Čtení ze Starého a Nového zákona (1968, 1969, 1990)

Přidal: Přemek |

Prosinec 14, 2008

Čtení ze Starého zákona. Čte Zdeněk Štěpánek. Scénář dr. V. Justl, CSc., (podle Kralické bible z r. 1613) spolu se Zdeňkem Štěpánkem. Odborná spolupráce prof. ThDr. F. Kotalík. Hudba Johann Sebastian Bach (Toccata a fuga d moll). Výběr hudby J. Brušák, hraje Jiří Reinberger – varhany. Zvuk a střih J. Svoboda. Technická úprava Jiří Bartoš. Odpovědný redaktor Jiří Šrámek. Sleeve-note Vladimír Justl, 1990. Photo Karel Neubert, 1990. Design Stanislav Dvorský, 1990. Odpovědná redaktorka obalu Naďa Dvorská, 1990. Režie Vladimír Justl.

Čtení z Nového zákona. Čte Václav Voska. Scénář dr. Vladimír Justl, CSc., (podle překladu dr. Pavla Škrabala z r. 1948 a různých novozákonních překladů). Odborná spolupráce prof. ThDr. Jan Merell. Hudba Karel Sklenička, hrají J. Trávníček – flétna, Z. Hebda – hoboj, F. Stěňha – fagot, J. Bezděkovský – housle, V. Janoch – viola, S. Vích – violoncello, P. Zítková – harfa, R. Učeník – bicí. Zpívají Pražští choralisté (M. Hanušová, V. Junková, A. Kluková, A. Krutská, L. Vaněčková, E. Kindler, J. Orel, K. Pilík, Z. Režný, P. Souček), řídí František Vajnar. Hudební režie Jan Vrána. Zvuk a střih Jiří Svoboda a Jiří Očenášek. Technická úprava Jiří Bartoš. Sleeve-note Vladimír Justl, 1990. Photos Karel Neubert, 1990. Design Stanislav Dvorský, 1990. Odpovědná redaktorka obalu Naďa Dvorská, 1990. Režie Vladimír Justl.

Pořad Violy Čtení ze Starého zákona natočen 21. ledna 1968 při matiné v pražském Divadle hudby, pořad Violy Čtení z Nového zákona natočen 2. března 1969 při představení pražského Divadla hudby. Vydal Supraphon v roce 1990 (3 LP, mono 10 0781-1 801 G až 10 0783-1 801 G, 3 MC, MONO 10 0781-4 803 CA).

Sleevenote ke Starému zákonu: Mám rád pohádky, zejména ty staré, v nichž je skryta pradávná lidská moudrost. Starý zákon sice není pohádkou, ale čte se jako pohádka, a moudrostí je v něm jako v žádné jiné knize na světě. Chci se pokusit přečíst vám několik úryvků z této prastaré knihy a připomenout vám tak něco, co jste už dávno zapomenuli. Mojžíš vyvedl svůj národ z egyptského otroctví a dal mu na hoře Sinaj řád v podobě Desatera, jak mu přikázal Hospodin. Těchto deset zákonů se stalo základem veškeré lidské morálky: Proto mají stálou platnost a proto je třeba jim naslouchat.
(Zdeněk Štěpánek v programu ke Čtení ze Starého zákona)
Když jsem na jaře roku 1967 požádal Zdenka Štěpánka, aby účinkoval ve Viole, a nabídl mu Čtení ze Starého zákona, zeptal se mne, odkud vím, že jeho dávnou touhou je předčítat z této knihy knih. Nevěděl jsem to, ale slyšel jsem jenom jeho hlas, když jsem si četl ve starém kralickém překladu. Hlas proroka, z něhož cítíš odvěkou moudrost i lidskou dobrotu, napájenou z víry ve věčnou nepomíjivost slov bible. Šlo při té nabídce o náhodu nebo o něco, co je mezi nebem a zemí? Rychle jsme se domluvili, ke spolupráci jsme přizvali „starozákoníka“, univ. prof. ThDr. Františka Kotalíka. Vznikl scénář, jehož jádro tvořilo stvoření světa, vyprávění o potopě, historie Josefa Egyptského, narození a vystoupení Mojžíšovo, zpráva o deseti ranách egyptských a vyhlášení Desatera přikázání na hoře Sinaj. Použito bylo klasického bratrského překladu (1579-1593) podle posledního vydání kralického z roku 1613. Tímto mohutným edičním činem z konce 16. století vrcholí první etapa dlouhé tradice českých překladů jednotlivých biblických knih i několika překladů celé bible – první z nich je z druhé poloviny 14. století. Kralický překlad je dílem bratrských učenců, především teologů, a spisovatelů vyrostlých z okruhu Jana Blahoslava. Autoři překladu využili soudobých biblických textů v latinském, řeckém a hebrejském znění stejné jako bohaté tradice domácí. Pro své mimořádné kvality umělecké a vyspělý jazyk stala se Kralická bible jedním z hlavních zdrojů české slovesné tradice a vzorem spisovného jazyka pro řadu dalších generací. Její jazyk si podnes zachoval básnickou vznosnost a navíc i obecnou srozumitelnost; a tak ani pro náš účel nebylo třeba zasahovat do jeho struktury.
Tento pořad, nazvaný Čtení ze Starého zákona, měl ve Viole premiéru 10. ledna 1968. Čtyři dny poté jsme uvedli zkrácenou verzi (zhruba polovinu scénáře, z časových důvodů bylo vypuštěno především vyprávění o potopě a historie Josefa Egyptského) v Divadle hudby na jeho nedělním matiné, které bylo vysíláno jako přímý přenos československým rozhlasem. Celé Čtení ze Starého zákona měl Zdeněk Štěpánek natočit ve studiu Supraphonu o prázdninách. K tomuto záměru už nedošlo, Štěpánek zemřel 20. června 1968, necelé dvě hodiny poté, co ve Viole vyhlásil Desatero… Čtení ze Starého zákona se stalo epilogem Štěpánkovy nezapomenutelné umělecké tvorby.
A tak jsme pro gramofonový snímek mohli použít pouze tuto zkrácenou podobu, zachovanou jen díky tomu, že technik Divadla hudby Jiří Svoboda pořídil archívní záznam. Byl připraven spolu se Čtením z Nového zákona jako třídeskový komplet pod společným názvem Čtení z bible pro Gramofonový klub Supraphonu v roce 1970. Tento komplet (náklad 11 000) však nikdy nevyšel. Dlouho byl skladován a nakonec musel být zničen. V krabici s výtvarným vstupem Jaroslava Šerých byla také fotografická vložka Pavla Jasanského (Čtyři fotografie Zdeňka Štěpánka a Čtyři Václava Vosky, který četl Nový zákon) a krátký text podepsaný Františkem Kotalíkem a Janem Merellem (ten byl poradcem pro Čtení z Nového zákona). O závěru Čtení ze Starého zákona, vyhlášení Desatera, se tam psalo: „Desatero je vlastně přirozený zákon, rozšířený zákazem obrazů a příkazem svěcení soboty. Naše čtení desatera je z Exodu (kap. 20), kde je starší forma oproti druhému znění Z páté knihy Mojžíšovy, z Deuteronomia (kap. 5), kde je opakováno s nepatrnou odlišností. Možno též říci, že je to pokračování ve smlouvě s patriarchy, ale nyní byla smlouva uzavřena s celým národem, ne tedy s jednotlivcem jako do té doby. Forma této smlouvy se značné podobá mezinárodním smlouvám, které uzavírali chetitští králové se svými spojenci. Byly to v podstatě smlouvy vrchnostenské. [...] Styčné body mezi Desaterem a chetitskými smlouvami jsou velice přesvědčivé, často jdou až do stylistických podrobností, takže neobstojí mínění o náhodné podobnosti. Vysvětlení je ovšem nasnadě. Víme dobře, že ve století izraelského obsazení Palestiny chetitská říše byla vládnoucí velmocí v celém předním Orientu. Tím také chetitský zákoník se stal mezinárodním právem a jeho užívání i znalost bylo samozřejmostí v celé oblasti tehdejšího historického údobí. Podobnosti mezi Desaterem a chetitskými zákoníky neukazují pouze na jejich společnou a vzájemnou příbuznost, ale spíše jsou nám důkazem úctyhodného stáří biblické smlouvy a formulace biblického Dekalogu. Původní pak znění Desatera bylo nepochybně později rozšířeno a hlavně jazykově dokonaleji vytříbeno pro kultové veřejné čteni v chrámu. I v současné době se uznává Desatero jako společenský a sociální program. V nezapomenutelném přednesu Zdeňka Štěpánka živým hlasem promlouvá k nám nejen jako výrazná památka na našeho významného uměleckého interpreta slova, ale především jako převzácný, stále živý dokument dávné moudré historie.“

Sleevenote k Novému zákonu: „Co tedy chcete, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim; tak zní Zákon.“
Ano, tak zněl Zákon před dvěma tisíci lety, tak zní i dnes. Každému, kdo má jen trochu dobré vůle zamyslet se nad obsahem této tolikrát citované myšlenky, musí být jasné, že uskutečňování tohoto příkazu, zahrnujícího s geniální a nepřekonatelnou prostotou, beze zbytku, ideál lidských vztahů, zůstane věčným cílem všeho civilizovaného světa. Přistupuji ke Čtení z Nového zákona s tímto přesvědčením.
(Václav Voska v programu ke Čtení z Nového zákona)
Bibli nacházíme u samých počátků české kulturní tradice, ve všech dobách byla drahým pokladem našich předků. Nelze říci, že by dnešní člověk – i když se mluví o krizi spirituality – neměl o bibli zájem. V bibli poznává člověk sám sebe se svou velikostí i se svými omyly. Zde poznává výšiny, k nimž směřuje, i propastné hlubiny vlastního svědomí. Nebýt této knihy, neobdivovali bychom dnes sochařské výtvory v Chartres ani ravenskou mozaiku, Michelangelo) ani Rembrandt by se nestali tím, čím jsou. V této knize, již obdivoval Montaigne i Racine, Shakespeare i Goethe, Nietzsche i Anatole France, tkví jako v životodárném prameni mistrovská díla světové literatury. Co by byl bez bible Dante, Pascal, Dostojevskij? Bez této knihy by byla evropská kultura nemyslitelnou. A naše česká kultura románské, gotické, renesanční i barokní doby? Význam bible podtrhuje i okolnost, že je nejrozšířenější knihou na světě.
Knihy, které vznikly v křesťanství a byly přijaty do úřední sbírky posvátných knih církve (tzv. Knihy kanonické), se nazývají na rozdíl od knih z doby před Kristem (Starý zákon) knihami Nového zákona. Vznikaly v prvním křesťanském století a je jich celkem dvacet sedm: Čtyři evangelia, Skutky apoštolů, jednadvacet listů a Zjevení neboli Apokalypsa.
(František Kotalík – Jan Merell v sešitu k třídeskovému gramofonovému kompletu, který měl vyjít roku 1970)
Při přípravě Čtení z Nového zákona, které jsme chtěli odlišit od jeho starozákonního pendantu jak přednašečovým přístupem k textu, tak jazykovým charakterem zvoleného znění, jsme vyšli na rozdíl od Čtení ze Starého zákona, připraveného z kralického překladu, z jednoho z posledních překladů, který je dílem Pavla Škrabala (vydání z roku 1948). Přihlíželi jsme vsak i k překladům dalším, včetně znění kralického, a to především V takzvaných textech epištolních, které jsou v našem podání nejednou kontaminací několika překladů. Revizi takto pojatého scénáře provedl „novozákoník“, univ. prof. ThDr. Jan Merell. Toto zdůraznění hlediska živé přítomnosti je patrné i z hudebního řešení. Skladatel Karel Sklenička vycházel z předpokladu, že nabízející se chorál gregoriánský se dobře snáší s libovolným způsobem moderně vedených kontrapunktů, rytmů i instrumentálních řešení. Proti historickému pojetí starozákonního vyprávění slojí tak v logickém protikladu současně pojímaná zvěst novozákonní.
Čtení z Nového zákona mělo ve Viole premiéru 24. ledna 1969. Dočkalo se na jejím pódiu 41 repríz – naposled jsme je uvedli v prosinci 1970, čtvrtá, poslední repríza mimo Violu byla ještě 26. září 1971 v Olomouci, ale to už byla definitivně labutí píseň. Abychom pro gramofonovou podobu vytvořili stejnou atmosféru jako pro Čtení ze Starého zákona, natočili jsme k tomuto účelu Čtení z Nového zákona opět v pražském Divadle hudby jako živý záznam, tedy před přeplněným sálem. Stalo se tak 26. ledna a 2. března 1969. Koncepce scénáře, který je mozaikou ze čtyř evangelií a z podstatných postulátů apoštolských listů, vycházela ze snahy připravit Václavu Voskovi text, který mu nabídne několik stylových rovin – od dějového vyprávění, přes pasáže nesené básnickými podobenstvími, naléhavost kázaní, dramatické střety, až po meditativní epištolní sekvence, jejichž tématem jsou otázky věroučné, etické, filozofické, stejně jako sociální výzvy a vize Apokalypsy. Václav Voska se oddal tomuto úkolu se zaujetím umělce, který dovede přesné propojit racionální pochopení textu s citovým zaujetím srdce a pokorou duše. Jeho novozákonní zvěst zní s naléhavostí, která nám umožňuje prožít zázrak, jemuž patří biblické označení „slovo tělem učiněno jest“.

Lit.: Kutina, Jiří: Starý a Nový zákon. In Gramorevue 1990 (recenze). – Cit.: Jedním z nejzávažnějších edičních počinů v supraphonském plánu v roce 1968 byla nahrávka nastudování Starého zákona Zdeňkem Štěpánkem a Nového zákona Václavem Voskou, odpovídající, tehdejší etické atmosféře doby. V obou případech šlo o cílevědomou dramaturgii pražské Violy, řízenou dr. Vladimírem Justlem, spojenou s jeho citlivou jasnozřivostí. Byla to jedinečná příležitost svěřit texty, které patří k největším myšlenkovým pokladům lidstva, nejpřednějším interpretům české recitační školy.
Když pak oba postupně z jeviště života odešli, ukázalo se, jak bylo prozíravé tyto nahrávky pro slovesnou edici Supraphonu pořídit i když je smutné, že ani jeden z protagonistů se gramofonové desky se Starým a Novým zákonem za svého života nedočkal. Kulturní politika uplynulých dvaceti let způsobila, že tak mimořádně cenné nahrávky nebyly vylisovány a nedostaly se k četným zájemcům.
Víme, jak si mistři mluveného slova vážili svého pověření tímto úkolem. Pro Zdeňka Štěpánka byl přednes Starého zákona ve Viole závěrečnou tečkou jeho života a umělecké dráhy. Nemnoho minut po představení v červnovém večeru roku osmašedesátého opustil jeviště žití. S Václavem Voskou jsem se v rozhovorech nejednou k novozákonním textům vrátil. Dodnes vzpomínám na zajímavou diskusi na toto téma v ateliéru Jiřího Švengsbíra. Voska zde byl častým hostem. Miloval vnitřní řád rytin, které s básnickým pojetím tento přední grafik vytvářel
Když jsem se na stránkách novin vracel ke vzpomínkám na Zdeňka Štěpánka při dvacátém výročí jeho úmrtí, reagoval tehdy dopisem jeden čtenář z moravských Řícmanic. Vyslovoval obavu, co se stalo s nahrávkami, jejichž vydání bylo v šedesátých letech v tisku anoncováno. Na jeho dotaz mu slovesná redakce Supraphonu odepsala, že nahrávky jsou uschovány, ale zatím nemohly být jako desky vyrobeny Další zpráva, kterou jsem od tohoto čtenáře obdržel o vánocích 1989, byla mnohem příznivější.
Sdělil mi totiž, že podle informace dr Tomáše Vondrovice ze Supraphonu jsou nahrávky již předány výrobě. Z dopisu zářila taková radost, jako by mu Ježíšek hlas Štěpánkův a Voskův doručil přímo pod stromeček. Milovníci uměleckého přednesu a čtenáři Starého i Nového zákona se tedy mají na co těšit. Supraphon vydává nahrávku na třech LP deskách (Čtení ze Starého zákona 10 0781-1 801, Čtení z Nového zákona 10 0782-1 801 a 10 0783-1 801) a současně v dárkovém balení na třech kazetách (Čtení ze Starého a Nového zákona 10 0781-4 803). Síla slova je tu přednášena lidským srdcím s hloubkou a citlivostí, jaká byla oběma
umělcům dána. Věřím, že z poslechu budeme mít velkou radost. Protože na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh byl Slovo. A Zdeňku Štěpánkovi a Václavu Voskovi ani smrt nemůže zabránit, aby mluvili k živým, v tom věčném společenství mrtvých, živých, nenarozených, o kterém psal Josef Hora v jedné ze svých nejkrásnějších básní.

Mluvené slovo na zvukových nosičích