K rozžatým přístavům hvězd (2005)

Přidal: Přemek |

Červenec 25, 2007

Ladislav Fikar. Verše českého básníka z jinošských let a z pozůstalosti s komentářem Jana M. Tomeše. Připravil Miloš Doležal. Režie Aleš Vrzák.

Účinkují Vojtěch Hájek, Bořivoj Navrátil a Rudolf Matys.

Natočeno 2005. Premiéra 9. 7. 2005 (ČRo 3 Vltava, 22:45 h.) v cyklu Svět poezie. Repríza 2007, 27. 6. 2015 (ČRo 3 Vltava, 22:45 h.; 14 min) v cyklu Svět poezie.

Lit.: Tomeš, Jan M.: Poezie v rozhlase. K rozžatým přístavům hvězd. In Týdeník Rozhlas 27/2005 /27. 6. 2005/ (článek). – Cit.: Nad jedinou knihou veršů Ladislava Fikara, nad svazkem s teskným jménem Samotín, vsi skryté v drsném kraji Vysočin, vytane vědoucí a hořká sloka: A velcí básníci to znají / když prožili, co na zemi / je možno prožít, umlkají / Je konec. Básník oněmí.

Zrcadlí tyto verše Borise Pasternaka také osudy jediné knihy Fikarovy? Tento básník je auctor unius libri. Leč její váha, místo, které jí náleží v české poezii, probouzí naléhavou otázku: co předcházelo té překvapující, nádherné zralosti? A otázku další: bylo ticho, které následovalo, opravdu mlčením naprostým? Týž otazník, zaváhání nad šestou knihou básní Otokara Březiny nebo nad Žalmy Karla Hlaváčka. Dochvívaly ještě pod doteky prstů osudu v samotě struny tak čistě naladěné? Předcházely verše mladosti (dnes shledané bezmála v úplnosti) a mezi nimi je už stance takové ryzosti jako Mléčná dráha, nostalgická plavba k rozžatým přístavům hvězd.

A jestliže ještě v Samotíně třetí věta Jinošské symfonie je předznamenána a nesena touže intonací jako Elegie z Duina Rainera Maria Rilka, abychom v pozdní tvorbě nalezli příměr pro Rekviem za Faustinu a pro rozervanou – a rozryvnou – Závět napsanou tři léta před básníkovým odchodem, nezbývá než listovat stránkami Noci s Hamletem Vladimíra Holana. A Hodina dějepisu, litanie pokořované země, napsaná – paradoxně – ve šťastné chvíli tvůrčí a právem věnovaná Jaroslavu Seifertovi, pohybuje se v těchže rovinách jako poslední knihy básníka Morového sloupu. Vzácný dar vnitřního, druhého zraku, který je zrakem poezie, spolu se sluchem debussyovské citlivosti, nesly Fikarovy světelné metafory od veršů chlapce po poslední rozhovory s hořkým osudem; od bílé alabastrové lampy, svítící v ústech milované ženy až po srdce, čadící jako spálená růže.

Ladislav Fikar… Před námi leží několik stránek veršů mladých let, Samotín, jeho jediná kniha, posléze sloky z pozůstalosti… Barbey d´Aurevilly kdysi řekl: „Co je vzácné a velké a trvá jen krátce: básník.“