Povídky Šimka a Grossmanna (1979, 2023)

Přidal: Martin |

Září 19, 2009

Miloslav Šimek & Jiří Grossmann. Vybral a sestavil Miloslav Šimek. Hudba a texty Miroslav Paleček a Michael Janík. Zpívají a na kytary hrají Miroslav Paleček a Michael Janík. Sleeve-note Miloslav Šimek. Zvuková režie a střih Jiří Bartoš. Technická spolupráce Ivan Mikota. Cover a photography Milan Wágner, 1979. Odpovědná redaktorka obalu Jana Řehořová. Režie Jiří Šrámek.

Čte Miloslav Šimek.

Nahráno s obecenstvem v pražském studiu Lucerna v lednu 1977. Vydal Supraphon v roce 1979 (1 LP, supralong 1218 0434 X-G). Reedice Supraphon 17. 11. 2023 (MP3, VT 1985-2). Ukázka k poslechu zde.

Obsah: 1. strana – 1. Prodavač limonád (Miroslav Paleček a Michael Janík), 2. Jak jsem se učil plavat, 3. Výchovný koncert, 4. Branné cvičení naší školy, 5. Valčíček (Miroslav Paleček a Michael Janík); 2. strana – 6. Parodie (Miroslav Paleček a Michael Janík), 7. Jak jsem ochořel, 8. Maturitní večírek, 9. Quido shání nevěstu, 10. Parodie (Miroslav Paleček a Michael Janík).

Lit.: Šimek, Miloslav: Dobrý den, vážení přátelé! (sleeve-note). – Cit.: Upřímně Vás vítám nad deskou povídek Šimka a Grossmanna, které jsme s Jirkou Grossmannem psali nejprve pro klub Olympik ve Spálené ulici, a později pak pro divadlo Semafor. Nejvíce jsme jich četli v Návštěvních dnech, což byly zprvu vlastně literárně hudební večery. Dobře je pamatují i písničkáři Mirek Paleček a Michael Janík, kteří v těchto pořadech vystupovali jako hosté. Proto jsem je pozval i na veřejnou nahrávku této desky, aby nám atmosféru někdejších Návštěvních dnů alespoň trochu přiblížili. A nyní mi dovolte několik slov k povídkám, zejména k těm, které na desce předčítám. Jejich psaní bylo jistě ovlivněno i tím, že já jsem nějakou dobu učil a Jirka se asi dvakrát přišel podívat do mých hodin, převlečen za inspektora. Když jsem začal učit na devítileté střední škole v Praze Střešovicích, byla mi svěřena kromě jiných předmětů i výuka hudební výchovy. Kdo mě slyšel zpívat, ví, že to byl zločin spáchaný na mně i dětech. Když se to Jirka dozvěděl, smál se – podle mě až zbytečně dlouho a nahlas. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Díky tomu, že jsem vyučoval hudební výchově, vznikla povídka „Výchovný koncert“. Jinou událost školního života, na kterou jistě nelze zapomenout a na kterou jsme pochopitelně nezapomněli ani my s Jirkou, je bezesporu branné cvičení, jak se ostatně jmenuje i další příběh. Jednou, když Jirka ležel v nemocnici na Karlově náměstí – to už na něj útočila nemoc – jsme v pokojíku, který nám vyhradil pan primář, sepsali povídku „Jak jsem onemocněl“. Na ní je vidět Jirkův obrovský elán. Moc jsem to u něho obdivoval, ani v době nemoci neztrácel smysl pro humor. Jednou z našich nejpopulárnějších povídek v době, kdy jsme ještě hráli v klubu Olympik, byla povídka nazvaná „Můj první mejdan“. Museli jsme ji číst, kdekoliv jsme se objevili, diváci si nám o ni psali, sami si ji opisovali. Po letech na ni vzpomínal jeden mladík na jakési besedě a ptal se nás, jestli také někdy popíšeme studentský večírek. A my tenkrát slíbili, že se o to pokusíme. „Maturitní večírek“ patří mezi poslední povídky, které jsme s Jiřím Grossmannem napsali. A jestliže na této desce je na konci zařazena naopak jedna z našich prvních povídek „Quido shání nevěstu“, je to proto, že na počátky své spolupráce s Jirkou vzpomínám snad nejraději. Byli jsme bezesporu ovlivněni němými groteskami, které jsme milovali a ochotně chodili všude tam, kde se zrovna promítaly. Proto i v „Quidovi“ do sebe lidi hodně strkají, ba i házejí po sobě šlehačkou.

Lit.: Macháček, Tomáš: Povídky Š+G znovu po letech. In web Naposlech.cz, 22. 1. 2024 (recenze). – Cit.: Od poloviny šedesátých let bavili Jiří Grossmann a Miloslav Šimek sebe i diváky kratšími autorskými povídkami, které byly součástí jak jejich raných vystoupení v klubu Olympik, tak pozdějších pořadů na prknech divadla Semafor, kde dvojice působila až do Grossmannovy předčasné smrti v roce 1971. Ačkoliv nedlouho poté začal Šimek vystupovat s jinými hereckými partnery, už koncem sedmdesátých let se začal k tvorbě pod značkou Š+G vracet prostřednictvím nahrávek z veřejných předčítání jejich společných povídek. První z nich nyní vyšla po více než čtyřech desetiletích v reedici. Pro koho je určena?

Hodinový záznam z pražského studia Lucerna byl za přítomnosti publika natočen v lednu 1977, na LP desce jej pak v následujícím roce (byť na přebalu je udáván letopočet 1979) vydal Supraphon pod názvem Povídky Šimka a Grossmanna. Ve dvou následujících letech na úspěch této nahrávky navázaly ještě obdobně koncipované záznamy vystoupení, nesoucí názvy Povídky Šimka a Grossmanna 2 a 3. „Dvojka“ se zatím reedice nedočkala, překvapivě už roku 2019 ale v digitální podobě znovu vyšel závěrečný díl této řady, ovšem pod drobně poupraveným názvem Povídky Šimka a Grossmanna 3., patrně aby nedošlo k záměně s jinou, mladší řadou čtených povídek Š+G.

Supraphon si totiž počátkem 90. let trochu zavařil tím, že ze tří výše uvedených výběrových desek vybral ty nejzajímavější texty, přidal jednu povídku načtenou v roce 1966 Grossmannem a naopak zcela vynechal písničky, a to vše vydal jako dvojici magnetofonových kazet pod poněkud matoucími názvy Povídky Šimka a Grossmanna 1 a 2. Když v roce 1996 vyšly všechny povídky Š+G knižně, a to včetně textů, které za minulého režimu cenzoři nedovolili veřejně inscenovat, začaly vznikat nové záznamy čtení povídek v Šimkově podání, které pokračovaly v nové číselné řadě. Proto v nabídce distributorů dnes najdeme i Povídky Šimka a Grossmanna 3, které z hlediska obsahu a doby nahrávky nemají s původní stejnojmennou LP deskou z roku 1981 společného už vůbec nic. Šimek dále stihl natočit ještě díly s pořadovými čísly 4-6, po jeho smrti pak zbývající dva disky vyšly s hlasem Jiřího Krampola. Aby toho nebylo málo, některé povídky z původní trojice LP vyšly od té doby na různých kompilacích a část z nich existuje díky zaznamenaným představením i v dobovém podání Jiřího Grossmanna. Vyznat se v diskografii Š+G zkrátka není zrovna snadné. Pokud někdo tedy chce mít všechny natočené povídky, má co dělat, aby mu žádná neunikla. Naopak posluchač, který by se chtěl vyhnout tomu, že zakoupí nahrávku s povídkami, které už má zakoupeny na jiném výběru z dřívějška, má před sebou takřka neřešitelný úkol.

Vraťme se ale k samotné nahrávce. Povídky Šimka a Grossmanna jsou cenným artefaktem především pro věrné fanoušky, protože přinášejí záznam z Lucerny v takové podobě, v jaké od konce sedmdesátých let nevyšel. Povídky pro toto představení vybíral sám Šimek tak, aby byly zastoupeny jak starší texty, tak mladší, které psal s Grossmannem při jeho stále častěji se opakujících pobytech v nemocnici. O doprovodné písně se postarala dvojice Janík a Paleček, kterou znají posluchači už z některých pořadů Návštěvní dny Š+G. Vybrané melodie ale povětšinou zestárly víc, než samotné povídky. Na rozdíl od nich, nebo od písní, které na základě zahraničních hitů otextoval sám Grossmann a které zazněly i na následujících LP, bohužel nejsou nadčasové ani zvlášť zapamatováníhodné. Samotné Šimkově interpretaci ale není co vytknout, je znát, že se do časů, kdy povídky interpretovali spolu s Grossmannem, vrátil rád. Z jeho hlasu je cítit radost ze vzpomínek na společné chvíle, které oba přátelé a kolegové strávili při jejich psaní, ale i trocha nostalgie a sentimentu z toho, jak málo času bylo jednomu z nich na tomto světě vyměřeno.

Povídky Šimka a Grossmanna představují tedy dobrou volbu pro ty, kteří si chtějí doplnit sbírku o další kousek, byť v zásadě nepřináší nic nového. Pro případné zájemce o reprezentativní průřez tvorbou této komediální dvojice poslouží jistě také dobře, i když v tomto ohledu udělá ještě lepší službu například výběrový disk To byli pánové Šimek a Grossmann, který kromě hlasů obou autorů nabídne i zajímavější hudební dramaturgii.

Mluvené slovo na zvukových nosičích