Divadelní hry (1970-1973, 1975)

Přidal: Přemek |

Květen 4, 2009

Anton Pavlovič Čechov. Scény z mistrovských jevištních děl ruského klasika. Realizace snímků Jiří Šrámek. Zvuková režie Miroslav Prokeš [Ivanov], ing. Adolf Řípa [Tři sestry] a Jiří Bartoš [Racek]. Střih a mixáž Jiří Bartoš [Tři sestry, Racek].

Nahráno v letech 1970-73 v pražském studiu Lucerna. Vydal Supraphon v roce 1975 (1 LP – MONO 0 18 1331 G).
Obrázek
Ivanov. Drama o 4 dějstvích. Režie Josef Dudek.
1. dějství, 3. obraz [Ivanov, Lvov, Šabelskij].
3. dějství, 5. obraz [Ivanov, Lebeděv].
Osoby a obsazení: Ilja Racek [Nikolaj Alexejevič Ivanov], Jaroslav Kepka [Jevgenij Konstantinovič Lvov], Vladimír Šmeral [Matvej Semjonovič Šabelskij], Zdeněk Řehoř [Pavel Kirillyč Lebeděv].

Racek. Komedie o 4 dějstvích. Výběr a režie František Štěpánek.
4. dějství, závěr.
Osoby a obsazení: Marta Kučírková [Nina], Vladimír Brabec [Treplev].

Tři sestry. Drama o 4 dějstvích. Hudba Karel Kupka. Hraje Operní orchestr Státního divadla v Ostravě a Jan Ludvík – housle (úryvek Melancholické serenády P. I. Čajkovského). Režie Radim Koval.
1. dějství [Veršinin, Irina, Tuzenbach, Máša, Olga, Solenyj, Čebutykin, Prozorov].
3. dějství [Máša, Kulygin, Irina, Olga, Prozorov, Ferapont].
4. dějství [Olga, Máša, Kulygin, Čebutykin, Irina].

Osoby a obsazení: Radim Koval [Alexandr Ignatjevič Veršinin], Eva Jelínková [Irina], Karel Bartoň [Nikolaj Lvovič Tuzenbach], Milena Asmanová [Máša], Vlasta Vlasáková [Olga], Stanislav Bělík [Vasilij Vasiljevič Solenyj], Bedřich Kolliner [Ivan Romanovič Čebutykin], Stanislav Malý [Andrej Sergejevič Prozorov], Karel Vochoč [Fedor Iljič Kulygin], Miloš Pavlín [Ferapont].

Pozn.: Čechovovy hry byly často označovány za dramatizovanou beletrii, která je nejevištní, nedějová, bezkonfliktní, která není dramaticky komponovaná a je psaná potrhaným, neuspořádaným dialogem. Měřeno zákony dějového dramatu, odpovídají tyto soudy více méně skutečnosti. Ale Čechov nechtěl být měřen těmito zákony a také citlivého diváka 20. století tyto zákony přestávají uspokojovat. Vzrušuje ho Čechovova výpověď o světě a shledává tuto výpověď obsažnou, svobodnou a pravdivou. Shledává ji bohatší než výpověď, kterou o světě může poskytnout dramatická struktura, založená na jediném a sjednocujícím ústředním konfliktu, v němž se v aktivním zápase sváří jednotlivci nebo skupiny lidi protichůdných zájmů. Koryto dramatického děje v těchto hrách směřuje úporně k „neznámému cíli,“ pravidla nedovolí ději „uhnout na žádnou stranu“, hra vybírá životní materiál jen v tom množství a v té podobě, kterou uzákoněná struktura dovolí, která se jednotnému, souvislému a k vytčenému cíli (k rozuzleni) směřujícímu ději hodí. Jinými slovy: už sama struktura si životní materii vybírá, upravuje, redukuje, sama struktura se chová diktátorsky a svými formálními zákony ovlivňuje obsah díla, apriorně formuje obraz skutečnosti. Nová struktura, jejíž základy klade svými dramatickými díly Čechov, se proti této redukující síle ustálené dramatické formy bouří ve jménu svobodnější práce s životním materiálem a tedy ve jménu pravdivějšího, neredukovaného a nijak apriorně neupravovaného obrazu života. „Umělecká literatura se právě proto jmenuje umělecká, protože líčí život takový, jaký ve skutečnosti je. Jejím posláním je bezpodmínečná a čestná pravda,“ napsal Čechov.
Dramatické obrazy všedního života byly před Čechovem opravdu budovány na společném základu a jejich strukturu lze poměrně snadno v každém konkrétním případě odhalit. Konfliktem takových her je zpravidla srážka různých lidských zájmů a vášní. V tomto sporu a boji se prověřují jisté obecně přijaté mravní hodnoty; podle těchto kritérií se v díle jednající postavy dělí na představitele zla a na jejich oběti, na pomahače zla a na bojovníky proti zlu, ochránce obětí. V takových dějových bitkách jsou nutně vítězové a poražení) jsou viníci a nevinní, jsou svatí a ničemové. V takových hrách jsou neřesti a ctnosti zřetelně odděleny. „Měnily se sociální vztahy, měnily se mravy, vznikala nová zla, vyvstávaly jiné problémy, jinak se řešily nejrůznější ideové otázky, pronásledovaly se jiné zločiny, bránily se jiné hodnoty, nicméně v základním schématu zůstával typ dramatiky obrazů všedního života tentýž, protože se stále zachovával její mravoličný, didaktický, usvědčující a odhalující ráz,“ napsal sovětský literami vědec Alexandr Skaftymov.
V Čechovových hrách je metoda kritiky společenského života zásadně jiná. Především Čechov nemoralizuje a nepoučuje, je objektivní co nejdůslednějším způsobem. Autorská morální předznamenáni jednotlivým postavám Racka, Strýčka Váni, Tří sester, Višňového sadu prakticky chybí. Čechov sám to formuloval v dopise svému bratrovi takto: „Nevytvořil jsem ani jednoho zločince, ani jednoho anděla (třebaže jsem se nemohl obejít bez šašků), nikoho jsem neomlouval, nikoho neobvinil.“ Ano, tento autor je ze všeho nejmíň obhájcem či prokurátorem svých postav. V jeho hrách také není viníků. Nebo přesněji: jsou to všechno viníci bez viny.
U Čechova není vítězů ani poražených. V tom je nový smysl a nejobecnější podstata konfliktu, který Čechov objevil pro dramatickou literaturu novější doby; zásadní a všeobsáhlý je tento rozpor: všední běh života nás — postavy Čechovových her — nyní a zde neuspokojuje. Toužíme po životě jiném (a věříme, že se ho dočkají lidé, kteří přijdou po nás); někdy podléháme iluzi, že ten vytoužený život už existuje—někde jinde (Tři sestry). Ale víme spolu s naším autorem, že porážka Serebrjaková, Nataši, Raněvské, či vítězství Vojnického, tří sester nebo Lopachina by bylo jen problematické a nikterak by nezaručilo nápravu, zásadní nápravu všedních lidských věcí našeho života.
Tak svět své doby pochopil a vyložil Anton Pavlovič Čechov. Bylo na jeho potomcích tento svět změnit. (anotace, Leoš Suchařípa)

Mluvené slovo na zvukových nosičích