamu dělal, s kým jste na nich spolupracoval?

Realizoval jsem je z většiny sám. Scénář, hudbu i režii. Vybíral jsem herce, hudebníky, recitoval dle potřeby a zpíval. Na zvukovém provedení jsem spolupracoval s mistry zvuku. Nejraději jsem měl zmíněného Petra Podlešáka, to byl hodně přísnej chlapík, ale velkej čaroděj. Slyšel jsem, že v šedesátých letech natočil všechny magický desky Karla Gotta. Kromě něj jsem spolupracoval s řadou mladších – můj oblíbený byl Jan Čeněk, dnes filmový zvukař. S ním jsem točil rozhlasové hry v období, kdy už Rádio Mama neexistovalo, ale já v rozhlase ještě nějakou dobu zůstal.

K tomu se dostaneme, ještě ale k Mamě. Dramaturg Dušan Všelicha vás zmiňoval jako důkaz, že mamáci dělali zábavné rádio s vážnými tóny. Vzpomínal na cyklus básnických skladeb Curyšská kasemata svobody, kde měla živě zahrát vaše kapela a vy jste měl souběžně recitovat.

Ano, tak jsme vytvořili sedm dílů asi po čtyřiceti minutách. Inspiroval mě půlrok, který jsem strávil ve Švýcarsku u hudebníka a duchovního Sváti Karáska. Vytvořil jsem pak pásmo ze vzpomínek na Curych, kde vznikl Kabaret Voltaire. Ti kluci ušatí v něm vymysleli dada. A protože ty úvodní díly měly pěkný ohlas, tak jsem zdramatizoval i zbytek textů. Byla to taková…surrealisticko-dadaistická koláž.

Hodnotíte svoje mamácké pořady taky jako vážnou tvorbu?

Napište tam, že ty moje vážné pořady jsou melodramata s humornými prvky. Ale je pravda, že kdybych mohl více mluvit do dramaturgie, sahal bych častěji do světa umění, řekl bych umění bytostného.

Společenský systém se v té době nově nastoloval. Jak jste vlastně vnímal atmosféru tehdejšího rozhlasu a jak se vám v ní tvořilo?

Užíval jsem si to krátké mezidobí, kdy autoři dostali podobně jako v šedesátých letech jedinečnou tvůrčí svobodu. Mohl jsem tvořit téměř cokoli. Byl jsem ještě plný elánu. Takže pro mě nebyl problém sednout za stůl a za víkend napsat sedm, osm stran, další týden text zdramatizovat a natočit.

„Jsme prostě sehraní“

Když dramaturg Všelicha v roce 1996 z rozhlasu odešel do soukromého Rádia Limonádový Joe, následovala ho tam většina tvůrců, zůstal jste v ČRo jediný?

Zůstal jsem spolu s Lenkou Vychodilovou. Téhle fázi bych už ale neříkal Rádio Mama. Pracoval jsem zhruba dva roky v Redakci zábavy pod novým šéfem Janem Němečkem. Dělal jsem pořady do pátečního večerního pásma, které zůstalo od 22:00 do půlnoci. Vím, že jsem tam točil třeba desetidílnou sérii her Zkouška ohněm. Zabývala se problémy psychoanalytika, které měl se svojí sekretářkou Martinou. Dále třeba hru Chata v lese o životě mistrů umění nebo hru Rekvizitář, kde se zbytňují úvahy herečkyv její neúspěšné inscenaci.

Jiná vaše hra ze stejného období se jmenuje Svatyně slov.Ve sklepě se setkávají dělníci a aristokrati a mistři umění. Vy, jako stárnoucí mistr Vrhomil Vrhek, vyprávíte různé mysteriózní historky. Hra působí jako satira nabubřelosti „vysokého umění“ i jako sebeironie. Je vám takový přístup blízký?

Ano. Je. Dělníci, aristokrati a mistři umění jsou má oblíbená témata. Myslím, že by se umělec neměl brát moc vážně.

Když vás z ČRo vyhodili a přešel jste do soukromého Rádia Limonádový Joe, jak se vám tam tvořilo?

V Limonádovým Joeovi to bylo taky nádherný. Mohl jsem si libovolně určit, s kým budu moderovat, jestli třeba s Hanákem, Kočičkovou, Macháčkem, Kužílkem nebo s Vychodilovou. Přišel jsem k vitríně a prostě si zapsal pět až šest moderování za měsíc. Ale problém byl, že jsem nemohl ovlivňovat hudbu. Některých skladeb jsem měl časem plné zuby, pouštěla se tam šedesátá a sedmdesátá léta, a proto se mi více líbilo v Českém rozhlase.

Co jste v Joeovi konkrétně dělal?

Kromě té ranní moderace od sedmi do desíti jsem pak asi dva roky dělal úterní večer Muži s drapérií. Sebral jsem muzikanty, filozofy, literáty a vedl jsem s nimi interview. Host přinesl oblíbenou muziku, dali jsme si jen základní téma a pak jsme ho rozvíjeli. Vzpomínám třeba na filozofa Václava Bělohradského, slavného muzikanta a profesora Jana Štolbu, který rozebírá literaturu se studenty v Sydney nebo třeba na básníka Domenica Antonacci. Tento univerzitní profesor historie a italštiny v pořadu recitoval italsky do mé a Coltraneho hudby. Popravdě Antonacci mě někdy budí ze sna. Když zahynul, jeho otec vložil nosič s pořadem do rodinné hrobky Antonacciů v Bari.

Hm, konečně dobré místo…

(smích)

Proč jste vlastně z Joea odešel?

Asi půl roku mi nedávali honoráře, a dodneška mi kdosi relativně velké peníze dluží. Ale chodil jsem tam rád. Když se dneska sejdu třeba s Ester Kočičkovou nebo Lenkou Vychodilovou na hudebním festivalu v Trutnově, kde moderujeme, tak si uvědomuju, jak je to kouzelný, když si ty hovadiny po letech opakujeme. (smích)

Když se ohlédnete za svojí prací v zábavných rádiích, co vám to dalo?

Po odchodu z Limonádového Joea jsem už v žádném jiném rádiu nepůsobil. Ale navedlo mě to k celoživotní improvizaci.

K jaké?

Léta jsem vystupoval v One man show a posledních patnáct let se věnuji důkladně totálním hudebním improvizacím. Dnes by se vlastně řeklo volnému hraní. Hrávám s hudebníky, se kterými jsem se podílel na hudbě k hrám pro Český rozhlas s Kvartetem doktora Konopného. Vystupuji také v duu s Joe Karafiátem a v triu s Mikolášem Chadimou a Janem Jiruchou. Kouzlo naší improvizace je v tom, že jsme prostě sehraní.

Lit.: Ježek, Michal: „U mikrofonu jsem pracovala ústy i tělem,“ říká Zorita Azrak. In web ČRo archiv, červenec 2016 (článek + ukázky k poslechu). – Cit.: Zorita Azrak je známá orientální tanečnice, choreografka i lektorka tance. Účastnila se řady mezinárodních tanečních show, ale vystupovala také v několika českých filmech a televizních seriálech. V jejím životě má ovšem pevné místo i Český rozhlas. Když studovala na Lidové konzervatoři jevištní improvizaci, její učitel Jaroslav Dušek vymyslel rozhlasový experiment. Zapojil ji do Divadelního studia ČRo, které se podílelo na improvizačních pořadech tvůrčí skupiny Rádio Mama.

Jak vám mám říkat?

Zorita Azrak je moje umělecké jméno, které vzniklo vlastně tady v rozhlase. Vymyslel ho Jaroslav Dušek, který jednou pronesl „ty si takový náš orientální zázrak“. Civilní jméno mám Zora Pavloušková. Ale musím říct, že když na mě občas někdo zavolá „Rudko“, tak zjihnu.

Rudka Prudká, to byla vaše přezdívka v Rádiu Mama, konkrétně v pořadu Kamenná školka, na kterém jste se podílela. Jak jste si ji zasloužila?

Myslím, že nám přezdívky vymýšlel hlavně dramaturg Dušan Všelicha. Dokázal je určit hodně rychle, byl pohotovej a zajímavé bylo, že nám je vymyslel na tělo. Já se opravdu cítila prudce, vždycky jsem byla taková energičtější…

Jste v rozhlase po mnoha letech, jak vám tu je?

Báječný, vůbec nic nepoznávám, nové tvary, nové kanceláře. Akorát ten magneťák Studer tady zůstal. To se divím, že naše natáčení vydržel. (smích)

Tak schválně, jestli skutečně přežil…

Á, chybička se vloudila. Neřekla jsem vám, že jsem rušička strojů, ruším počítače, telefony, všechno. To vám neřekli?

Ne. Ale poslouchejte, už to běží: Vážení posluchači, jak napovídá atmosféra, jsme ve známém relaxačním centru U Veselé hemisféry, abychom se společně stali svědky ušlechtilé snahy populárního lidového léčitele Emila Krůty překonat světový rekord v cíleném transovním bubnování… To budete asi vy. Vzhledem k tomu, že jde o transovní bubny a meditativní tance, bylo by to logické.

To určitě, takové téma jsme měli rádi. Naše vysílání bývalo živelné. Pamatuju, že při tomhle tématu jsme ve studiu bubnovali. Bývalo běžné, že jsme do něčeho mlátili, tančili, rozvíjeli svoje pohyby… Nezapomeňte, že jsme byli studenti divadelní konzervatoře, takže nám bylo přirozené, že jsme nejdřív rozpoutali pohyb a s ním se nějak vyvíjela slova. Ale pravda je, že základní scénář byl připravený.

Jak tomu říct… něco jako divadelní rozhlas.

No a někdy přímo taneční. Vzpomínám na jeden rozhlasový taneční rozhovor, který se natáčel asi pro jinou potřebu, myslím v ČRo Regina. Tančila jsem v kostýmu a zároveň dělala rozhovor s reportérem, který točil nejen slova, ale i všechny moje dechy, otočky, šňůry, prostě pracovala jsem ústy i tělem. A kupodivu to mělo dost úspěch.

„Mám ráda divný věci“

Nemůžu si odpustit otázku, jak se na vás dívali kolegové z rádia? 

No, my, mamáci, jsme byli vnímaní jako divní patroni. Ale nevadilo nám to, protože jsme tvořili ve velmi přátelské atmosféře. Naše parta, která tvořila Kamennou školku, byla opravdu studentská. Náš učitel Jaroslav Dušek chtěl, abychom se seznámili s rozhlasovým mikrofonem, studiem, prací v rádiu. A my jsme s chutí psali, improvizovali, hráli, tvořili, dodneška mám Rádio Mama spojené s příjemným pocitem tvůrčí práce, i když jsem v něm potom nepracovala.

V dochovaných nahrávkách Kamenné školky jste často v dialogu s Ester Kočičkovou, tehdy ještě Renatou Pařezovou (přezdívku Kočičková získala právě v Mamě), například jako matka s dcerou.

Jo, ona měla hlubší hlas a já zas tenčí, takže jsme se hezky doplňovaly, prolínaly. Jsme každá jiná, ale respektovaly jsme se a spojoval nás smysl pro humor a schopnost být nad věcí.

Váš humor uměl být i pěkně černý. Třeba v dílu Světové rekordy, kde účinkoval ambiciózní chlapík, který se pokoušel o světový rekord v počtu sebevražd.

My jsme ale nemířili na nikoho konkrétního. Dělali jsme si srandu ze všeho i sebe.

Z Mamy jste přešla do Rádia Limonádový Joe. Posloucháte ho ještě?

Dneska už není, čím bývalo. Účinkovala jsem asi osm let ve Velmi jemném klubu Rádia Limonádový Joe, což byl takový kabaret, kde jsme provozovali varieté, hráli scénky, zpívali karaoke (ještě předtím, než se z něho stala móda). Humor rádia těžil právě z tohodle klubu. No, dodneška potkávám tehdejší posluchače, kteří na to rádi vzpomínají. A já taky: Mama i Joe mi umožnili, abych rozvíjela schopnosti, které se doplňovaly se studiem herectví. Naučila jsem se improvizovat a vystupovat před lidmi.

Dnes se živíte jako břišní tanečnice?

Ano, dostala jsem se k orientálnímu tanci jak slepej k houslím. A vyučuju ho už nějakých… dvacet let. Občas také něco točím ve filmu a dělám různý ulítlý projekty. Mám raději divný než tradiční věci. Po škole jsem třeba začala pořádat netradiční módní přehlídky, třeba pro těhulky, které mi moderoval třeba Jirka Macháček. Nedávno mě kamarádi dokopali, abych se k návrhářství netradičního oblečení a přehlídkám vrátila, takže teď jednou ročně pořádám módní show. Posledně ji moderovala Ester a vystupoval tam Tomáš Pospíšil. Taky kolega z Kamenné školky. Samozřejmě hrál manekýnku. (smích)

Lit.: Ježek, Michal:  „Rozhlasová parodie dnes? Vždyť už je všechno parodie!“ Říká Robert Nebřenský. In web ČRo Archiv, červenec 2016 (článek + 2 nahrávky k poslechu). – Cit.:  Robert Nebřenský patřil mezi zakládající členy hravého Rádia Mama (tvůrčí skupiny ČRo), kde moderoval zábavné pořady. Později se stal hlasem soukromého Rádia Limonádový Joe, které na Mamu navázalo. Je známý jako frontman kapely Vltava (kytarista a textař), člen svérázného Divadla Sklep a bavič ve stand-up comedy Na stojáka. Zejména ale jako herec v řadě filmů (např. Tobruk) a televizních seriálů.

Udržujete ještě kontakt s kamarády, kteří tvořili Rádio Mama?

V pravidelném kontaktu nejsme, ale protože jsou to lidi ze stejné branže, potkáváme se občas při natáčení. Jednou jsem takhle potkal Jaroslava Duška, který mi připomněl historku z vysílání Mamy. Já si na tu mystifikaci už nepamatuju, ale on vyprávěl, že jsem volal Jiřímu Klemovi, což je herec s výrazným basovým hlasem. Zvedl sluchátko a ozvalo se jeho hluboké halóó. No a já prý tím svých zastřeným chlapeckým hláskem spontánně reagoval: „Ahoj, co máš s hlasem.“ „Prosím, no, dovolte.“ „No, co máš s hlasem.“ „Kdo volá?“ A já zašeptal: „Tady táta, co máš s hlasem?“ Tak tahle historka mě těší, protože ji Jarda označuje za jeden z nejvýraznějších okamžiků, co tam zažil.

Proběhl v živém vysílání?

Ó, to já nevím, co se předtáčelo. Ale my jsme ke všemu přistupovali tak, jako by to byl life.

Říkal jste, že si mnoho nepamatuje. Zkusme alespoň střípky. Vzpomínáte na svoji přezdívku?

Ano, Boby Miláček. (úsměv) Každý z nás nějakou měl, odlišovali jsme se tím od ostatních rozhlasáků. Přezdívka přisuzovala naší moderátorské postavě povahové rysy, které jsme ztělesňovali. V mém případě… roztomilý, milý člověk.

Tuhle přezdívku jste měl od počátku Rádia Mama, když vznikalo na Strahově jako součást společnosti Hello World. Nebo jste měl zkušenost s rádiem ještě předtím?

Jako moderátor určitě ne, možná trochu jako herec.

Mamáci většinou vzpomínají, že je bavilo provokovat rozhlasáky odlišným stylem vysílání i svým zjevem. Jednou přišli někteří z nich do rádia natruc v pyžamu. Vy taky?

Nó, myslím, že já mezi nimi nebyl. (smích) Ale narážíte na nějakou dejme tomu zkostnatělost rozhlasového vysílání, kterou jsme cítili. Tak to jo, to si vybavuju. Moc mě bavilo dělat si legraci z vážného projevu, třeba když se hlubokým hlasem ozvalo zavedené hlasové znamení „bude půlnoc“. (mysticky) A po něm se čekalo několik vteřin, než zazní časové znamení.

No jo, ale tohle dneska už vůbec není vtipné. Co bych za to teď dal, kdyby se z rádia ozvalo klidné „bude půlnoc“. To by bylo kouzelný. Kdyby tam pak chviličku nebylo vůbec nic slyšet, žádný bubny, žádný znělky, prostě jen chvíle ticha. Takže věci, ze kterých jsme si tenkrát dělali legraci, ty vlastně nebyly zas tak špatně. Má to svoji logiku: mladý člověk se potřebuje nějak vymezovat. I když je pravda, že já už úplný mladík nebyl, v roce 1994 mi bylo nějakých třicet…

„“Zafungovala zvláštní atmosféra ve společnosti““

Uvádíte příklad, vůči čemu jste se tehdy vymezovali. Kdyby za vámi přišel rozhlasový dramaturg dnes a řekl by, pane Nebřenský, zkuste nám udělat obdobu Rádia Mama, z jakých stereotypů byste si dělal legraci?

Víte, já bych to asi ani nezkoušel. Vážím si svého času už natolik, že se mi nechce utrácet ho způsobem, o kterém vím, že o něj nikdo nestojí. Vy mě teď do něčeho lákáte, ale já žádnou vizi nemám.

Já vás nelákám, ale zajímá mě, jak Mamu podmiňovala doba, ve které vznikala. A jestli by byla její tvorba opakovatelná dnes.

Myslím, že kdyby Rádio Mama nevzniklo v první půlce devadesátých let, nevzniklo by vůbec. Zafungovala zvláštní atmosféra ve společnosti, kdy se najednou všechno smělo. Třeba parodovat věci, které běží už jen ze setrvačnosti. Já jsem ale moc nepřemýšlel o tom, čeho chci docílit, prostě jsem dělal to, co mě bavilo.

Takže myslíte, že dnes by už recesistické, mystifikační, ironické a satirické rádio nevzniklo?

Nedovedu si to už představit, protože lidi ztrácí schopnost rozlišovat a vnímat, co je např. ironie.

Myslíte? Čas od času se přeci v médiích řeší, jestli by v rozhlase nebo i v televizi neměla být nějaká satira nebo recese… Necítíte poptávku?

Každý vám řekne, že poptávka po společenské satiře existuje. Ať ji někdo dělá. Prosim. Ale já toho nejsem schopen, protože si myslím, že otrlost publika zašla tak daleko, že už vlastně věci nejdou moc zesměšnit. Já to vnímám tak, že politika i život společnosti jsou už taková parodie, že lidi uměleckou parodii moc nerozpoznají.

Z Rádia Mama jste přešel spolu s ostatními kolegy do soukromého Rádia Limonádový Joe. Co jste tam dělal?

Nó, párkrát jsem moderoval jeho ranní vysílání, ale fungoval jsem tam hlavně jako hlas rádia, načítal jsem znělky. Vysílali jsme na frekvenci 90,3 FM, no a na tu zkratku jsme vymýšleli všelijaký ptákoviny a invence typu „Ferda Mravenec“. Takže já jsem tyhle femka načítal a z nich se potom vyráběli jingly, který to vysílání prokládaly. Ve výsledku jsem mluvil v éteru ze všech nejvíc, i když do rádia jsem chodil nejmíň.

Máte za sebou bohatou filmovou i hudební kariéru – nedávno jste oslavil třicátiny své kapely Vltava. Co jste se ale naučil v rádiu?

Každou zkušeností se člověk učí a určitě jsem to nějak zúročil, i když vám přesně neřeknu jak. Věřím, že se všechno počítá, takže pokud jsem se naučil něco v rádiu, tak jsem to použil na divadle nebo jinde. Jsem vděčný za všechno.

Lit.: Ježek, Michal: Dušek Jaroslav. In web ČRo Archiv, b. d. (červenec 2016) – článek + ukázky k poslechu). – Cit.: Herec a improvizátor. Na počátku 80. let spoluzaložil Divadlo Vizita, kde stále zkoumá možnosti improvizace a spontánní tvorby. Proslavil se zejména rolemi v Hřebejkových filmech, výrazně ale působil i v Českém rozhlase. V 90. letech se stal tvůrčím tahounem hravé skupiny Rádio Mama, kde moderoval svůj autorský pořad Za mozkem a na řadě dalších se podílel. Napsal také několik rozhlasových her. Se svojí Vizitou natočil záznam dramatické improvizace Další nekonečný svět, který byl oceněn jako alternativa rozhlasové hry na festivalu Prix Bohemia Radio a uspěl i na Prix Futura v Berlíně. Jaroslav Dušek své spojení s ČRo nepřerušil – natáčí veřejné improvizace Divadla Vizita spolu s Pjér la Šézem a Zdeňkem Konopáskem. (…)

„V divadle se hodně pohybujeme a děláme akce, zatímco v rozhlase nás bavil ten svět zvuků a ponor do slova, které evokuje představu. Intimita zvuku je ohromně přitažlivá.“

Lit.: Ježek, Michal: „Prostě mě baví si rejpnout,“ říká Ester Kočičková. In web ČRo Archiv, červenec 2016 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.:  Šla na konzervatoř s tím, že bude dramatickým umělcem. „Ale co čert nechtěl – třídní Jaroslav Dušek nás vedl experimentální cestou…“ Díky němu si mohla zkusit improvizaci v obdivovaném Českém rozhlase. A byl to právě tento experiment Rádia Mama, který se stal základem její tvorby v éteru. Ze studentky se stala známá moderátorka a zpěvačka, která své nadání a svérázný humor plně rozvinula.

„Když teď ty naše výtvory poslouchám, bože, bože, to je utrpení! Jak jsem měla vysoký hlásek…, ale vlastně jsem od té doby vykouřila hodně doutníků. Á, slyšíte to nadšení?“ Komentuje s typickou ironií první pokusy studentské party, která dostala příležitost v mystifikačním Rádiu Mama. Na začátku 90. let představovalo ojedinělou tvůrčí skupinu, která se programově snažila vnášet do éteru vtip a dívat se s nadhledem na život i rozhlasové vysílání.

Studenti divadelní konzervatoře mohli tvořit v pořadu Kamenná školka. Výmluvně ho vystihuje podtitul. „Dvacet minut neurčité zábavy na určité téma“ v praxi znamenalo třeba parodii syndromu vážných diskuzí, ve kterých jako by legrace neměla místo. „Vymýšleli jsme různá neexistující témata, někdo třeba plácnul červené huflety,“ o kterých pak ve studiu debatovali odborníci z Hufletologického ústavu. „Těm červeným hufletám já skládám dík, vždyť kvůli nim navštívils můj pokojík…,“ zpívá písničku, kterou tehdy vymyslela.

Nadšeně ale psala hlavně scénáře nebo spíš základní osnovu, protože pořady vznikaly spontánně až ve studiu, kde se ozývaly salvy smíchu a celkově to tam dost burácelo. „Jaroslav Dušek nás učil používat při práci s hlasem tělo, takže jsme před natáčením různě potancovávali a procvičovali se, rozpohybovávali jsme si bránice a mluvidla, třeba tahle….uóóóúúú…,“ předvádí. Dynamická byla i sama práce s mikrofony, téměř výhradně natáčeli vstoje. „Protože když se třeba naráz hádáte s manželkou, milenkou a starší dcerou, asi málokdy u toho sedíte za stolem,“ směje se.

Mystifikace na Radiožurnálu

Rádio Mama byl základ. „Úvod do možností a způsobů tvoření. Objevila jsem tam princip, kdy jeden dělá moderátora, druhý si hraje na hosta a oba mluví vážně o nesmyslech, ovšem vždy na reálném základě.“ Po čase ho cizelovala v soukromém Rádiu Limonádový Joe a nakonec vybrousila na Radiožurnálu v mystifikačním tandemu. Pořad Ptá se Ester Kočičková/Olaf Lávka zůstává ojedinělým pokusem ČRo zařadit mystifikaci do programu seriózní zpravodajské stanice, aby bylo možné „ukazovat svět takový, jaký je“. Vždy po nedělním obědě slyšeli posluchači nejprve seriózní upozornění, oč jde. „Přesto se půlka národa pravidelně vztekala, protože se nechala nachytat, a ta druhá se bavila,“ připomíná Kočičková. Se svým kolegou Oldřichem Kužílkem se střídala v roli moderátora a odborníka, kteří debatují o „strašidlu ptačí chřipky“, „čučkařích odmítajících platit televizní poplatky“ a jiných aktualitách.

„Bohužel jsme skončili, když jsme byli v nejlepším. Je mi to líto,“ vzpomíná a nezapře pocit křivdy. Když pořad „Ptá se“ v roce 2007 zanikl, vydobyla si Ester Kočičková slávu na televizních obrazovkách svými talk show i komickými výstupy ve stand up comedy. Ztvárnila řadu divadelních a filmových rolí a vydala několik hudebních alb. Na Český rozhlas ale nezanevřela, rádio humoru schopné parodovat sebe sama, si vyzkoušela ještě ve dvou speciálních dílech Rádia Ořechovka, když účinkovalo v rámci vltavského Kabaretu v éteru. Satirické ostny z ní při tom nespadly. „Sem tam mě baví si do něčeho nebo do někoho konkrétního rejpnout. To je pak často na hraně, ale to je potom vono…,“ uzavírá.

Lit.: Ježek, Michal: „Chtěli jsme v lidech vygenerovat smysl pro humor,“ říká Jiří Macháček. In web Archiv rozhlasu, b. d. (červenec 2016?) (článek + 2 nahrávky k poslechu). – Cit.: Potřebuje improvizovat, aby přežil. A potřebujeme to podle něho všichni. Populární herec a hudebník Jiří Macháček má na kontě řadu filmových rolí a stejně svérázných alb. Po letech se vrátil i do legendárního Divadla Sklep. Jenže na začátku jeho kariéry stálo rádio. Totiž zábavné Rádio Mama, kde improvizoval, aby osvěžil Český rozhlas.

Na začátku devadesátých let se těžko probíjel k divadlu natož k filmu. Přišla ale nabídka do jiného světa. „Můj učitel na konzervatoři Jaroslav Dušek mi řek, pojď dělat rádio, no a já si řek, že vyzkouším, co mi může dát,“ vzpomíná. Zapojil se do party rozhlasových začátečníků, nadšenců, kteří přetékali kreativitou. Tehdejší společnost procházela euforií pro pádu totality, „pravidla se posouvala a my jsme si řekli, proč toho nevyužít, proč ty zajetý mediální formáty nenabourat a nepřetvořit k obrazu svému?“ A tak se do toho pustili: s hravostí, fantazií a nespoutanou energií.

Nápadů mívali většinou víc, než mohli realizovat. Přicházely i výrazné inspirace ze zahraničních rádií. Jednou z nich byla telefonická mystifikace. Princip dnes už obehraný řadou privátních stanic, ale v této době – kdy se u nás soukromá rádia teprve líhla a ČRo se učil první roky svobody – se stal úkazem. „Nejvíc nás zajímalo asi to, kdy lidi pochopí, že si z nich děláme srandu a jak na to přistoupěj,“ líčí s úsměvem Macháček.

„Udělejte mi zpátky tu obřízku“

Jiří Macháček se stal hlavním autorem jednoho z klíčových pořadů Rádia Mama: Přepadení vznikalo spontánně, improvizovaně, ale přitom promyšleně. „Dopředu jsme si řekli téma, třeba že kluk si chce vzít dívku, která je z ortodoxní židovské rodiny. Pak jsme zavolali třeba faráři, aby nám řek, jak to teda máme udělat, a podle toho jsme nápad rozvíjeli,“ vysvětluje, jak vznikal příběh legendárního dílu Na židovské svatbě, který nakonec vyústí v telefonát na chirurgii, kde mladík požaduje obřízku. Když se potom rozvede, chce ji vrátit.

V Přepadení se to hemžilo bláznivými nápady, od kterých si mystifikátoři slibovali jednoduchou věc. „Chtěli jsme v lidech vygenerovat smysl pro humor a dát jim nadhled nad každodenními starostmi.“ Zároveň je ale zajímala aktuální společenská témata: „zpětně jsem si uvědomil, že jsme dělali v určitým smyslu sondu do právního vědomí lidí a společenský vztahů,“ poukazuje Jiří Macháček na nezamýšlený rozměr zábavného pořadu. Například fiktivní agentura Šok testovala mezi občany, prodejci, ale i v České tiskové kanceláři, nakolik společnost poskytuje živnou půdu bulvárním médiím a po jakých senzacích dychtí. Přepadení často ověřovalo, co všechno jsou porevoluční firmy ochotny udělat pro peníze, jak naivní jsou někteří jejich ředitelé nebo jak snadno občané v éře Viktora Koženého naletí na lákavé programy vychytralých finančníků. (…)

Ovace nebo pískot

Mystifikace, improvizace, satira (parodie) a hravost se vlévaly do českého éteru a Rádio Mama si jimi získávalo buď milovníky, nebo zavilé odpůrce. I uvnitř rozhlasu rostlo napětí mezi konzervativnějšími tvůrci a spíše mladšími příznivci. Nakonec mamáci rozhlas opustili a ve stejném stylu pokračovali v soukromém Rádiu Limonádový Joe.

Po zkušenostech z obou stanic dnes Jiří Macháček konstatuje, že mu „rádio dalo všechno, co mu mohlo dát“. Přepadení ale dodnes vnímá jako výuku svého druhu. „Neměl jsem průpravu, ale dostal jsem příležitost připravit celý pořad v zásadě sám. Pamatuju, jak jsem stříhal, ještě magnetofonové pásky. „Jeden jsem měl přes krk, druhej mi visel přes křeslo, byla jich plná místnost,“ probírá se v paměti a nakonec dodá: „Možná by to stálo za to ten experiment zopakovat.“

Lit.: Ježek, Michal: „Rozhlas by měl nabízet i nadhled,“ říká Václav Moravec. In web ČRo Archiv, b. d. (červenec 2016) (rozhovor + ukázky k poslechu). – Cit.: Rozhovor s moderátorem a mediálním teoretikem o humorném Rádiu Mama, které představuje ojedinělou kapitolu v dějinách rozhlasového vysílání.

Když přednášíte o etapě první půlky devadesátých let v Českém rozhlase, proč tvůrčí skupinu kolem dramaturga Dušana Všelichy zařazuje do výukových stanov?

Rádio Mama bylo ve své době tvůrčí skupinou velmi pokrokovou. Navíc skupinou, která vychází ze základních principů rozhlasu, jako je fantazie, rozvíjení abstrakce u posluchačů nebo hra s jazykem, se slovy. Když si vybavuji třeba pořad Co je to to? Lumíra Tučka, tak to byl pokus o pořad, který byl interaktivní, soutěžní a přitom alternativní. Navíc vynikal tím, že byl postavený na dramatizaci, podobně jako mystifikace po telefonu v rámci pořadu Přepadení tvořily dramatický mini příběh. Takže si myslím, že na jednotlivých projektech Rádia Mama najdeme inspiraci, jak by studenti měli přistupovat k rozhlasové tvorbě a jak lze využívat hlavních rozhlasových principů.

Když někdejší tvůrci Mamy vzpomíná na léta 1993 – 1996, kdy skupina v ČRo fungovala, říkají, že šlo tak trochu o protest vůči tomu, jak rádio vypadalo za normalizace. Společenská atmosféra pár let po revoluci prý přímo vybízela, aby rozhlas vysílal nové pořady, které nezaručovaly klasické schéma.

Myslím, že co se týče Českého rozhlasu jako kamenné instituce veřejné služby, tak to mohl být protest, nebo řekl bych rebelie v mezích zákona. Podíváme-li se ale na devadesátá léta v rádiích jako taková, tak to nebyl ojedinělý prvek. Vezměte si soukromé Rádio Golem, kde byli moderátoři z Ypsilonky, vznikl tam seriál o některých druzích z nás Rodinka aneb Byli jsme a budem, což byly improvizace herců Kaisera a Lábuse a později se dostal do ČRo pod názvem Tlučhořovi. Takže ta 90. léta byla i v soukromé rozhlasové tvorbě natolik zajímavá, že Rádio Mama do toho zapadá jako jeden inspirativních projektů.

O čem se teď přesně bavíme, když říkáte, že doba byla zajímavá?

Bavíme se o alternativě, která vznikla v soukromém rozhlasovém vysílání, protože i Rádio Mama vznikalo, byť na velmi krátkou dobu, u někdejšího rádia RTL, a teprve poté tvůrci přešli na ČRo 2 – Praha. Zároveň se podívejme na výmluvný konec Rádia Mama v ČRo, který ukázal, jak konzervativní je posluchačská skupina Prahy. Když totiž Mama získala ve vysílacím schématu druhého okruhu větší prostor, začalo chodit množství stížností posluchačů. Celkově pak příběh skupiny podle mé interpretace ukázal na chybějící proměnu programu, respektive jednotlivých programových okruhů rozhlasu, protože šéfredaktor Prahy Libor Vacek se společně s Dušanem Všelichou snažil zasadit skupinu do kontextu transformace stanice, omlazení publika, a nakonec to vedlo k tomu, že Rádio Mama bylo vytěsněno a k širší programové změně v dlouhodobější perspektivě vlastně nedošlo.

„Český rozhlas nebyl schopen lépe specifikovat své stanice“

Stížnosti posluchačů vytvářely napětí, ve kterém obě strany – jak vedení rozhlasu, tak Mama – ztrácely motivaci. Tehdejší generální ředitel Vlastimil Ježek před časem vzpomínal, že Rádio Mama byl zajímavý projekt s talentovanými osobnostmi, který ale na Prahu vůbec nezapadal. Dovedl by si ho prý představit spíš na Vltavě.

Myslím, že Vlastimil Ježek si to zpětně přikrášluje a hledá alibi, protože reakce posluchačů by byla podobná i na konzervativní Vltavě. Mama se pokusila omladit posluchače Prahy, aby vznikla stanice skutečně pro rodinu jako celek. Snažila se o to provokativním způsobem, ale nevyšlo to, protože byla jedinou tvůrčí skupinou, která o to usilovala. Praha tak zůstala na pomezí regionálních okruhů, se kterými si přebírala publikum. Myslím, že celý problém Mamy skutečně ukazuje na to, že Český rozhlas nebyl schopen lépe specifikovat své stanice, zacílit je a plnit veřejnou službu v jednotlivých segmentech.

Na druhou stranu nedávno vzpomínal Přemysl Rut, který patřil mezi konzervativnější členy skupiny, že ta doba v rozhlase tvůrčímu experimentu vyhovovala. Až prý ke konci 90. let přestalo mít rádio pochopení pro alternativu, kterou Mama představovala, se svojí satirou namířenou primárně dovnitř média.

Nevím, jestli si to Přemysl příliš neidealizuje a nesoustředí se příliš na pohled samotných tvůrců. Když jsem v devadesátých letech mluvil s Dušanem Všelichou a Jirkou Macháčkem (moderátorem Přepadení), tak oni tehdy svoji činnost vnímali jako, ano, vnitřní protest uvnitř rádia, že jsou jakoby underground, který má i nemá podporu vedení.

Když ale mluvíte o Mamě jako alternativě… já myslím, že by netrvala dlouho. Kdyby tehdy management rozhlasu neustoupil tlaku posluchačů a Rady, protože chtěl mít pohodlnější život, tak by se stal z Rádia Mama dříve nebo později mainstream. Vezmete-li si Jaroslava Duška, Jirku Macháčka, to jsou přeci dnes mainstreamové osobnosti.

No počkejte. Co se týče filmu, tak určitě, ale Dušek přeci dělá specifické divadlo čisté improvizace a Ester Kočičková provozuje Rádio Ořechovka, kterým navazuje na následníka Mamy, Rádio Limonádový Joe, a tenhle její projekt je také spíš pro úžeji vyprofilovanou komunitu posluchačů.

Já vám na to mohu namítnout, že když ta komunita skončila v rozhlase, tak se objevila v kabelové televizi HBO, vytvořila tam formát stand-up comedy Na stojáka, a lidé si je byli ochotni ve velkém množství předplácet, takže tohle alternativa moc není. Nebo když se podívám na Duškovo divadelní představení Don Miguel Ruiz, které má úplně vyprodané a přitom v mnoha ohledech připomíná jeho mamácký pořad Za mozkem…, myslím, že je to mainstream. Pokud by rozhlas nechal Mamě prostor, stala by se velmi populární, což se vlastně u určité skupiny stalo.  

Proč myslíte, že Mama tolik posluchačů naopak dráždila?

Vždyť stanice Praha byla většinově zaměřena na posluchače starší padesáti let. Tak si představte, že do toho dáte experiment, kde jsou čas od času i funkční vulgarismy… Vzpomínám, jak Jaroslav Dušek dělal noční pohádku o zlých Hurdech, kde řekl „Milý zlý Hurdo, di do prdele“. No tak, když posluchač ČRo starší 55 let v devadesátých letech slyšel tuhle improvizaci, tak psal stížnosti na radu, jenže problém vznikl tím, že tu programovou změnu s posluchači nikdo dostatečně neodkomunikoval.

Vraťme se k vysílání Rádia Mama a jeho charakteristickému stylu, totiž k humoru. Žijeme v době, kdy se na nás z médií valí černá kronika. Neměl by humor být povinnou součástí nabídky média, aby se jeho konzument nezbláznil z událostí, které jsou tragické, ale z jeho pozice často neovlivnitelné?

Bezesporu. Ta relaxační nebo oddychová funkce patří i k veřejnoprávnímu médiu. Rádio Mama patřilo, co se týkalo humoru, k tomu lepšímu ve slovesné rozhlasové tvorbě. Podíváme-li se ale například na sitkomy BBC jako jsou Jistě pane ministře a Jistě pane premiére nebo i další formáty, které dělá například CetDF (v televizním vysílání), tak vidíme, že jsou součástí širokého portfolia média veřejné služby. Rozhlas by měl nabízet ironizaci, nadhled nad události. Omlouvám se, že dávám stále příměry z televize, ale HBO má v USA velmi populárního britského komika, který se jmenuje John Oliver, moderuje pořad Last Week Tonight. Je to shrnutí uplynulého týdne, velmi vtipné, velmi populární, takže myslím, že by ČRo a ČT takové formáty prospěly.

Rádio Mama vynikalo hravostí, mystifikací a improvizací. Václav Moravec, jako moderátor publicistických pořadů, si asi mystifikaci moc dovolit nemůže, jakou význam pro vás ale má hra a improvizace?

Jak říká Marek Eben, mělo by se to tvářit jako improvizace, ale je to připravené. Myslím, že ten potenciál Jaroslava Duška, že působí jako improvizátor, ale přitom vládne přehledem a slovní zásobou, způsobuje, že to vlastně úplná improvizace není. Má fundament, ve kterém improvizuje. Stejně tak Lumír Tuček a celá ta parta, která tvořila Mamu. Takže je to improvizace postavená na základech, které úplně improvizované nejsou. Podívejte se na lidi, kteří ten přehled, slovní zásobu nemají, když se pokouší o improvizace… je to trapné.

Utekl jste mi z otázky, která byla namířena na Vás jako moderátora.

U mě to improvizace není, ale hra ano, v čím dál větší míře psychologické. Často se snažím o to, aby divák pochopil, co se odehrává mezi politiky, jak spolu komunikují, jak oni mezi sebou tu hru hrají. Někdy do toho bezprostředně nezasahuju. Ale pak si začínám hrát já.

Lit.: Klíčová, Marika: Jiří Macháček – Zkoušeli jsme,  co lidi vydrží. In Šťáva 9/2014 (1. 6. 2014), s. 17 (rozhovor). – Cit.: Před Limonádovým Joem jste absolvoval krátké angažmá v Rádiu Mama – prvním soukromém rádiu v Československu, které fungovalo dva týdny. Zde jste začal s „formátem“ mystifikačních telefonátů. Utkvěl vám některý obzvlášť v paměti?

Mystifikační telefonáty byly ve světě známé. Někdo přišel s tím, že to zkusíme i u nás. Vzpomínám si, jak jsme volali s Jardou Duškem do autoservisu, že jsme před servisem na ulici a že k nim nemůžeme vjet. Pán nás přesvědčoval, že se tam vjet dá, my jsme mu tvrdili, že to nemá bránu. Pak jsme pustili zvuk rozbíjené výlohy..

Lit.: Faltýnek, Vilém: Co bývalo Za mozkem? In web ČRo, 2. 7. 2006 (článek). – Cit.: Na začátku 90. let se okruh spolupracovníků divadla Vizita spojil s lidmi z divadel Pražské pětky a společně se pokoušeli o specifické improvizační vysílání. Nejprve jako Radio Mama, jehož jepičí soukromá existence pokračovala na vlnách Československého rozhlasu, a posléze se stali jádrem Radia Limonádový Joe. Anabázi těchto snah vysvětlil bývalý rozhlasový dramaturg a ředitel Limonádového Joa Dušan Všelicha. „Na začátku 90. let se tahle skupina lidí, kteří se znali z divadelní práce, sešla díky výzvě nějaké společnosti k vytvoření soukromé stanice. To jsme zkusili, rozjeli jsme rádio, které se jmenovalo Radio Mama. Ten projekt získal vůbec první licenci, která byla v Československu udělena. Pak po nějakých neshodách jsme rychle z toho projektu odešli, ale ta skupina lidí, kteří nikdy s rozhlasem předtím neměli nic společného, tak si takhle čuchla k vysílání, čuchla si k tomu médiu jako takovému a díky tomu už se po celou dobu udržela pohromadě. Pak jsme byli aktivní v Českém rozhlase, udělali jsme různé věci a v roce 1996 jsme dostali nabídku z Barrandova, abychom vytvořili rádio pro Barrandov, které později bylo pojmenováno Limonádový Joe.“

Lit.: anonym: Interview BBC – Jiří Macháček. In web BBC, 8. 2. 2002 (přepis rozhlasového rozhovoru + záznam). – Cit.: Snímek Samotáři a kapela Mig 21, především díky nim zná česká veřejnost jméno Jiřího Macháčka. Vystudovaný doktor práv však začíná za rozhlasovým mikrofonem. Dávno před vznikem Rádia Limonádový Joe se Macháčkův hlas ozýval z Rádia Mama.

Jan Macháček /zvuková ukázka z Rádia Mama/: „Posloucháte to nepochybně pochybené ionizující, fluoreskující, mámivě zářivé, mámivě mámivé Mama rádio, které tančí svůj třaskavý kvik step na rezavých strunách zapomenuté masy. Rádio, které se dotýká rozechvělých chloupků žíznivé sluneční soustavy, rádio všech potulných svlačců a kopřiv, rádio s pohledem plané kravky … „

Vysílání Rádia Mama se v polovině 90. let lišilo od všech ostatních rozhlasových stanic a soukromá rádia parodovalo. Nejen o rádiu plném rádia, o rádiu plném mystifikace a hry bude následujících 30 minut.

(…) Vy jste začínal v rozhlase. Zmínil jste jméno Jaroslava Duška, pedagoga Konzervatoře Jaroslava Ježka. Kdy jste poprvé seděl za mikrofonem?

Poprvé jsem seděl za mikrofonem někdy snad v roce 1993, kdy začínal ten projekt soukromého rádia, to Rádio Mama tehdy vysílalo na Strahovském stadionu, kde jsme měli okna, skrz která jsme se dívali na plochu toho stadionu a tam jsme vysílali asi 14 dní a tehdy si vzpomínám, že tam byl Lumír Tuček, Robert Nebřenský z kapely Vltava, Jarda Dušek, Petr Piňos, Petr Knotek a já nevím, spousta lidí, Soňa Pajerová.

Nebýt Jaroslava Duška jako učitele, který vás měl na konzervatoři, tak byste se nikdy k Rádiu Mama nedostal?

Určitě, to byl Jaroslav, kdo mi řekl, že má zájem, abych tam dělal.

Můžete-li opět přistoupit na hru, vyplníme takový dotazník Rádia Mama. Najít v archivech něco o Rádiu Mama je opravdu velmi obtížné, protože žádné takové archivy nejsou. Takže narodilo se kdy a kde a vy jste u toho byl hned od začátku?

Já jsem byl vlastně, dá se říct, hned u nějakého zrodu, který … Ten nápad byl asi v hlavách Dušana Všelichy a Jaroslava Duška, tam někde ten Dušan totiž měl za úkol utvořit nějaký tvůrčí tým lidí, kteří by naplnili vysílání nové soukromé rozhlasové stanice, která tady tehdy vznikala, a s tím Jardou měli za sebou nějakou rádiovou inscenaci, takovou mírně ulítlou, ještě s Martinem Zbrožkem, možná dvě i tři, a tak chtěli jakoby v tomto duchu pokračovat a udělat takové periodicky vysílající rádio. Tak ten Jarda oslovil mně a ještě spoustu dalších lidí a kolektivně, a to provázelo vždycky od začátku až do konce tento tým, že věci se řešily hodně kolektivně, že tam nebyl nějaký dramaturg, který by řekl: „Toto bude tak a toto bude onak.“ Vždycky se říkalo: „Ten pořad by mohl být takový nebo ulítlý jako tudy,“ nebo prostě padaly úplně absurdní názvy a z toho se to nakonec nějak vždycky uplácalo, takže se dá těžko říct, kdo v té dramaturgické rovině byl nějaký autor.

Ale přitom to bylo už prvních 14 dní, co Rádio Mama začalo vysílat, rádio, které se trefovalo do stylu moderátorů jiných soukromých komerčních stanic.

No těch 14 dnů, ty byly takovou zkouškou jak pro nás, tak pro majitele, tak pro posluchače a myslím, že se poměrně rychle během těch 14 dnů utvořila taková obec posluchačů, kteří byli úplně zděšení a nadšení zároveň a někteří byli samozřejmě úplně rozčílení, protože něco takového neznali. A my jsme najednou pochopili, že se dá dělat to rádio nějak jinak, což nás ani nenapadlo a hodně jsme měli rádi ten kontakt s posluchači přes telefon, dokonce jsme vyhledávali takové hodně riskantní situace, kde jsme třeba volali do jiného soukromého rádia: „Co zrovna vysíláte, a my děláme takový radiomost narychlo,“ a hodně jsme propojovali takové věci a tam to vznikalo.

Jan Macháček /zvuková ukázka z Rádia Mama/: Posloucháte to nepochybně pochybené ionizující, fluoreskující, mámivě zářivé, mámivě mámivé Mama rádio, které tančí svůj třaskavý kvik step na rezavých strunách zapomenuté masy. Rádio, které se dotýká rozechvělých chloupků žíznivé sluneční soustavy, rádio všech potulných svlačců a kopřiv, rádio s pohledem plané kravky, krouživé Rádio Mama.

Proč jste byli po 14 dnech s Rádiem Mama vyhnáni z éteru?

Myslím si, že to bylo rozhodnutí těch lidí, kteří to financovali. Na jednu stranu, já vlastně ani nevím, odkud přesně ty peníze šly a ani jsem se o to nechtěl nikdy zajímat, protože jsem to stejně považoval za úplnou blbost to rádio …

Pro vás snad bylo podstatnější, jestli jste za to nějaké peníze dostal, ne?

No, ale to také myslím, nebylo zvlášť slavné. I když přísliby byly samozřejmě velmi lákavé, to tehdy Jaroslav mluvil o nějakých částkách a Jaroslav už je takový, ten vždycky mluví o nějakých částkách, které pak …

Jaký byl váš první honorář, pokud jste vůbec dostávali honorář na Strahově?

Já si tehdy pamatuji, že jsme měli slíbeno nějakých 8 tisíc za měsíc, což mi přišly úplně neuvěřitelné peníze, to jsem si říkal: „To budu brát víc než otec,“ a tehdy v 93. to nebylo tak špatné.

O své práci za rozhlasovým mikrofonem v rozhovoru pro týdeník Reflex jste doslova řekl: „Bavilo mě posouvání reality do různých mystifikačních rovin, ale hlavně to byla hra improvizace a skvělá zábava.“ Kde jste bral inspiraci jak mystifikovat?

No, nešlo ani tak o to mystifikovat, ale šlo, abych se přiznal, spíš o to, abychom se dobře pobavili my, kteří jsme byli za tím mikrofonem. Ale potom už nám to přišlo později takové, že bychom opravdu měli myslet i na to, aby se také pobavili ti posluchači, tak tam někde to asi začínalo, ale myslím si, že hodně ten Jaroslav Dušek byl pro mě v tomto velký vzor, ale i všechny ty mystifikace, které člověk potká, ať už je to Divadlo Járy Cimrmana nebo Monty Python, které neubližují, ale přitom záměrně uvádějí někoho v omyl.

Byl tam i vliv Británie a Monty Pythonů?

Myslím si, že tehdy ještě asi ne, tehdy jsme možná ty Monty Pythony tolik neznali.

Vy jste ale pak přešli pod křídla rozhlasu veřejné služby – pod Český rozhlas. Jak dlouhá byla prodleva mezi okny na strahovský stadion a okny na Vinohrady?

No, tak si myslím, že mohlo být tak přibližně rok, možná rok a půl, nebo nevím přesně, opravdu si nevzpomínám.

Vy jste přinesl i mystifikaci po telefonních linkách, tehdy v rozhlasovém světě v České republice nevídaný formát. Ve chvíli, kdy jste telefonovali, jak jste řekl, nejen do různých rádií, ale pak také do různých firem, to byl váš nápad?

No, toto byl nápad, který jsem se dozvěděl, že funguje, od Franka Machaly, a to byl jeden z chlapíků z Jihoafrické republiky, který tvrdil, že tam je takové rádio, kde vysílá nějaký blázínek, co lítá ve vrtulníku a zaletí někam nad nějaký barák, vytočí číslo do toho baráku a začne se bavit s tím člověkem a říká: „Já se na vás koukám tady z vrtulníku a jmenuje se tak a tak,“ a posouvá to úplně někam jinam a hlavně to rádio působí výtvarně, že ti posluchači si to představují a stávají se diváky toho rádia.

Bohužel vy jste k dispozici vrtulník neměli, měli jste k dispozici jen telefonní linky a vy jste něco chtěl říci?

Ne, ne.

Nadechl jste se.

Napadlo mě, že jsme sice neměli ten vrtulník, ale to by byl problém v té televizi, ale stačilo, když jsme udělali /nesrozumitelné/, takto a ten vrtulník tam byl a samozřejmě, že tam byla hrozně velká možnost pro ty posluchače, aby se rozhodli, jestli mu chtějí věřit, tomu vrtulníku, nebo ne.

Ve vašich spárech se ocitl i jeden z velitelů, to byl velitel Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy?

No, to byl pan Musil, to byl, myslím si, že byl … Určitě byl velitel, ale jestli byl jedním z velitelů nebo hlavní velitel, to nevím.

Přímo sociologická sonda. Setkávali jste se s tím nebo setkáváte se s tím, že lidé přistupují na mystifikaci jako pan Musil, který s vámi komunikoval bratru víc než tři minuty?

Tak on byl ideální příklad, protože samozřejmě nevěděl, jestli mu nevolá nějaký takový chudák, který chce být hasič, nebo jestli si z něj někdo dělá srandu, ale nepřemýšlel o tom a přijal to jako hru a takový lidé se nám líbili vždycky nejvíce, že si řekli: „Ať je to, jak chce, toto je zajímavá situace, to je zajímavá hra a má smysl se jí zúčastnit a má smysl jí posunout někam.“ A pokud to dokáže člověk, který je v nějakém reálném světě a má spoustu starostí, tak je najednou odloží a vidí tu příležitost, tu přihrávku vezme a dá z ní gól, tak z toho jsem měl vždycky nejlepší radost, to jste vybrali hrozně dobrou ukázku, protože pak byli také lidi, kteří tu hru nechtěli přijmout za žádnou cenu, což byly také zajímavé telefonáty, ale měl jsem nejradši tyto, takový typ.

Zmiňovaný formát jsem uvedl proto, že jste byli skutečně první, kdo jej zavedl v Česku. Formát, kdy se někdo po telefonních linkách uvádí v omyl, je častý na soukromých rádiích, posloucháte vaše nástupce?

Tak občas, abych řekl pravdu, jsem něco takového zaslechl, myslím si, že se to hodně posunulo, nebo to, o co jsme se snažili my, já jsem se snažil potom ty věci ještě sestříhat a udělat z nich příběh, teď se to posunulo tím, že se to asi také v těch stanicích dělá narychlo.

Jeden příběh připomeňme, jak jeho struktura vypadala. Vzpomínám si na příběh, který se jmenoval Židovská svatba, ve kterém bylo asi šest telefonátů?

No, to určitě, tam jsme volali na operační sál a tvrdili jsme, že já jsem křesťan a ta moje nastávající, že mi zrovna dělá obřízku, protože jinak ti rodiče nepovolí tu svatbu, a tak chtěla, aby jí ten doktor poradil, jak to má zařídit. Tak to byly dobré, neuvěřitelné situace. Tam myslím, že tam na to přistoupili, jakože jde opravdu o život.

V České republice v současnosti vysílá víc než 70 soukromých rozhlasových stanic. Vy jste působil v Rádio Limonádový Joe, které dnes už nevysílá. Je podle vás v soukromém sektoru rozhlasového vysílání prostor pro takovou stanici, která by si s posluchači hrála a přitom vysílala 24 hodin denně?

Já myslím, že toto ukáže čas. Já myslím, že …

Neukázal čas, že není?

Já doufám, že se to ještě trošku vykrystalizuje tyto věci. Já si myslím, že je tady hodně rádií, která vysílají dost podobné formáty a myslím si, že …, nebo hrozně vítám, když se objeví rádio, jako je Rádio Beat, které najednou se rozhodne, že vysílá nějakou specifickou hudbu, jen hudbu 60., 70. let z 90 %, nebo já nevím ,jak to tam mají přesně, ale je to nějaké takové bigbeatové rádio, řekněme, a kdyby bylo takové rádio, které vysílá dechovku a prostě vyhraněnější typy, tak bych to strašně přivítal a …

Ale vyhraněnější hudební rádio je přeci jen něco jiného než dělat rádio mluveného slova a navíc rádio humoru, což Rádio Mama bylo….

Ale také svým způsobem jsme tíhli k nějaké hudbě, tehdy jsme měli rádi retro 60. let a třeba Beatles nebo takové věci, tak i toto bylo svým způsobem nám bližší, dá se říct, že jsme měli i nějaké hudební zaměření, ale já bych v tom nedělal ani moc rozdíl. Takové rádio jako, ono bylo asi opravdu výjimečné tím slovem, tím, co se tam dělo, tou hrou.

Jednu hru si přeci ještě jenom připomenout můžeme, a to hru, silvestrovou soutěž Haló, tady Jiří Macháček, což byla parodie i na vaše jméno. Jak tehdy vznikl ten nápad?

To byla soutěž, kdy Jaroslav Dušek úplně na vážno vyhlásil soutěž o nějakou velkou částku peněz a vždycky jsem jí vyhrál já a když se to opakovalo asi potřetí nebo počtvrté, tak ti posluchači začali mít takové oprávněné podezření, že s tou soutěží není něco v pořádku a nás bavilo to, že ti posluchači takto začali přemýšlet.

Improvizace je ve světě docela běžný žánr. Například ve Spojených státech amerických existují speciální „improvisation cluby“, které se zabývají improvizací a stand up komedií, kdy člověk přijde a improvizuje. Je podle vás možné, aby tento fenomén přešel i do České republiky a vznikly nejen skupiny Rádia Mama, ale i skupiny další?

Já myslím, že improvizace je základní lidská bytost, kterou každý musí vyvinout k tomu, aby vůbec přežil na tomto světě a jde o to, jestli si ji asi je někdo schopen sám u sebe uvědomit a nějakým způsobem jí řídit nebo ovládat, nebo jestli ne, ale myslím si, že ji máme v sobě všichni, jakože to je lidská vlastnost, která není daná jen nějakým lidem v klubech v Americe.

Je podle vás možné, aby se lidé v České republice, která má zhruba 10 milionů obyvatel, spojili, aby se vytvořily nové týmy jako Rádia Mama, když tento žánr není u nás častý?

Já myslím, že to je vždycky tak trochu šťastná náhoda, ale my jsme totiž ani rádio dělat nechtěli, my jsme původně byly parta lidí, kteří by strašně rádi měli nějaké divadlo a jen proto, že to nešlo tehdy zařídit a že lidé do divadel moc nechodili, tak to byl asi také jeden z důvodu, proč jsme začali dělat to rádio.

Lit.: Pilát, Tomáš: Titulní rozhovor – Jiří Macháček: Byl bych rád za cokoliv, co bych měl společného s Vinnetouem. In Týdeník Rozhlas 9/2005, 21. 2. 2005 (rozhovor). – Cit.: Vzpomenete si, kdy jste se poprvé ocitnul v rozhlasovém studiu?
Vzpomenu. Bylo to na Strahově, odkud vysílalo Radio Mama. To studio bylo hodně improvizované, všechno tam bylo dost na koleně a podomácku zorganizované. Kdybych ho „Hranici mravnosti jsem v Českém rozhlase párkrát překročil – ale jedině díky tomu jsem si ji zase uvědomil,“ vzpomíná na éru Radia Mama Jiří Macháček, na Prix Bohemia Radio v roce 1995 oceněný čestným uznáním „za hledání nových forem rozhlasové zábavy“dnes někomu ukázal jako profesionální rozhlasové studio, ani by mi nevěřil. Tam jsme vysílali, no, řekněme spíš, že nás pouštěli do éteru, asi čtrnáct dnů. Jenže pak to vlastníky licence přestalo bavit a už nás do éteru pouštět nechtěli. Asi půl roku poté jsem začal mít zážitky z Českého rozhlasu – z Mekky a zároveň až muzea rozhlasového vysílání. Jeho prostředí pro nás bylo velmi inspirující – chtěli jsme dělat vysílání jinak, než tu bylo zvykem. V praxi to znamenalo, že jsme se začali převlékat do rozhlasových kostýmů, vysílali jsme v obrovských počtech lidí (třeba i dvacet lidí na jeden mikrofon) a vytvářeli jsme jakési mystifikace, že telefonujeme do nějakého auta nebo vrtulníku, odkud je přenášena reportáž. Nebo že mikrofony jsou namontovány někde, odkud něco zajímavého a neobvyklého snímají. Právě tohle, myslím si, hodně útočí na posluchačovu obrazotvornost a snaží se iniciovat fantazii. To se mi moc líbilo.

Měli jste nějakou hranici, za kterou už jste nešli?
Rozhodně. Hranici mravnosti. Prostě aby to nikomu neublížilo. Zároveň se musím přiznat, že jsem tuhle hranici párkrát překročil – ale jedině díky tomu jsem si ji zase uvědomil. My jsme vlastně mívali takový pocit, že děláme něco jako rozhlasový výzkum.

Proč vlastně skončilo Radio Mama?
Asi proto, že jsme téměř všichni přešli do Rádia Limonádový Joe. Éter jsme ale měli zmáknutý: díky Dušanovi Všelichovi jsme obsadili pár vysílacích časů a prostorů; s Radiem Mama jsme vysílali dva až tři roky, a to i v Českém rozhlase, k obrovskému nadšení a zároveň obrovské nelibosti některých pracovníků i posluchačů toho rádia.

Lit.: Rössler, Ivan: Jak to bylo s Mikroforem. In Týdeník Reflex 16/2006, 24. 4. 2006 (polemika). Zveřejněno také na webu Rossler.cz. Cit.: … Nevím, proč mi Richard Medek nasazuje psí hlavu a dělá ze mne škůdce Mikrofóra (s tímto pořadem jsem spolupracoval už v době jeho vzniku v roce 1965 a mám k němu dodnes silný citový vztah). Nemohu si proto odpustit malou invektivu opačným směrem: byl to právě Medek, který v době svého panování z Mikrofóra vyhnal nejprogresívnější skupinu talentovaných rozhlasových tvůrců, a sice tým Rádio Mama (vzpomínáte? Jiří Macháček jako dr. Vinnetou, Jaroslav Dušek, Lumír Tuček a další v čele s Dušanem Všelichou). Zakotvili nakonec u mne v rozhlasové redakci zábavy, ale usilovali o vlastní rádio, což se jim nakonec podařilo. Dali mu název Rádio Limonádový Joe.

Lit.: Motýl, Petr: A ještě k dýchánku. In web Čmelák a svět, b. d. (článek). – Cit.: Na internetovém Portálu české literatury se v „pozvánce“ týkající se dýchánku v kavárně Jericho (viz níže) vyjádřil Radim Kopáč (ředitel Portálu) velmi příznačně ke smrti Milana Kocha a Quido Machulky. „Plivnutí na hrob“ je jediný příměr, který postoji Radima Kopáče, tak jak jej vyjádřil, odpovídá. Vzpomněl jsem si při četbě řádků, které jsou ocitovány pod touto poznámkou, jak rozhlasová stanice divadla Sklep („Radio Mama“ neblahé paměti) v den oznámení smrti Bohumila Hrabala odvysílala posměšný „rozhovor s holubem“, který – podle divadla Sklep – viděl pád geniálního prozaika z nemocničního okna.

Lit.: Ježek, Michal: „Smysl pro humor je schopnost vidět paradoxy světa,“ říká Přemysl Rut. In web ČRo archiv, srpen 2016 (rozhovor + nahrávky k poslechu). – Cit.: S oblíbeným rozhlasovým autorem, dramatikem, literátem i hudebníkem o jeho začátcích v rozhlase, iniciační spolupráci a poetice humorného Rádia Mama. „Když pijete 40 let destilovanou vodu a pak vám někdo naleje víno, nezachutná hned,“ reflektuje tvůrčí skupinu, která svoji satiru cílila na vlastní mediální dům. „Kritický, ba posměšný pohled do hlubin média by měl být zcela samozřejmou součástí vysílání rozhlasu,“ konstatuje profesor DAMU.

Tvůrčí skupina Rádio Mama se formovala kolem dramaturga Dušana Všelichy. Jak jste se s ním seznámil?

To bylo ve druhé polovině osmdesátých let, v době Malého českého divadla, pro které jsem psal své první hry. Říkali jsme mu amatérské divadlo profesionálů, protože sdružovalo profesionální režiséry, dramaturgy, kritiky…, nikdo z nás ale nebyl herec. A jednou jsme takhle hráli v nenápadném klubu v Trojické ulici a jakýsi Dušan Všelicha se přišel podívat.

Tehdy pracoval nejspíš v oddělení rozhlasových her.

Ano. Mohlo to být na přelomu let 1987 a 1988. Hráli jsme Takový beznadějný případ, což si pamatuju proto, že mě poté oslovil, abychom hru natočili v rozhlase. Byl jsem tou nabídkou překvapen. Stál přede mnou mladý člověk s dlouhými vlasy a tichým, klidným hlasem připomínal anděla, nevěděl jsem, jak s ním mluvit. Nakonec jsem řekl něco jako: „Pane Všelicho, to neprojde.“ A skutečně to tenkrát neprošlo. Myslel jsem, že tím naše známost skončila, ale dějiny předčily naše očekávání a Takový beznadějný případ byl za dramaturgické spolupráce Dušana Všelichy natočen v roce 1991. A potom, v roce 1993, se Dušan ozval s nabídkou, abych v Českém rozhlase dělal pravidelný pořad.

Pianissimo. Tedy váš autorský pořad.

Udělalo mi to radost tím větší, že téměř současně s Takovým beznadějným případem natočil Petr Adler ještě jednu hru, Polygoné; první, kterou jsem už napsal pro rozhlas. Všelichova nabídka mi tedy potvrzovala, že ten (i pro mne překvapivý) obrat od divadla k rozhlasu by nemusel být náhodný.

Polygoné byla před Pianissimem tedy vaše jediná rozhlasová zkušenost?

Před listopadem jsem do rádia nesměl, až na výjimku, kterou se rozhodla riskovat Miluše Tikalová: asi dvacet krátkých, desetiminutových lekcí z poetiky, v nichž jsem jako kocour Pentlochňap z Alenky v kraji divů zasvěcoval děti do tajů básnického výrazu. Natáčelo se v režii Jana Bergera.

Jak vzniklo Pianissimo?

Z leknutí a tíhy zodpovědnosti. Dušan Všelicha mi na první a jediné dramaturgické schůzce sdělil, že bude stačit, když mu včas, snad tři týdny před vysíláním (ale to už přesně nevím), oznámím, jak se ten cyklus bude jmenovat. To bylo všecko! Uvědomil jsem si, že mi zatím nikdo nedal takovou svobodu a neprojevil takovou důvěru. A dostal jsem strach, abych ji nezklamal. Dušan se pro mě stal ideálním rozhlasovým dramaturgem.

„Bylo pro nás klíčové to, co žije ve chvíli natáčení.“

Znamená to, že ideální dramaturg je podle vás ten, který autorovi do díla nijak nemluví?

Ne, tak to nemyslím. On byl velmi přísný dramaturg, ale až ve chvíli, kdy bylo na čem dělat. Pořady z cyklu Pianissimo by nevznikly bez jeho otázek a námitek. Při žádném natáčení nechyběl, byl prvním, zvědavým, chápavým i kritickým posluchačem, a pokud jde o čas, měl železné nervy. Vzpomínám si, jak jsme vezli některé právě dokončené díly minutu před vysíláním rovnou na vysílací pracoviště, a jenom jsme doufali, že výtah dojede včas. V tomhle byl Dušan dobrodruh. Já ostatně taky.

Říkáte dobrodruh, ale vzhledem k Rádiu Mama by se spíš dalo říct improvizátor. Mama byla asi hlavně hra, improvizace a mystifikace.

Ano, to všechno tam bylo, ale nevylučovalo se to s odpovědným přístupem dramaturga. On dobře věděl, že u určitého typu autorské tvorby nemá smysl věci příliš konzervovat. Neříkám připravovat, ale konzervovat. Protože člověk potom už při vlastní realizaci není plně přítomen, hrabe se v lejstrech a vzpomíná na to, co se mu líbilo před týdnem. Pro nás bylo naopak klíčové to, co žije ve chvíli natáčení. Takový způsob práce mi nesmírně vyhovoval.

Nakolik jste měl předem připravený text aktuálního dílu cyklu?

Dost podrobně, někdy doslova. Ale nikdy jsem ho pouze nepřečetl, pracoval jsem s ním na místě, u klavíru, doplňoval jsem jej poznámkami, písničkami a jakousi hudební interpunkcí. Do té doby jsem nic podobného nezkoušel a myslím, že ani rozhlas nic podobného tenkrát nedělal. Cyklus měl 69 dílů a byl pro mě v mnoha ohledech iniciační.

Proč?

V jeho rámci jsme vlastně dělali několik cyklů menších. Vzpomínám si například na (komentované) Čtení ze špatné literatury, pak cyklus portrétů pozoruhodných písničkářů, vlastně zárodek mých pozdějších projektů rozhlasových, pódiových i edičních, jimiž se pokouším(e) připomínat českou autorskou píseň v celém jejím časovém rozpětí, a součástí Pianissima byl i malý cyklus mých prvních apokryfních pohádek. V tom všem mi Pianissimo pomohlo se najít. (Pokud si vzpomínám, v několika dílech jsem si dokonce mohl dopřát autorské čtení ze hry Sen, s níž jsem se tehdy začínal trápit. Ale to by byl dlouhý a jiný příběh.) Na konci roku 1994 jsem Pianissimo sám uzavřel; nemám rád pocit, že už vím, jak na to, že už to umím, že už se nemůže nic stát.

Probírali jste s dramaturgem publikum, kterému pořady adresujete?

Dušan si takovou otázku jistě položil; odpovědí na ni byli ostatně i autoři, na které se obrátil. Ale se mnou se na toto téma mluví špatně, protože jsem celý život programově dělal zkrátka to, co zajímalo mne. S důvěrou, že budu-li to dělat pořádně a s přesvědčením, své obecenstvo si najdou. Už je mi přes šedesát a zatím se mi tenhle způsob práce vyplácí. Ne finančně; v komerčním „podnikání“ to samozřejmě bez kalkulace s cílovou skupinou nejde, ale já nepodnikám. Stačí mi, jak to kdysi nazval Jiří Suchý, spřízněné duše.

Jak moc jste nahrávky upravovali střihem?

Rozhodně jsme nenatáčeli nahrubo, aby na tom pak střihač několik hodin pracoval. Když jsme cítili, že ulička, kterou se vydávám, je slepá nebo že mne improvizace odvedla od tématu, zastavili jsme se a hledali ztracenou nit. Když jsme pak dotočili, stačilo už jen několik drobných úprav.

Tento cyklus jste natáčeli od 1. září 1993 do konce roku 1994. Jak potom pokračovala vaše spolupráce s Dušanem Všelichou?

Nabídl mi, abych byl jedním z moderátorů odpoledního vysílání Rádia Mama na stanici Praha. Tehdy jsem ještě členy skupiny osobně neznal. Pokud si vzpomínám, ze začátku to byly úterky od 14 do 17 hodin, kdy jsem ve studiu živě uváděl všechny pořady, ať svoje, nebo ty, které natočili kolegové. Z těch mých pak byly některé pořady předtočené, jiné vysílané přímo. Každé odpoledne v týdnu mělo jiného moderátora, a tím svůj vlastní „tón“.

„Snažili jsme se udržovat vířící částečky co nejdéle ve vzduchu.“

Jak byste charakterizoval poetiku pořadů v rámci mamáckých odpolední?

Jako hru: s formou, s rozhlasem, s posluchačem, koneckonců i s hračkou, jíž mi byl klavír. Hru na společný zpěv (to když jsem posluchače učil od klavíru píseň), hru jako mystifikaci − taková byla předtočená dvacetiminutovka Přepadení. To jsem měl rád. Pánové Dušek a Macháček vždycky někam zavolali a předstírali vážný úmysl. Například zavolali do čistírny, že jsou z Národního divadla a že potřebují vyprat Hynaisovu oponu. Dámy se bránily, protože neměly tak velkou pračku, ale oni promptně navrhli, že oponu rozstříhají na přijatelné kousky. Dámy váhaly, jestli takovou odpovědnost mohou na sebe vzít, a předaly případ paní vedoucí, která statečně rozhodla, ať to tedy přivezou. Srdce se mi tetelilo blahem, ale i uznáním pro herecké výkony: já bych se jako mystifikátor prozradil během prvních minut; oni dovedli udržet nejen vážnou tvář, ale i jakési charaktery postav a styl jejich jazyka. Působilo to zcela věrohodně. Neříkám, že se to povedlo vždycky, ale ty povedené díly bych si s chutí poslechl znovu.

Tehdejší šéfredaktor Prahy Libor Vacek vzpomíná na jeden díl Přepadení, který mu už přišel na hranici etiky nebo spíš za hranou. Šlo o telefonát do nemocnice, snad objednávka lékařského zákroku.

Na ten díl si nepamatuju, ale pohyb na hranici společensky přijatelného (spíše než etického) k mystifikaci patří. Dnes je to těžko představitelné, ale v šedesátých letech tuto hranici pro mnohé posluchače překračovala i postava Járy Cimrmana, tehdy neznámá a provokativní. A Rádio Mama se taky zrodilo z dobové atmosféry, jenže o čtvrt století později. Rozhlas se po převratu konečně změnil a atmosféra, která v něm zavládla, byla svobodnější nejen ve srovnání s tou socialistickou, ale i s tou dnešní. Určující byl pocit, že nejsme (nechceme být) „jako oni“. Dokonce i šéfům záleželo nějakou dobu na tom, aby ani svým důstojným oblečením a hruškovitými obličeji nepřipomínali funkcionáře bývalého režimu. Nikdo nechtěl být přistižen, že cenzuruje, zakazuje, reguluje, kontroluje, ba i jen koncepčně rozhoduje. Na jednu stranu se tak otevřela situace velmi příznivá pro vznik nekonvenčních rozhlasových formátů, na stranu druhou vzrostla odpovědnost každého autora za tvar, pod nímž byl podepsán. Tedy za to, jak s tou požehnanou svobodou naloží. Když Dušan Všelicha ode mne chtěl pouze název cyklu, a zbytek nechal na mně, mohl jsem toho využít k práci na tématech, která jsem považoval za podstatná, ale taky zneužít k rychlé kompenzaci ušlého zisku. Nebyl bych v té době jediný.

Prof. Přemysl Rut (1954) vystudoval činoherní režii, směřoval ale k autorskému divadlu, literatuře a hudbě. Jeho jevištní začátky se pojí s Nedivadlem Ivana Vyskočila, kde účinkoval jako zpívající pianista. Později spolupracoval s řadou dalších divadelních autorů a písničkářů (např. J. Vodňanský, L. Smoljak, J. Suchý). Ještě před sametovou revolucí založil a vedl Malé české divadlo (1986-1990) a podílel se na redigování samizdatové revue O divadle. V 90. letech začala jeho intenzivní spolupráce s Českým rozhlasem, kde realizoval stovky pořadů nejrůznějších žánrů. Rozhlasové hry, autorské povídky, četby na pokračování, vyprávění, eseje, písně či rozhovory. V roce 1993 a 1998 byl oceněn na Prix Bohemia Radio. Od roku 2002 působí na katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU. Systematicky se věnuje kultuře písniček, ať už formou hudebně-literárních programů ve společenství přátel Okolostola nebo teoreticky – komentovanými antologiemi. Přemysl Rut vydal řadu knih. Například Menší poetický slovník v příkladech (1985), Šest nepůvodních rozhlasových her (1995) nebo Pan Když a slečna Kdyby (kniha o příběhu), za kterou v roce2005 obdržell Cenu Toma Stopparda. Má za sebou i plodnou ediční práci a nahrál několik kompaktních disků (např. Přemysl si hraje, 2014). [zdroj: damu.cz]

Přistihl jste se někdy, že volnost zneužíváte?

Přistihl jsem se, tj. pocítil na sobě, že předem daný vysílací čas a povinnost stůj co stůj jej vyplnit svádí, ba nutí spokojit se s prvním nápadem, v jakési pochybné naději, že týž čas, který tu pitomost zrodil, ji zase odnese v zapomnění. Bránil jsem se tomu trojím způsobem: především přípravou toho, s čím jsem do studia přicházel, dále představou posluchačů jako živých účastníků setkání dejme tomu kolem stolu, tedy jako skutečných lidí, které beru vážně, a konečně tím, že jsem se k nevyužitým námětům a nápadům vracel a dodatečně na nich pracoval. Živé vysílání se mi tak stávalo jakýmsi náčrtníkem prvních verzí, ať už se z nich později staly eseje, povídky, nebo rozhlasové hry. Ale hned musím dodat, že mne ta nezbytnost zkoušet, myslet, formulovat velice inspirovala; byl a dosud jsem za ni vděčný. Byla to rozhodně mnohem příznivější atmosféra než ta, která ji postupně vystřídala na sklonku devadesátých let a již se tuším nepodařilo vyvětrat dodnes.

Měli jste nějaký záměr? Rádio Mama bylo hodně hravé, laškovné, byla to velká zábava pro samotné tvůrce, ale nestalo se vám časem, že byste si uvědomili i nějakou společenskou úlohu? Vždyť Přepadení testovalo, kam až jsou firmy a instituce schopny zajít…

Přepadení byl jeden z pořadů, na kterých jsem se nepodílel, pouze jsem ho uváděl. Ale, víte, společnost byla tehdy v prudkém pohybu. Jak to po státních převratech bývá, hranice byly posuvné, struktury proměnlivé. A kdybych měl stručně říct, v čem spočíval společenský význam Rádia Mama, tak bych řekl, že se snažilo zabránit, aby se nové hranice a struktury usadily a zabetonovaly předčasně. Snažilo se takříkajíc udržovat vířící částečky co nejdéle ve vzduchu, aby nebylo všechno hned odhadnutelné, předem schválené. Netvrdím, že ta snaha byla vědomá, nevím ani, jak dalece si ji uvědomoval Dušan Všelicha, ale už sám podíl mystifikací na pořadech Rádia Mama dokazuje, že ztráta jistot tu byla určujícím tématem.

Teď mluvíte hlavně o tématech, stylu moderátorů, nebo spíš o myšlence, kterou by měly pořady sdělit?

O obojím. Pořady byly dost různorodé a některé z nich (zejména ty moje) vlastně tradiční a posluchačsky vstřícné. Když jsem moderoval odpolední bloky, četl a komentoval jsem v závěru vždy nějakou povídku, kterou jsem měl rád a která mi připadala pro rozhlas vhodná. Četl jsem jakoby živému posluchači (anebo bez „jakoby“: živému posluchači v sobě), jehož reakce, nejistoty a otázky jsem se snažil vnímat, a vstupoval jsem do povídky s vysvětlivkami, komentáři, třebas i kritickými. Tahle rozhlasová příležitost mi pomohla najít způsob prezentace, pro který jsem pak napsal celou povídkovou knížku. Ale nebylo na tom nic destruktivního nebo šokujícího, prostě jsem svým nijak divokým hlasem četl a komentoval povídku.

Zapojoval jste posluchače i po telefonu, nebo šlo jen o vaši schopnost předvídat jejich reakce?

K současné konjunktuře „telefonování do rozhlasu“ jsem byl skeptický už od jejích tehdejších počátků. Téměř nikdy jsem (ani doma u rádia, ani ve studiu jako autor pořadu) se takto nedoslechl nic, pro co by stálo za to ten telefon zvednout. Mnohem častěji tato „interaktivita“ odvede řeč od „věci“ a nadto ještě tomuto demonstrovanému kontaktu obětuje křehký a niternější kontakt s posluchačem, který se nepředvádí. K telefonátům jsme tedy nevyzývali, ale otevřené ty pořady byly, jenže jinak. Pamatuju si, že jsme vysílali s Renatou Pařezovou pravidelné dramaturgické porady nad krátkými dramatickými texty.

Bavíme se o Ester Kočičkové…

Ano, bavíme se o Ester Kočičkové alias Renatě Pařezové. No a ten dramatický textík jsme společně přečetli, a pak jsme si povídali, co by to ještě chtělo a proč. Nikdy jsem nevěděl předem, s jakým textem Renata přijde, ona zase nemohla vědět, co já na to, takže to bývala rozprava živá, a přitom nikoli libovolná: posluchač mohl sledovat, jak a k čemu se původní text proměňuje. Šlo mimo jiné o to ozřejmit, že dílka, která rozhlas vysílá, nespadla z nebe, že mají své autory a ti zase své možnosti a meze, že by to zkrátka celé mohlo znít úplně jinak a že za každým hlasem se vždycky otvírají nějaká ústa. Zdá se mi dodnes, že tuhle prostou skutečnost je dobré připomínat.

Jaké další pořady si vybavujete?

Například Nomen omen. Ten natáčela moje první žena Nina střídavě s Evou Ociskovou a Lenkou Vychodilovou. Námětem bylo vždycky určité křestní jméno, respektive vztah, který k němu mají jeho nositelé. Nejenom co o něm vědí, ale i jak je prožívají, jak se s ním identifikují, v jaké podobě ho rádi (či neradi) slyší, do jakých situací je přivedlo a tak. Pořad to byl myslím velmi šťastně nalezený.

Jak se připravoval?

Pracně. Aspoň ty díly, u jejichž vzniku jsem byl. Nina nejdřív sama zjišťovala, co se o tom kterém jménu zjistit dalo, a zároveň pátrala po těch, kdo se tak jmenují a byli by ochotni s ní na to téma natáčet. Nejtěžší ovšem bylo ty různorodé výpovědi sestříhat do srozumitelného celku. Přispíval jsem k tomu hudební dramaturgií, neboť, jak víte, o mnoha jménech, zvláště ženských, se zpívá. A musím říct, že právě to rozpětí od (dejme tomu) objektivních kulturních faktů po velmi subjektivní pocity jsem se snažil držet i jako moderátor po celé odpoledne.

„Posluchač žije každodenní život, ale neměl by propadnout jeho banalitě.“

Vybavujete si, jak na pořady Rádia Mama reagovali posluchači?

O tom by asi víc věděl Dušan Všelicha jako dramaturg, Libor Vacek jako tehdejší šéfredaktor stanice a Vlastimil Ježek jako generální ředitel. Ke mně se ty reakce dostávaly v ředěné podobě na několika poradách, které Libor Vacek svolal, předpokládám, proti své vůli, cítě se k tomu nucen hlasem lidu. Tam jsem se samozřejmě snažil poetiku Rádia Mama bránit, protože byla inspirativní. Moje poetika to ovšem tak docela nebyla, spojovala mě s ní jen jistá hravá poťouchlost, kterou Dušan velice správně rozpoznal pod mou akademickou fasádou (jen tím si dovedu vysvětlit, že mě k té spolupráci přizval). Ale ta moje poťouchlost nebyla nikdy tak nápadná, aby rozčilovala náhodné posluchače, mnohem spolehlivěji účinkovala na všelijaké kulturní funkcionáře (kupodivu zrovna tak socialistické, jako kapitalistické); ti už ji dokázali rozeznat.

Přemýšlel jste někdy o tom, proč mohly recesistické, někdy trochu bláznivé pořady šokovat starší posluchače?

Samozřejmě. A myslím, že je chápu: když budete pít čtyřicet let destilovanou vodu a potom vám někdo naleje víno, tak vám to nejspíš hned nezachutná. Ale v takových situacích je rozhodující, jak se zachová instituce, pod jejíž střechou se čepuje. Buď dokáže, že ví, co chce a proč, že tedy má nějaký dramaturgický záměr, pro nějž hledá a vytváří porozumění, anebo že její jediný záměr je nalévat, co si kdo poručí, i kdyby to byly patoky. Dodnes jsem přesvědčen, že tu vlnu nelibosti měl tenkrát rozhlas vydržet a využít k tomu, aby Rádio Mama vytříbil; ne k tomu, aby se ho zbavil. Víte, je to podobné jako s tím telefonováním: když vedete řeč tak, abyste nepopudil rozčileného posluchače na druhém konci drátu, vyhnete se možná jednomu konfliktu, ale zklamete zároveň stovky posluchačů, kteří nezavolali, protože sledovali téma, orientovali se v něm, třeba s vámi vedli spor, ale teď jste jim znemožnil i to: položíte telefon a nikdo už neví, kde jsme to přestali.

Vždycky jsem si myslel, že stanice Praha by měla být rádiem, které se obrací k posluchači ne jako ke konzumentu zajímavostí, receptů a rad, ale jako k člověku, který žije svůj každodenní život a neměl by propadnout jeho banalitě. Rádio Mama a zejména jeho dramaturg měli pro tohle poslání smysl. Proto všechny ty mystifikace ozvláštňující běžné situace, proto ty parodie dávající do uvozovek běžnou frazeologii, proto ty hry a hříčky, vymaňující běžné jednání z předem daných účelů.

Když se podíváte na tvorbu Českého rozhlasu Praha první půlky devadesátých let, řekl byste, že Mama z ní vyčnívá jako ojedinělá?

Podle toho, co tím myslíte.

Ptám se proto, že tehdejší generální ředitel Vlastimil Ježek mi před časem říkal, že Rádio Mama byl dobrý a důležitý projekt, který se ale nehodil na Prahu.

Ve stejné době, kdy jsem moderoval odpolední vysílání Rádia Mama, účastnil jsem se na Praze i takzvaných Setkání u kulatého stolku. Spolu s Ester Krumbachovou, Ivanem Vyskočilem, Janem Klusákem, Jiřím Justem a Michalem Lázňovským. I to byl velmi živý rozhlasový formát, který dával prostor improvizaci, tématům nezařaditelným do obvyklých rubrik, onomu druhu fabulace, jejímž patronem je baron Prášil. Měl ovšem předchůdce v rozhlase let šedesátých − tzv. Sedmilháře, ale byl mnohem otevřenější, nevyčerpával se v prefabrikovaných veselých historkách (proto se v něm jako stolovník neujal Miroslav Donutil). Ta tradice z šedesátých let Setkáním bezpochyby pomáhala, ale tradici by si vytvořilo i Rádio Mama, kdyby mu rozhlas dopřál čas. Pak by se jeho pořady jevily posluchačům zcela jinak.

Neschopnost počítat a pracovat s časem je pro rozhlas (a pro média vůbec) zvlášť destruktivní. Pořad není kniha: nemůžete po něm sáhnout, až k němu dozrajete. Je to náhodné setkání, které vás nemusí zastihnout ve správné náladě. Měl by vám proto dát možnost, abyste si oblíbili jeho hlas, výslovnost, akcenty, abyste mu udělali místo ve svém životním rytmu. A čím je osobitější, vzdálenější tomu, nač jste zvyklí, tím mu to trvá déle. A tím víc času potřebuje sám, aby se našel, upřesnil, uvolnil, zbavil schválností a neobratností. Je to nevděčná fáze jak pro autory, tak pro posluchače. A média bývají až podivuhodně neschopná stát v této fázi za svým, trvat – abych tak řekl – na nadějích, s nimiž pořad přijala. Jenže to by musely být naděje v jeho smysl, ne v jeho (pokud možno okamžitý) úspěch. Rádio Mama nebyl jediný projekt, který na tuto netrpělivost doplatil.

„Rozhlas potřebuje parodicky nahlížet sebe sama.“

Podle Vlastimila Ježka měla Praha dlouhodobě velmi konzervativní publikum.

Rozhlasové obecenstvo je konzervativní už dlouho (sám rozhlas je dnes vnímán jako konzervativní médium), ale to taky znamená, že tak snadno neopustí, co ho jednou dokázalo přesvědčit.

Na druhou stranu čtyři roky − kdy Mama na Praze tvořila − jsou značná doba. Není to dost na to, aby si posluchači vytvořili k pořadům vztah?

Ano, byla by to dost dlouhá doba, kdyby byla využita k tomu, aby se programový model Rádia Mama vyvíjel a v rozhlasové dramaturgii etabloval, aby nebyl pouze trpěn jako cizí těleso.

Argument Vlastimila Ježka ale nyní zní, že rozhlasová zábava byla asi tak na padesátém místě v seznamu problémů, které musel jako generální ředitel přednostně řešit. Proč podle vás zábava do média veřejné služby patří?

Víte, vždycky když jsem šel v rozhlase kolem dveří s cedulkou Redakce zábavy, pomyslel jsem si, jestlipak je na druhém konci chodby nějaká Redakce nudy. Podle vysílaných pořadů bych řekl, že ano a že měla velmi pilné zaměstnance. Zábava přece není žádná samostatná činnost, žádný zvláštní žánr. Je to (přesněji měla by být) dimenze každého lidského sdělení. Kdysi se kdosi ptal Alexandra Dumase mladšího, jak je možné, že jeho otec nenapsal žádnou nudnou knihu. Odpověď zněla: „Protože by ho to nudilo.“ Takto a jenom takto má smysl mluvit o zábavě a zábavnosti. Abyste mohl zaujmout své bližní, musíte být nejdřív zaujat sám, musí vás bavit, co říkáte, co hrajete, co píšete, ať je to tragédie, nebo kabaret. Zároveň ovšem ta zábavnost nemůže být jedinou vlastností žádného kloudného díla, ani kabaretu ne. Vyrábět zábavu je hloupost, navíc nezábavná. A současný marasmus tzv. zábavných pořadů je jediný možný výsledek tohoto osamostatnění zábavy jakožto speciální disciplíny osvobozené od dalších nároků. Ale abych odpověděl na vaši otázku: zábava patří do média veřejné služby z téhož důvodu, pro který patří do lidského života. Ti nejnadanější z nás se dovedou bavit i situacemi a jevy, na nichž ostatní „nic zábavného nevidí“.

Nemusíme mluvit o rozhlasové zábavě, ale spíš o tvůrcích, kteří mají smysl pro humor, takže jejich pořady můžou dát lidem nadhled nad každodenní realitu.

Anebo hlubší vhled pod její povrch. Smysl pro humor se neprojeví tak, že se vážné věci nechají za dveřmi, abychom se mohli dvě hodinky „bavit“ o pitomostech. Smysl pro humor je schopnost vidět paradoxy světa. Vančura to řekl přesně: smáti se znamená lépe věděti.

Dařil se takový humor Rádiu Mama?

Někdy. Například zrovna v tom Přepadení s Hynaisovou oponou. To byla sonda do českého vědomí, přesně mířená, a přitom komická až k slzám.

Nakolik byla podle vás tvorba mamáků parodií či satirou namířenou dovnitř média? Když jste zmiňoval Renatu Pařezovou, tak ta moderovala třeba fiktivní debatu „odborníků“ z Hufletologického ústavu v jedné z Kamenných školek.

Ano, tou vší v kožichu Rádio Mama taky občas bylo. Myslím to jako poklonu: bez satirického (nebo aspoň sebeironického) pohledu dovnitř nejsou žádné satirické šlehy kolem dokola věrohodné. Kritický, ba posměšný pohled do hlubin média by měl být zcela samozřejmou součástí vysílání rozhlasu, veřejnoprávního zejména. Psal jsem o tom několikrát, například v textu Zrcadlo v předsíni.² Rozhlas potřebuje parodicky nahlížet sebe sama, a měl by si k tomu pěstovat autory. Ale na to není dost zdráv.

Vidíte v Českém rozhlase pořad nebo alespoň nějaký stylotvorný prvek, který má kořeny v Rádiu Mama?

Kdykoli slyším na Vltavě Čajovnu, koncipovanou jako pořad pro mladší generaci, uvědomím si, že s tím nápadem, a dokonce i názvem přišel v devadesátých letech Dušan Všelicha. Tehdy u nás čajovny začínaly, rozkvetl „Obchod s čajem velejemným“ a Dušan velmi přesně postřehl kulturní, ba i duchovní rozměr tohoto jevu. Pořad tehdy zůstal v půli cesty jako přímý přenos atmosféry, témat a konverzace, které byly pro čajovnu charakteristické. Ale začátek to byl a pokračování by se k němu mělo znát.

Nebylo volné programové uchopení v případě rozsáhlého pořadu na škodu?

Jistěže bylo. Čím větší tvar (nebo tvor), tím pevnější by měl mít kostru. To jsem si asi nejvíc uvědomoval na dlouhých improvizovaných pořadech Radka Uhlíře.

Obřího básníka.

Ano. Chlap jako hora to byl, s výrazným znělým hlasem. Člověk, jemuž slina někdy přinesla na jazyk nádherné obrazy, jindy jen prázdná slova. Rozlišit jedno od druhého nebylo v jeho silách. Tady, v dlouhých improvizovaných formátech ponechaných kouzlu nebo marnosti chvíle byla slabost Všelichovy dramaturgie. Ale prostor, který Všelicha otevřel, měl být mapován a kultivován, ne opuštěn a ponechán, aby zarostl plevelem.

Poznámky:
1 Divadelní studio ČRo (viz Ješutová, Eva a kol.: Od mikrofonu k posluchačům. Praha: Český rozhlas, 2003, s. 465).
2 Rut, Přemysl: Pro rozhlas (i proti němu). Praha: NAMU a Brkola, 2010, s. 247−248.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

(c) 2005 - 2011 Panáček v říši mluveného slova | autoři: Přemek, Beatman, ixi a Rickie | mapa webu

• Domů