Sonety a kanzóny Lauře (1970, 1971)

Přidal: Přemek |

Říjen 2, 2008

Francesco Petrarca. Z vlastních překladů vybral, sestavil a průvodními motivy doprovodil Václav Renč. Hudbou z děl renesančních mistrů doplnil Pavel Jurkovič. Hrají a zpívají Noví pěvci madrigalů a komorní hudby, Musica antiqua (Vídeň, umělecký vedoucí René Clemenčić) a Pro arte antiqua (Břetislav Ludvík, Jaroslav Horák, Jiří Baxa, František Sláma, Jan Šimon a Ladislav Vachulka). Zvuk a střih ing. Jiří Svoboda a Václav Zamazal. Režie Jiří Šrámek.

Recituje Jiří Adamíra. Mota čte Olga Čuříková.

Natočeno 23. – 26. 6. 1970 a 28. – 29. 1. 1971 ve studiu pražského Divadla hudby. Vydal Supraphon v roce 1972 (1 LP; Su 0 18 1215 /mono/ a Su 1 18 1215 /stereo/; 46 min.).

Pozn.: Francesco Petrarca (nar. 1304 v Arezzu, zemř. 1374 v Padově) – italský básník a prozaik. Považován za „otce humanismu“. Svou milostnou lyrikou v toskánštině (Canzoniere – Zpěvník) založil spolu s Dantem a G. Boccacciem italsky psanou literaturu. Postava opěvované Laury, s níž se setkal r. 1327 v Avignonu, tehdejším sídle papežů, má již na rozdíl od „ušlechtilé paní“ sladkého nového stylu a Dantovy Beatrice výrazné pozemské rysy. Psychologická a citová hloubka jeho lyriky, odrážející niterný rozpor mezi touhou po lásce a slávě a náboženskými úvahami, učinila z Petrarcova díla vzor pro pozdější evropskou lyriku. Vložené politické básně vyjadřují touhu po míru a sjednocení Itálie a kritiku papežského dvora. Z latinských děl vyniká epos Africa, Bucolicum carmen (Pastýřská báseň) a spisy historické a filosofické (De viris illustribus – O slavných mužích, Secretum meum – Moje tajemství). Jeho korespondence s Karlem IV., Arnoštem z Pardubic a Janem ze Středy z let 1351-68 přispěla k rozvoji humanismu v Čechách. Roku 1356 navštívil Prahu. Česky byl překládán již začátkem 16. století (Řehoř Hrubý z Jelení, Mikuláš Konáč z Hodiškova). Z nových překladů: Vzývání, Sto sonetů Lauře, Kancóny pro Lauru, výbor Listy velkým i malým tohoto světa. (zdroj: encyklopedie CoJeCo)