Pohádka o Popelce (1988)

Přidal: Přemek |

Prosinec 4, 2008

Jan Jílek. Hudba Petr Malásek. Petr Malásek – syntetizátor. Orchestr Divadla Jiřího Wolkera řídí Miloš Pospíšil. Zvuk, střih a mixáž Jiří Bartoš. Režie Václav Tomšovský.

Osoby a obsazení: Popelka (Ivana Andrlová), princ (Ladislav Matějček), královna (Dana Franková), macecha (Božena Fixová), Barča (Martina Hudečková), Dorota (Jiřina Pachlová), kmotřička (Ljuba Hušková), komoří (Jaroslav Someš), Poddubák (Tomáš Juřička), Křemenáč (Radvít Novák), princeznička (Marcela Teichmannová), řeznice (Jana Walterová-Saicová), cukrářka (Radka Malá-Kalvová), obchodnice (Radka Koželuhová), uhlířka (Marta Hrachovinová-Lišková).

Nahráno v únoru a březnu 1987 v pražském studiu Lucerna. Vydal Supraphon v roce 1988 (2 MC).

Lit.: Nechvátalová, Lenka: Pohádka o Popelce. In Gramorevue, 1988 (recenze). – Cit.: Není snad na světě nikdo, kdo by neměl rád pohádky, a pokud k nim během svého života zlhostejněl, pak tomu bylo v jeho dětství určitě jinak. Pohádky jsou něčím, bez čeho by byl svět dětí a konečně i mnohých dospělých o něco chudší.
Nejkrásnějším zážitkem pro rodiče bývají rozzářené oči dětí, které si vybírají svého hrdinu, aby mu svou přízní pomáhaly k vítězství a zaslouženému štěstí. Tohoto cíle se mohou neomylně dočkat u národních pohádek o Sněhurce. Červené Karkulce, Šípkové Růžence, Bajajovi i u mnoha dalších. Patří mezi klasické hrdiny klasických pohádek, jejichž hodnoty jsou prověřené vlastně již staletími, ale stále inspirující umělce i jiných odvětví než dramatických k rozličným ztvárněním výtvarným či hudebním.
Odlišná situace vzniká u pohádek moderních. Autor vždy podstupuje riziko, jak bude jeho příběh přijímán, zda se strefil do vkusu dnešních vysoce kritických a o lecčems poučených dětských diváků, čtenářů a posluchačů.
Má-li spisovatel či dramatik takto jasně stanovenou skupinu, pro niž může a chce tvořit moderní pohádku, pak má mít odvahu ji vymyslet a předvést, a poté se podřídit jejímu úsudku. Nemá asi cenu zůstat na půl cestě, vybrat si klasickou pohádku, o které víme, že je úspěšná a oblíbená a že jen použití jejích základních motivů v novém příběhu zajistí zájem dětí.
Tak se tomu stalo podle našeho názoru v případě Jana Jílka a jeho Pohádky o Popelce. Modernizace celé pohádky se přísně vzato udála pouze v přepisu dialogů do současného, nepříliš lichotivého jazyka, který není dobrou ukázkou pro utvářející se slovní zásobu těch nejmenších. V dramatizaci se objevují některé nové postavy, zvláště obři Křemenáč a Poddubák, jejichž úloha je ovšem dosti samoúčelná, protože na klasické základní dějové linii pohádky jejich přítomnost zhola nic nemění. Mohou zde být snad pro doplnění scény a motivické obohacení příběhu.
Podobně svízelně odůvodnitelnou změnou je zdrsnění princova charakteru i slovníku. Princ, který býval vždy nerozhodný, ženit se nechtěl, protože raději jezdil po lesích na koni a vášnivě rád lovil, je nyní vykreslen jako světák, který je na plese v zoufalé situaci, jelikož zůstává sice nerozhodný, ale ne proto, že nechce žádnou z dívek, ale proto, že by si rád ponechal všechny. Pro Popelku má výrazy jako „hloupá ošklivka“, nebo „něco tak ucourané-ho a ošklivého“, avšak ani Popelka se v tomto směru nenechá zahanbit a tituluje prince jako „rozmazlené princátko“.
Dobrou diváckou a posluchačkou základnou pro tento příběh mohou být děti, které neznají jeho klasickou podobu, což dokumentuje i úspěch představení pražského Divadla Jiřího Wolkra, pro které Jílkova dramatizace vznikla. Tento úspěch přivedl realizační tým divadelní inscenace i do nahrávacího studia Supraphonu, kde vzniklo stejnojmenné gramofonové dvojalbum (11 0013 — 1812), režijně ztvárněné Václavem Tomšovským.
K současné-popularitě představení a k příští popularitě jeho gramofonové podoby jistě přispívá i obsazení role Popelky oblíbenou interpretkou pohádkových princezen — Ivanou Andrlovou. Svůj podíl mají i další známí i méně známí herci Divadla Jiřího Wolkra (Ladislav Matějček, Dana Franková, Martina Hudečková, Božena Fixová, Marcela Teichmannová, Jiřina Pachlová, Ljuba Hušková a další) a hudba Petra Maláska.

Mluvené slovo na zvukových nosičích