Večer v Redutě (1990)

Přidal: Přemek |

Únor 23, 2009

Zvuk a střih Ivan Mikota. Odpovědný redaktor Jiří Šrámek. Sleeve-note Petr Pavlovský, 1990. Photos Petr Čepický, Pavel Štoll, Václav Toušek, 1989. Design Ivan Prokop, 1990. Odpovědná redaktorka obalu Naďa Dvorská. Režie gramofonové nahrávky Tomáš Vondrovic.

Natočeno v březnu a červnu 1988 v pražské Redutě. Vydal Supraphon v roce 1990 (1 LP, stereo 11 0489 1 811 X-F).

Obsah: 1. strana

Jaksinaruby (úryvek). Sourozenecká causerie. Scénář Petr Koudelka, Marta Skarlandtová, Milan Hein a Jiří Věrčák. Na kytaru hraje autor hudby a textu Jaroslav Wykrent.
Režie divadelního představení Jiří Věrčák.
Účinkují Marta Skarlandtová a Milan Hein.

Jana Knitlová: Soukromá derniéra (úryvek). Hra pro dva. Režie divadelního představení Ladislav Vyměťal.
Osoby a obsazení: baron Klaus von Bergen – Klaus (Oldřich Vízner), Hela Skalski – Helena (Jana Šulcová).

2. strana

Alex Koenigsmark: Strašidla (úryvky). Operetní pohádková causerie pro jednu subretu. Na syntezátor hraje autor hudby Vítězslav Hádl.Režie divadelního představení Vladimír Gromov.
Účinkuje zasloužilá umělkyně Jiřina Jirásková.
reduta

Pozn.: Znovuotevřená pražská Reduta nemá název právě nejpřípadnější. Suterénní prostor jako dlaň má k tanečnímu sálu daleko, o fortifikačním zařízení nemluvě. To panečku v brněnské Redutě sídlí velká opereta! Ta pražská má ale zase slavnou divadelní minulost, před více než třiceti lety zde začínala mnohá z dosud žijících legend českého moderního divadla.
Dnes je Reduta, „Umělecké studio Pragokoncertu“, jednoho ze tří pražských bulvárů, propojených pěší zónou, vlastně na služebně nejstaršího z nich, na Národní třídě, bývalé Ferdinandce. K velkoměstu patří bulváry a k bulvárům „bulvár“ ve smyslu zábavného divadla, zaměřeného na široké publikum. Ten může být samozřejmě kvalitní i slabý, duchaplný i podbízivě líbivý.
Divadelního bulváru, který by se spolehlivě vznášel alespoň nad laťkou nastavenou televizí, si v Praze běžný návštěvník v posledních desetiletích mnoho neužil. Pokud se už taková inscenace vyskytla, nebylo to zpravidla tam, kde bychom ji očekávali (tedy na bulváru), ale spíš v seriózních divadelních domech nebo údajně experimentálních divadlech, kde bychom spíš očekávali inscenace umělecky ambicióznější. Reduta je v tomto směru sympatickou výjimkou. S novým provozovatelem přijala i nový žánr, související s lokalizací a svou dramaturgii zaměřila na „vyšší komorní bulvár“, ať již jde o inscenace hostí nebo o tituly, na jejichž vzniku se produkčně spolupodílí. A tak se tu setkáváme s divadelníky z celé republiky, s inscenacemi z divadel i agentur, pražských i mimopražských. Zábava – a o tu jde samozřejmě především -se nese pochopitelně spíše v lehčím tónu, ale to neznamená, že by si divák často neodnesl i hlubší a trvalejší zážitek.
Naše deska dává nahlédnout či vlastně „naslechnout“ do představení tří inscenací současného repertoáru Reduty, které vedle „místa činu“ mají společného více než jenom pražské bydliště účinkujících. Všechny tři „party“ mají k sobě zvláště blízko; sourozenci (M. Skarlandtová, M. Hein), manželé (J. Sulcová, O. Vízner) a samozřejmě nejblíž má paní Jirásková sama k sobě.
Tématem je vždy divadlo a účinkující hrají větší či menší měrou svou skutečnou situaci: sourozenci sebe, manželé hrají jiné manžele (či milence) jinde a jindy, divadelní hvězda hraje subretu. Ve všech těchto divadelních obrazech je i kus vidění sama sebe, vlastníma očima a přitom zvnějšku, pohledem vidoucím, kritickým a třeba i sebeironickým.
Konečné – proč to nepřiznat – každá z těchto zájezdových inscenací také trochu kalkuluje s požadavkem „přivezte je živá“, tedy spoléhá na televizní popularitu účinkujících. Činí tak právem, protože divadlo tu skutečně umožňuje hercům předvést leccos z toho, co bytostně zajímá diváka, ale nikoli objektiv kamery, totiž autentický kontakt s publikem.
Bohužel, ani mikrofon neumí vše, jenom zachycené smíchové reakce svědčí o probíhající zpětné komunikaci. Ani náš text ji nemůže nahradit; může jen zdůvodnit nutný pocit kusosti, který se stupňuje tím víc, čím víc je představení na divadelním kontaktu závislé. (Nejvíce zřejmě Jaksinaruby). Naopak závažné mravní drama Soukromé derniéry je nejenom žánrem, ale i svou pseudodivadelní situací (dva herci si doma zkoušejí hru) kontaktu nejvzdálenější, a proto úryvek sympaticky připomíná rozhlasovou inscenaci. Záporně tu ovšem působí jiné omezení, totiž vypojení z ostatního kontextu hry, která je ve srovnání s dalšími dvěma tituly formálně i obsahově nejsevřenější. Stále aktuálnější téma „není života ve společnosti zcela mimo politiku“ je přesvědčivě zachyceno i v naší ukázce.
Celá jedna strana byla ponechána k řádění Strašidlům J. Jiráskové, protože její revuálně komponované představeni, plné hudby, humoru, sentimentu) i ironie, nostalgie i optimismu, ale hlavně herecké suverenity zřejmě nejlépe odolalo nástrahám techniky a podrželo si punc bezprostřednosti.
Tři zvukové záběry ze tří divadelních představení, chtěj nechtěj, tři torza. Avšak i torza se vystavují, jsou-li krásná. Ta naše pak mohou snad pobídnout i k cestě za původním celkem. Kam? No přece do Reduty!

Pozn.: Soukromá derniéra byla v jiném obsazení vysílána i jako rozhlasová hra.

Mluvené slovo na zvukových nosičích