Páteční večer – Antiamadeus aneb Génius průměrnosti Antonio Salieri (2003)

V pátek 5.11.2004 večer dostala na rozhlasové stanici Český rozhlas 3 Vltava velkou příležitost dr. Vlasta Reittererová, jejímuž textu „Antiamadeus aneb Génius průměrnosti Antonio Salieri“ poskytl rozhlas nemalý prostor a řadu zkušených čteců. Autorka je profesionální muzikoložka (byť s nevalným školením v éře komunistického temna), která v posledních letech  očividně propadla grafomanii a jako o překot píše o všem možném. Když už v médiích po svém „objasnila“ kdeco ze století dvacátého a devatenáctého, bylo jen otázkou času, kdy sáhne po Mozartovi. Stalo se. Rozhodla se „vysvětlit“ rozhlasovým posluchačům, jak to vlastně bylo s Mozartem a s vídeňským dvorním kapelníkem jeho doby Salierim a navíc uštědřila mozartovským badatelům několik pozoruhodných metodických poučení…

Vyšla z tématu, které v dnešní době už hraničí s tematikou bulvárního tisku: otrávil Salieri Mozarta či ne ? Důvodně začala svůj text dobovou novinovou zprávou z Prahy, načež se 1soustředila především na Puškinovu hru „Mozart a Salieri“. Bohužel se jala přičítat uvedené legendě přímo klíčovou historickou roli a prohlásila o ní nesmyslně, že „ovlivnila celý proces osvojování a hodnocení Mozartova díla“. Navíc v  průběhu pořadu začala její textace nabývat na ledabylosti a z rozhlasových vln začaly vystupovat pravé perly typu: „Nejlepším vídeňským skladatelem své doby se stal Mozart až po smrti.“ Spěchající autorka zřejmě chtěla říci, že pověsti nejlepšího skladatele oné doby se Mozartovi dostalo až po smrti. (Pochybenost hodnotových soudů, pracujících v oblasti umělecké s kategorií „nejlepší“,  nechme raději stranou.)

Když dr. Reittererová chtěla svým Mozarta degradujícím výrokům dodat alespoň zdání opory v historických faktech, neváhala se dopustit řady závažných profesionálních prohřešků: citujíc ze dvou dobových pramenů, tj. z jednoho Mozartova dopisu a z první mozartovské monografie, kterou v roce 1798 v Praze vydal prof. F.X.Němeček,  obě citace si nepřípustně upravila. Zcela dle osvědčené metody dezinterpretačních manipulací: když z dobového pramene tu něco vynecháte, tu smysl některého výroku pozměníte překladem, některé výroky přeskupíte atd. – můžete hravě i  genia vylíčit jako zapšklou, ne-li přímo bezcharakterní bytost nižší kategorie. -

V podání dr. Reittererové se tak stalo následujícím způsobem.  Z Mozartova dopisu otci z 2.července 1783 (mimochodem: dochovaného v bratislavském městském archivu) je známo, že Mozartova švagrová Aloisie Langeová skladatele požádala, aby pro ni složil dvě árie do Anfossiho opery Il curioso indiscreto, v níž měla převzít roli Clorindy. Udělala tak proto, že už mnohokrát měla s jeho áriemi úspěch a  důvodně si i tentokrát slibovala mít s nimi větší ohlas u publika než mohla dosáhnout původními áriemi Anfossiho. Mozart její přání splnil. Historička Reittererová nechává důvody takové volby interpretky bez komentáře a  všímá si jen toho, že obdobné přání předložil Mozartovi i jeho známý tenorista Valentin Adamberger a Mozart je rovněž splnil. Co však v jeho případě  udělal mocný kapelník Salieri ? Jak vyplývá z citovaného Mozartova dopisu Salieri si jednoho dne svého podřízeného Adambergera zavolal a přednes nové Mozartovy árie místo původní Anfossiho mu rozmluvil. Podle Reittererové z toho Mozart  bezdůvodně vyvozoval představu o Salieriho nepřízni. Autorka se ovšem neobtěžuje zauvažovat o tom, proč si Salieri nedovolil požádat o totéž jako Adambergera Mozartovu švagrovou Langeovou. Nepochybně mohl počítat s tím, že by mu odporovala a navíc by o věci v plném rozsahu informovala Mozarta – a to zkušený intrikán Salieri nechtěl, neboť jaké vysvětlení by mohl dát Mozartovi ?

Vnějškově nenápadnému leč účinnému bojkotu všemocného operního kapelníka Salieriho se Mozart v daném případě snažil čelit tím, že  trval na tom, aby v tisku libreta bylo na jeho autorství jím komponovaných árií výslovně upozorněno. Bylo to snad přemrštěné a malicherné jednání ? Dnešní autor by se choval jinak ? Leč tady nejde o dvě různé interpretace historického pramene, nýbrž o to, že dr. Reittererová v tomto bodě dovolila zmíněnou pasáž z Mozartova dopisu volně přepracovat na doslova hloupý výrok: „…Nechal jsem /tv: správně česky mělo být v překladu „dal jsem“/ vzkázat hraběti Rosenbergovi, že ty árie nevydám z ruky, leda že budou v libretu otištěny s mým jménem.“ Jak známo, v tištěném libretu je publikován jen text opery, nikoliv hudba, proto v něm nemohly být otištěny žádné Mozartovy árie. A text árií samozřejmě nepocházel od Mozarta, takže by ani na něj nemohl uplatňovat žádný autorský nárok. V citovaném dopise ve skutečnosti stojí něco zcela jiného, že totiž Mozart dal k libretu připojit v italštině a v němčině oznámení (Avertimento – Erinnerung), že dvě árie, otištěné na straně 36 a 102, nezhudebnil Maestro Anfossi nýbrž na přání paní Langeové Maestro Mozart, což se oznamuje podle zásady komu čest tomu čest, aniž by se tím chtělo upírat něco na pověsti a slávě už velice známého Neapolitánce. – Tolik na ukázku, jak dr. Reittererová zachází s prameny, jen aby byl Mozart prezentován jako zapšklý pošetilec.

Dále: autorčino tvrzení, že si Mozart nepřízeň italského dvorního kapelníka Salieriho vymyslel a že z jiných zdrojů než z Mozartových dopisů o intrikách proti Mozartovi prý „nezjistíme nic“, jak doslova napsala,  je buď projev apriorního záměru nebo prokazatelná neznalost. Přehlíží se jím např., že když v dubnu 1786 přijeli manželé Duškovi z Vídně do Salcburku, potvrdili Leopoldovi, že „Salieri mit seinem ganzen Anhang“ (Salieri s celým svým zástupem) pracuje proti Mozartovi „kvůli jeho mimořádnému talentu“. Dále: neexistuje snad svědectví Mozartova žáka Johanna Nepomuka Hummela, že „Salieri na Mozartova velkého genia žárlil“? Když i pěvec O’Kelly, z vlastního působení znamenitě obeznámený se situací ve vídeňské opeře, ve svých Pamětech zmínil Salieriho intriky vůči Mozartovi, rozhodla se dr. Reitererová jeho svědectví jednoduše odmítnout a navíc připojit  výzvu mozartovským badatelům, aby nepřeceňovali věrohodnost takových pramenů jako jsou dopisy a memoáry. Podle jejích představ zřejmě mozartovští badatelé představují mezinárodní obec hlupáčků, které bude třeba teprve odborně doškolit.

Sama jim vzápětí dává v zacházení s memoáry pozoruhodný příklad. Poté, co  z pamětí libretisty Da Ponteho ocitovala poeticky laděnou větu, že Salieri v Paříži „své krásné lidové melodie utopil v Seině“, připojuje tento komentář: „Vida, teorie o spiknutí Italů vedených Salierim se zde povážlivě trhá.“ Jakou „teorii¨ a jaké „spiknutí Italů“ vyvracejí Da Ponteho slova o „utopených melodiích“ Salieriho ? Co tady vyplývá z čeho ? Jak této svérázné interpretaci historického pramene rozumět ? -

Nepřehlédnutelné jsou též autorčiny manipulace při citování z mozartovské monografie F. X. Němečka z roku 1798. Nejen že tu pro potřeby své dezinterpretace spojila dva výroky z různých míst monografie v jeden, ale v překladu z němčiny do češtiny zvolila mnohem expresivnější výrazy než jsou v Němečkově textu. Když potom rozhlasový čtec ještě hlasem a vzrušenou dikcí dále slova  Němečkova textu „upravil“, byl rozhlasovému posluchači nabídnut obraz vídeňského skladatele Mozarta a jeho českého ctitele a znalce jako dvou nesmyslně předpojatých osob, neprávem pomlouvajících solidního kapelníka Salieriho.

I v tomto případě se záměr dehonestovat Mozarta u autorky propojil s mnohou neznalostí. Když je např. v Němečkově textu použit výraz „Faktion“, což je dobový výraz pro silně angažovanou politickou stranu, předpokládá v historii nepříliš poučená a ledabyle pracující paní Reittererová, že jde o tiskovou chybu a ve své verzi Němečkova textu použije  slovo „frakce“, čímž výrok ztrácí na srozumitelnosti a ubohý  profesor Němeček vypadá jako trapný pisálek.

Jestliže si autorka troufá vstoupit na pole mozartovské a salierovské problematiky i bez znalosti italštiny a k tomu pracuje ledabyle, nemůže překvapit její tvrzení, že jedna společensky významná Salieriho opera se jmenovala „Únos Evropy“, zatímco se jmenovala „L´Europa riconosciuta“, což lze i s ohledem na děj opery překládat jako „Znovunalezená Evropa“ (její únos patřil do prehistorie operního děje). Podobně název jiné jeho opery „La scuola de´gelosi“ zní v překladu „Škola žárlivců“ a nikoliv „Škola žárlivosti“.

Autorčiny neznalosti jiného řádu se projevují např. v jejím nástinu vzniku vídeňského singspielu. Připisuje ho totiž přání Josefa II., kterého měl v té věci inspirovat švédský král Gustav III… Něco takového zní jako výron čirého monarchismu ve vědě, což u dlouholeté členky nejrevolučnější a nejpokrokovější strany překvapuje zvlášť silně. Pro vysvětlenou: tak jako nový divadelní druh nevznikl na přání vladaře, tak také nezanikl, když Josef II. dal za pár let své dvorní singspielové divadlo zase zrušit. Císař pán měl sice moc zřídit divadelní instituci, ale neměl moc založit či zrušit hudebnědivadelní druh.

V tomto lamentu nad bědným mozartovským textem a pořadem dr. Reittererové by bylo možno pokračovat ještě dlouho, ale není to příjemná práce, i proto, že některé chyby jsou nevysvětlitelné. (Proč např. ve výroku císaře Josefa II. z 1788 zaměnila – citováno dle originálu – slovo „Schauspiel“ nesmyslně za „Singspiel“ ? Vždyť dvorní singspielové divadlo už neexistovalo ?)

Zakončeme autorčinou nejkřiklavější muzikologickou hrubkou. Dlouhou závěrečnou pasáž  pořadu vystavěla na nepochopitelné záměně dvou nejvyšších hudebnických funkcí u vídeňského dvora, tj. dvorního kapelníka a dvorního skladatele, obojí ve spojení s Mozartem a Salierim. Popsala sice správně úkoly a povinnosti dvorního kapelníka, ale naprosto mylně se domnívá, že se Mozart ucházel o tuto funkci a klade potom otázky stejně sugestivní jako věcně nesprávné: „Byl by Mozart lepším císařským úředníkem než Salieri?“ Zajisté nikoliv. Stejně tak záporně musíme odpovědět na další otázku pí Reittererové „Opravdu se obával dvorní skladatel Salieri svého konkurenta?“ Odpověď musí tentokrát být: ve věcech mimouměleckých zajisté nikoliv !  Problém je ovšem v tom, že Salieri nebyl dvorním skladatelem, nýbrž dvorním kapelníkem, a Mozart neměl zájem o místo dvorního kapelníka, ale o místo dvorního skladatele, jímž byl až do své smrti v roce 1787 Ch.W.Gluck. A dvůr mu toto místo nesvěřil, nechal je neobsazené a Mozart se nestal „c. a k. komorním skladatelem“, jak napsala pí Reittererová, nýbrž jenom jedním z dvorních „komorních hudebníků“ („Kammermusiker“, viz jeho jmenovací dekret ze 7. 12. 1787).

Celkově lze o výkladu dr. Reittererové konstatovat, že

a) je vinou nedostatečné faktografické znalosti pln věcných chyb, nesprávných tvrzení a omylů,

b) není založen na vlastním zkoumání a znalosti pramenů, ale především na knize nemuzikologa (!) Volkmara Braunbehrense Salieri. Ein Musiker im Schatten Mozarts ? (1989).

c) dr. Reittererové se nepodařilo vymanit se ze závislosti na  primitivním ideologickém přístupu, jak ho její generaci vštěpovala marxistická muzikologie, což ukázkově dokládá např. její přímo soudružsky formulovaný apel – „Neměli bychom se konečně namísto věčného hledání co Mozarta a Salieriho rozdělovalo, pokusit najít co je spojovalo ?“ Výrok jak ze stranické schůze, jímž chce moudrý straník přivést všechny k vytoužené jednotě ! Co na tom, že takto nevypadají otázky, jež klade a má klást dochovaným pramenům historik, že takto vypadají otázky, za nimiž stojí apriorní předpojatost, vědomí toho, co chce manipulant s fakty z historických pramenů vyčíst. – Jako pamětník totalitní éry jsem v posuzovaném pořadu dr. Reittererové podvědomě slyšel pronést na adresu mozartovských badatelů ještě jednu klasickou větu z myšlenkového arzenálu té doby: „Takhle ne, soudruzi !“