Hodina samoty (1983)

Přidal: Přemek |

Leden 8, 2009

Marina Cvetajevová. Výběr a sestava Hana Kofránková a Tomáš Vondrovic. Hudba Vadim Petrov. Komorní soubor sólistů řídí skladatel. Odpovědný redaktor nahrávky Jiří Šrámek. Hudební režie Vladimír Koronthály. Zvuk, střih a mixáž Jiří Bartoš. Režie Tomáš Vondrovic.

Recituje Hana Kofránková.

Nahráno 18. ledna – 4. února 1982 v pražském studiu Lucerna. Vydal Supraphon (1 LP, 1983).

Pozn.: Marina Cvetajevová se v básnické nadsázce vyznala z nelásky k sochám; připadaly jí jako zkameněliny hluchoněmých. A stejně tak neměla ráda divadlo — „dívat se očima“. Bylo pro ni jen prostředkem k přesvědčování „nevěřících Tomášů“, věřících výhradně tomu, co vidí, nebo ještě spíš tomu, nač sáhnou. Bylo pro ni jen „slepeckým písmem“. Milovala slovo. Básnickou tvorbu cítila jako „chůzi podle sluchu“, která klopýtá, když „ruka předbíhá sluch“, když totiž verš usiluje být hlásnou troubou. Sluchu se nezpronevěřila, jakkoli šla i proti jazykovým tradicím a rozbíjela vzrušenými přeryvy a přesahy splavnou melodii básni. Její „svobodný živel verše“ se trhal následkem skrytých výbuchů, neplynul. A básnířka zkoušela vydobýt ze slov nové odstíny významu pomocí jejich zvuku.
Je zasypána a uhranuta zvuky, život se jí odkrývá v nich místo v barvách. A jako by zároveň na ně byla ve své duchovní osamělosti, uprostřed světa propadajícího lhostejnosti či válkám, čím dál víc odkázána. Slovo se stává posledním gestem, které musí vyjádřit a zastoupit všechno: děj i drama. Jedině na scéně poém se ještě vede dialog, jinak se básnířka, ve své době bez čtenářů, dovolává porozumění monologem, jitřivou samomluvou s narůstajícím množstvím zámlk, jen pro ty nejspřízněnější duše slyšitelných. Tak došla do svých „temnot sevřenosti“. Že mnoho let po její smrti donese neznámý student na zádech těžký pamětní kámen až na vršek nad Tarusou, kde podle jednoho verše si přála být pohřbena, to tehdy mohla jen tušit ve snu či v básni.
Postupně bledne ten trochu samolibý obraz lyrické hrdinky z mladých básní: se zelenýma očima, rusými vlasy, s prsteny, s aureolou cigaretového kouře, se smíchem anebo smutkem vždycky v nejnevhodnější chvíli a s okázalým opomíjením rozličných přikázání; jeho barvy nebyly ostatně nijak důležité. Z vnějškových rysů, z líbivého obličeje však stále jasněji vystupuje tvář. Nastává „hodina duše“, kdy se teprve naplno otvírá propast mezi možnostmi a nemožnostmi. Tragika toho, kdo nezná uměřenost a míru. „Hodina duše“, a tedy i „hodina samoty“. Až „hodina nejvyšší samoty“…
A všechno je u ní už zcela prosto povrchů, divadel („vidění očima“); zůstává čistě hlas.
Tento básnický úděl je podivuhodně spjatý s Prahou, „městem poznaným ve snu, v barvě snu“, které jí bylo záchytným bodem na její bludné cestě a dějištěm nejkrutějších i nejláskyplnějších poém, Hory a Konce. Hora a Konec mají v její tvorbě skoro symbolický význam. Když se směřuje k výškám, zůstává často z lásky jenom spor, konflikt, konec. Ale Cvetajevová se dovolává lásky dál, bez falešného ženského studu, pobuřujícně na tehdejší vkus, takže i tím, jak touží žít naplno, je věrná vlastnímu uměleckému cítění: „Všecko má v životě místo, jen estét ne. Ten se nepočítá; je vyloučen ze živlu, je nula.“(sleevenote © Jana Štroblová 1983)

Mluvené slovo na zvukových nosičích