Páteční večer – Sobotecký hřbitov je v růžích aneb V ruce hůl a klobouk v týl (2012)

Přidal: Přemek |

Červen 25, 2012

Po stopách básníka Fráni Šrámka v Sobotce a okolí. V rozhlasové kompozici hovoří Aleš Fetters, Jan Solovjev, Vladimír Veit, Olga Bičišťová a autoři pořadu Miloš Doležal a Tomáš Mazal.

Účinkují Jiří Hromada a Jana Franková.

Natočeno 2012. Premiéra 29. 6. 2012 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 21:43 h.; 103 min.).

Obsah: Básníkem je každý kraj dokončen – Trochu dítě, trochu voják – Fráňa Šrámek samotář i chodec – Víno na nočním stolku a moli v klobouku – Léto, koupačky, maminka – Studánka Roubenka a roubená hospoda – Mohlo to být s vámi krásné – Plakánek a rajský krchov – Změním se v koloucha.

Lit.: Mazal, Tomáš: V ruce hůl a klobouk v týl. In Týdeník Rozhlas 26/2012 (článek). – Cit.: Letošního prvního července uplyne šedesát let od smrti Fráni Šrámka (1877–1952). Mnohostrannou tvorbu kdysi tak všeobecně známého a oblíbeného básníka, anarchistického buřiče i lyrického autora snad nejznámější sbírky Splav dnes už jen sporadicky připomíná filmová adaptace divadelní hry Měsíc nad řekou či román Stříbrný vítr, v roce 1954 rovněž zfilmovaný. Literární historie připomíná Fráňu Šrámku na samém počátku 20. století v situaci významného přechodu od symbolistické a dekadentní moderny k nové umělecké tvorbě, vyznávajícího krásu a sílu bezprostředního přirozeného života. A tím Šrámka jako by pohltil čas.

„To tam u nás doma, v Plakánku, přespanilou máme studánku…“ Jeden z autorů šrámkovského Pátečního večera Miloš Doležal u studánky Roubenka, u které rád poseděl a již ve svých básních opěvoval Fráňa Šrámek.

V Šrámkovsky laděném monotematickém vltavském Pátečním večeru s názvem Sobotecký hřbitov je v růžích aneb V ruce hůl a klobouk v týl se 29. června vydáme s mikrofonem redaktora Miloše Doležala a s autorem těchto řádků do básníkovy rodné Sobotky, „města básníků, ševců a kantorů“, jak ji ve svém fejetonu v roce 1937 nazval Karel Čapek. Sobotku a celý líbezný, mírně rozvlněný kraj se zdviženým prstem Humprechtu a romantickým údolím Plakánku si Šrámek zamiloval. Vracel se sem pravidelně (až do roku 1938, kdy mu v Sobotce zemřela matka) o prázdninách, s mladou generací ochotníků inscenoval své hry. Po představeních se často podnikaly společné euforické noční, ba leckdy i časně ranní vycházky za město. Pravidelné Šrámkovy pěší túry byly pověstné. Své výlety vždy směřoval tak, aby končily na soboteckém hřbitově. Bylo mu při tom, „jako po srdci by dlouze smyčcem táh“. A tak i my navštívíme při rozhlasovém putování básníkovým krajem sobotecký hřbitov, kde je nejen hrob Šrámkův, ale i hrob bohémského básníka a herce Václava Šolce.

Na soboteckém náměstí Míru, hned vedle Šrámkova rodného domu‚ se nachází Muzeum a archiv Fráni Šrámka. Pozoruhodnou expozici vytváří pracovna a obývací pokoj básníkova pražského bytu, přestěhovaný po jeho smrti. Časem a užíváním omšelý, prostý interiér mé své neopakovatelné kouzlo. Dalo by se říci, že Šrámek je někde poblíž. Ve skříni klobouk, hůl, vázanka – jen vydat se na cestu. V těchto prostorách zasvěceně a s láskou o Šrámkovi do rozhlasového mikrofonu hovoří bývalá pracovnice muzea i středoškolský profesor a publicista Aleš Fetters. Šrámkovo plebejství ve veselé, eroticky zabarvené příhodě (taktéž zachycené pro posluchače), kterou akademickému malíři Janu Solovjevovi vypravovala v lukách u hradu Kost pamětnice (za doby pozdního Šrámka sličná děva), jen podtrhuje jeho lidský portrét zrovna tak jako symbolicky postavená prázdná sklenka od vína na nočním stolku vedle lože básníka. Šrámkova Jarního poutníka ze sbírky Splav pak připomene písničkář Vladimír Veit, který tuto křehkou báseň citlivě zhudebnil.

Páteční večer se pokusí přiblížit Šrámka poněkud jiným způsobem než jen rozšířením čítankového hesla. Pro poznání básníka nutno z kočičí dlažby náměstí odečítat poztrácená slova, z halasu soboteckého hostince rozpoznávat barvité hlasy, vstoupit do protaženého stínu rázovitého chodce, napít se chladivé vody lesní studánky. Z toho všeho básník je utkán.

Lit.: Mazal, Tomáš: Zahulil, poseděl, popadl hůl…. In Čtvrtletník Klubu Vltava 2/2012, s. 26 (článek). – Cit.: Letošního prvního července uplyne šedesát let od úmrtí Fráni Šrámka (19. 1. 1877 – 1. 7. 1952). Mnohostrannou tvorbu kdysi tak všeobecně známého a oblíbeného básníka, anarchistického buřiče i lyrického autora snad nejznámější básnické sbírky Splav, dnes už jen sporadicky připomíná filmová adaptace divadelní hry Měsíc nad řekou či román Stříbrný vítr, v roce 1954 rovněž zfilmovaný.
Literární historie připomíná Fráňu Šrámka na samém počátku dvacátého století v situaci významného přechodu od symbolistické a dekadentní moderny k nové umělecké tvorbě, vyznávající krásu a sílu bezprostředního přirozeného života. Oceňuje prostotu Šrámkova básnického jazyka, jeho osobitý lyrismus, který oživil nejen poezii, ale i prózu a dramata. A tím Šrámka jako by pohltil čas.
V šrámkovsky laděném monotematickém Pátečním večeru se vydáme s mikrofonem redaktora Miloše Doležala a s autorem těchto řádků do básníkovy rodné Sobotky, „města básníků, ševců a kantorů“, jak ji ve svém fejetonu v roce 1937 nazval Karel Čapek. Sobotku a celý líbezný, mírně rozvlněný kraj se zdviženým prstem Humprechtu a romantickým údolím Plakánku si Šrámek zamiloval. Pravidelně vracel se sem Šrámek (až do roku 1938, kdy mu v Sobotce zemřela matka) o prázdninách, s mladou generací ochotníků inscenoval své hry.
Po divadelních zkouškách a představeních se často podnikaly společné euforické noční, ba leckdy i časně ranní vycházky za město. Pravidelné Šrámkovy pěší tůry (denně 20 až 30 km) byly pověstné. Vždy však Šrámek směřoval své výlety tak, aby je mohl ukončit na soboteckém hřbitově. Bylo mu při tom „jako po srdci by dlouze smyčcem táh“. A tak i my navštívíme při rozhlasovém putování básníkovým krajem sobotecký hřbitov, kde je nejen hrob Šrámkův, ale i hrob bohémského básníka, herce Václava Šolce.
Ještě než vejdeme do místa bezpočtukrát Šrámkem frekventovaného, údolí Plakánku, spočineme u studánky zvané Roubenka, místa častého básníkova zastavení. Šrámka si tu připomenem několika lyrickými verši a pak si spolu s ním povzdechneme:
„Je to moc veliká krása, ale zároveň je to k vytí, srdce na tom uplouvá do nesmírné tesknoty…“.
Na soboteckém náměstí Míru, hned vedle rodného domu Šrámka (na kterém je dnes umístěna Šrámkova busta) se v domě čp.3 nachází Muzeum a archív Fráni Šrámka. Pozoruhodnou expozici vytváří pracovna a obývací pokoj básníkova pražského bytu, přestěhovaný po jeho smrti. Časem a užíváním omšelý, prostý interiér bytu mé své neopakovatelné kouzlo. Dalo by se říci, že Šrámek je někde poblíž. Ve skříni klobouk, hůl, vázanka – jen vydat se na cestu. V těchto prostorách velmi zasvěceně a s láskou o Šrámkovi do rozhlasového mikrofonu hovoří bývalá pracovnice muzea i středoškolský profesor a publicista Aleš Fetters. Ve svém vývoji se již od poloviny třicátých let minulého století Šrámek odklání od politické vřavy světa, stahuje se do ústraní, nenápadnosti, k lidové prostotě venkova. Básník sám poznává, co je pro něj důležité: „Někdy jdeme pod praporem, někdy jenom za snem.“ F. X. Šalda v roce 1928 ve stati Fráňa Šrámek čili jak konzervovati meruňky tvrdě dotýká se básníkova díla oněch let, ale nakonec uznává: „Šrámek jako osobnost literární je jistě zjev hodný úcty i lásky, básník opravdový a čestný, který vykonal svým dílem, čeho od něj žádala doba.“ Šrámkova Jarního poutníka ze sbírky Splav nám připomene písničkář Vladimír Veit. Tuto křehkou báseň citlivě zhudebnil a již několik let má ve svém repertoáru.
V době nacistické okupace nevycházel Šrámek ze svého bytu na Smíchově, aby neviděl v ulicích milované Prahy německé uniformy. Zesláblý, v roce 1946 jmenován národním umělcem, po dlouhé nemoci umírá v roce 1952 stranou všeho společenského dění.

Vltavským Pátečním večerem se pokoušíme přiblížit Šrámka poněkud jiným způsobem, než jen rozšířením čítankového hesla. Pro poznání básníka nutno z kočičí dlažby náměstí odečítat poztrácená slova, z halasu soboteckého hostince rozpoznávat barvité hlasy, vstoupit do protaženého stínu rázovitého chodce, napít se chladivé vody lesní studánky. Z toho všeho básník je utkán.