Zlobilky (2016)

Martina Drijverová. Audiokniha. Hudba Daniel Tůma. Režie Jindřiška Nováková.

Čte Ivana Jirešová a Sofie Höppnerová.

Natočeno 2016. Vydal Albatros Media v roce 2016 (1 CD) v edici Druhé čtení.

Ukázka k poslechu zde.

Pozn.: Byly jednou holčičky a ty moc a moc zlobily. Jedna si pořád vymýšlela, že ji něco kousne, druhá se nechtěla mýt, jiná stále na někoho neslušně ukazovala. Další se toulaly, bály se a byly strašné nepořádnice. A co teprve ty ostatní!

S takovými zlobilkami si ani rodiče nevěděli rady, ale, jak se říká, na každého jednou dojde. A cože se s těmi holčičkami nakonec stalo? Přečtěte si sami – zlobit se opravdu nevyplácí!  (anotace)

Lit.: Fajmon, Kamil: Drijverovic holčičky už také zlobí. In web Naposlech.cz, 16. 5. 2017 (recenze). – Cit.: Častým tématem autorů dětských příběhů bývá odnaučování se nepěkným zlozvykům. Této myšlence se dlouhodobě věnují i audio média: Rádio Proglas letos ve svém pořadu Zíváček znovu uvedlo knihu Pohádky o vlastnostech z pera Frídy Pisturiosové, Český rozhlas nedávno v Hajajovi odvysílal původní seriál Lukáše Jůzy O dětech z jiného těsta a divokých vajec, Levné knihy před časem oživily Paní Láry Fáry. Čtyřdílnou sérii o neposlušných dětech napsala i Martina Drijverová. Dvě knihy věnovala chlapcům, druhé dvě dívkám. Nakladatelství Albatros ve společnosti Albatros Media, pod jehož hlavičkou všechny části knižně vyšly, se rozhodlo je postupně převést i do zvukové podoby.

Autorka své pohádky vždy, když už to vypadalo, že hlavním postavám není pomoci, pozastavila a do textu vložila doplňující otázky. Dramaturg by možná ony dotazy vynechal a příhody upravil do uceleného tvaru, režisérka Jindřiška Nováková však s předlohou pracovala jinak. Do studia pozvala herce i jejich ratolesti. Způsob natáčení se ukázal funkčním, neboť mezi rodičem – vypravěčem příhod, a jeho potomkem vznikl autentický rozhovor, který dokázal navodit přátelskou a rodinnou atmosféru objevující se například při čtení knížek dětem před spaním. Zlobilky vypráví Ivana Jirešová se svou dcerou Sofií.

Ivana Jirešová předlohu jen tak nečte. Text sice sděluje mikrofonu, dokáže si ale představit potenciální posluchače a přímo jim krátké povídky vypráví. Se zaujetím referuje o holčičce, která se toulá, neuklízí, nadměrně používá bublifuk, dlouhodobě napodobuje vše, co vidí, neslušně ukazuje na druhé prstem nebo o nich sbírá drby. S vtipem předvádí nešťastné rodiče, o neplechách se vyjadřuje pobaveně, ironicky, sarkasticky nebo i s potřebnou dávkou únavy, která věčné napomínání provází. Pohrává si také s tvrdohlavostí děvčátek a s jejich bezprostředními reakcemi. O ty se postarala i Sofinka. Na otázku „Cože, a to je konec?“ se dokáže zeptat hned v několika variantách – zděšené vyjeknutí, upřímný smutek i zvídavost, a se zájmem o pokračování klade i následující otázky bez zdůrazňování otazníků.

Zlobilky doplňují zdánlivě jednoduché hudební předěly Daniela Tůmy. Tam, kde to bylo možné reagují na určité vlastnosti – hrůza a ošklivení si pavouků, foukání bublin, vodní hladinu, houpání na houpačce…, a svou rozpustilostí už tak podporují veselou náladu celého titulu.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)