Slovo o slovu (1986, 1989, 1990)

Přidal: Přemek |

Leden 27, 2009

Produkce Jindři Slovo o slovu (1990) ch Kučera. Odborná spolupráce František Spergr. Technická redaktorka Daniela Danielová. Sleeve-note Zdeněk Urbánek.

Vydal Československy hifiklub, Wintrova 8, Praha 6 v roce 1990 ve spolupráci s československou redakcí ozhlasové stanice Hlasu Ameriky (1 LP, STEREO H1 0001-1911).

Obsah: 1. Václav Havel: Slovo o slovu. Čte Jan Tříska. Původní nahrávka z 9. října 1989 ze Springfieldu v Massachusetts; obnovena 25. června 1990 v Praze (27:10 min.). – 2. Václav Havel: Děkovná řeč k udělení ceny Erasma Rotterdamského. Čte Jan Tříska. Nahráno 5. listopadu 1986 v Los Angeles v Kalifornii.

Lit.: Urbánek, Zdeněk: Majitel zasloužených vyznamenání. Sleevenote, 1990. – Cit.: Cenou Erasma Rotterdamského byl Václav Havel odměněn ve čtvrtek 13. listopadu 1986. V neděli 15. října 1989 mu byla ve Frankfurtu nad Mohanem slavnostně udělena Mírová cena německých knihkupců. Oslavenec se slavností nezúčastnil. Není jisté, že by mu žádost o temně proslulou výjezdní doložku příslušný úřad byl odmítl. Ale je skoro úplně jisté, že by po prvním nebo po druhém odjezdu ze země už nebyl vpuštěn zpátky. Jak je zjevné i z obou textů, rozezvučených na této desce s pronikavým porozuměním i důrazem v hlasu Jana Třísky, Václav Havel patrně je, bezděky i zcela uvědoměle, nejodpovědnějším lidským tvorem naších časů. Přivodil jako první mezi prvními, aby se zprvu jen nevelká hrst smělých zastala nespravedlivě stíhaných a vězněných, a myslí i povahou byl přirozeně v čele oné o maličko větší hrstky, která sepsala a podepsala text Charty 77. Na některé pobídky, aby přece jen zkusil odjet za hranice, odpovídal velmi prostě: něco jsem tu pomohl začít, několik set lidí se tím dalo svést a mají z toho trable, a já si teď odjedu a nechám je v tom? Neodjel. Rotterdamská i frankfurtská sláva se dala bez jeho přítomnosti. Ale je fyzická přítomnost tak důležitá? O tom lze vést spor. V historii asi byla. Když bezhlavě ctižádostivý a mocí nad světem a nad ženami posedlý anglický král Jindřich VIII. dal za vzdor proti svým přáním soudit Thomase Mora, svého kancléře, vynikajícího autora Utopie a Erasmova přítele, Erasmus nebyl osobně přítomen, aby ho pohnul ke smířlivé ústupnosti. Jen Moroví psal, ať mocné nedoufá zlomit přímým a jednorázovým odporem. Je třeba zdlouhavé a důmyslné trpělivosti. Z Erasma na počátku šestnáctého století mluvila už pozitivněji novověká schopnost demokratického kompromisu ve prospěch života. More odmítl. Ve středověkém smyslu dal život za články víry. Je to jeden z nejpoutavějších příběhu na hranicích starých a novodobých dějin. Komu budete stranit, přátelé? Jedinečně statečnému Moroví, který se raději dal popravit ve jménu bezmezné víry v papežské dogma, nebo Erasmovi, v základě souvěrci, ale už denně myslícímu z podnětu nových zkušeností? Přitom Erasmus ty strašné časy na pomezí dogmatismu a novodobých pokusů o toleranci dokázal přežít. Jako i Václav Havel, účastník časů mnohem pozdějších, ale ve světovém měřítku právě tak poznamenaných sporem mezi přísně a brutálně jednostranným dogmatismem a úsilím o tolerantní pluralitní soužití všech se všemi, kohokoli s kýmkoli. Možná že čas tolerance a plurality skutečné nastává. Pokud ano, Václav Havel je v Evropě i ve světě jedním z jeho nejpřednějších mluvčích.
Jeho poděkování za erasmovskou cenu, kterou s příznačně důvtipnou pokorou vztáhl na všechny signatáře Charty 77, je výmluvnou studií na téma „Evropy jako světadílu přátelské spolupráce nezávislých a rovnoprávných národů, z něhož by místo hrozby válečné konfrontace supervelmocí vyzařoval do světa mír“.
Kdo nyní snad spěchá, aby už měl v rukou a před očima výsledky několika měsíců rozumné změny začaté po čtyřiceti letech útlaku, převážně přijímaného až příliš podléhavě, má při poslechu této desky příležitost uvědomit si, kolik důmyslu a smělosti bylo třeba, aby moc založená na podlosti ustoupila nenásilně uplatněné touze po svobodě, rovnosti a toleranci.
Bez jistých částeček v myslí nebo v podvědomí všech zdejších občanů Václav Havel sotva kdy mohl myslet a jednat tak, jak to zaznamenává jeho řeč rotterdamská i frankfurtská. Jen bylo nezbytné ty částečky koncentrovat, aby promluvily účinně. To Havel dokázal.
Kritici detektivek říkávají, že nesmějí čtenářům zkazit požitek tím, že by prozradili výsledek zápletky. Též obě řeči Václava Havla, původním a základním povoláním dramatika, mají svá závěrečná rozuzlení. Je dovoleno v úvodu k ním říci jen tolik, že jsou v případě erasmovského poděkování čímsi jako předvídavé vítězným quijotismem a ve věcí Slova o slovu, čili odpovědi na udělení ceny německých knihkupců, skromné mistrovským objevem v oblasti nejzákladnější jednotky lidského soužití, vzájemné komunikace individualit a skupin.
Co je na této desce nahráno, je výsledkem vnitřní komunikace s mnoha lidmi světa a zároveň pronikavého myšlení z podnětu komunikací vnitřních i vnějších. Jeden z nejlepších lidí našeho věku prozrazuje, jak je to s jeho míněním o světě. Jeden z nejlepších herců, jaké kdy zrodila oblast, kde ti v Evropě mluví česky, prostředkuje svého přítele a vrstevníka Václava Havla nejlepším myslitelným způsobem. Jan Tříska. Je zapovězeno vypsat všechno. Povědí Václav Havel a Jan Tříska dál.
Zdeněk Urbánek

Vydání připraveno ve spolupráci s československou redakcí rozhlasové stanice Hlasu Ameriky, která poskytla svoje nahrávky, pořízené v roce 1986 (Děkovná řeč) a v roce 1989 (Slovo o slovu).
Vydavatel zároveň vyslovuje svoje poděkování pracovníkům redakce a zvláště šéfredaktorovi p. Miroslavu Dobrovodskému za ochotu, se kterou celý projekt podpořili.