Osudy dobrého vojáka Švejka (1953-1970, 1967-1983, 2004)

Přidal: Přemek |

Duben 6, 2006

Jaroslav Hašek. Výběr kapitol a přednes Jan Werich. Spoluúčinkují Jiřina Šejbalová jako paní Müllerová, František Filipovský jako reportér (LP 1) a Vlasta Burian jako polní kurát Katz (LP 2). Režie Josef Cincibus.

Natočeno 1953 – 1970. Vydal Supraphon v letech 1967 – 1983 (17 LP), reedice 2004 (12 CD, SU 5551-2 802 a dále) včetně dosud nevydaných kapitol (+ 1 CD bonusů).

Švejkovy nehody ve vlaku – Českobudějovická anabaze z Putimi do Putimi. Vydal Supraphon (Su DV 15 301-2 H) v roce 1967.

CD1-2: [01] Zasáhnutí Švejka do světové války 23:54 – [02] Švejk na policejním ředitelství 20:52 – [03] Švejk před soudními lékaři 12:17 – [04] Švejka vyhodili z blázince 09:34 – [05] Švejk jde na vojnu 12:42 – [06] Švejk simulantem 10:24 – [07] Švejk sluhou u polního kuráta 21:25 – [08] Švejk sluhou u nadporučíka Lukáše 18:46 – [09] Katastrofa 20:58 min.

CD 3-4: [01] Švejkovy nehody ve vlaku 18:29 – [02] Švejkova budějovická anabáze část první 1:00:21 – [03] Švejkova budějovická anabáze část druhá 18:29 – [04] Švejk v Budějovicích 1:00:49.

CD 5-6: [01] Cesta do Kiralyhidy 26:11 – [02] Svět zvířat 17:00 – [03] Polní kurát páter Lacina 35:48 – [04] Vlakem do Brucku 15:32 – [05] Poručík Lukáš v divadle 15:20 – [06] Sapér Vodička a Maďaři 12:20 – [07] Psaní pro paní Kakonyiovou 07:45 – [08] Nová utrpení 27:29 min.

CD 7-8: [01] Nová utrpení 14:56 – [02] Baloun 26:38 – [03] Švejk telefonuje část první 37:26 – [04] Švejk telefonuje část druhá 21:14 – [05] Slavný výprask část první 17:24 – [06] Slavný výprask část druhá 12:57 – [07] Přes Uhry 10:07 – [08] V Budapešti 14:20 min.

CD 9-10: [01] Poručík Dub 04:24 – [02] Inspekce ešalonu 18:53 – [03] Jednoroční dobrovolník Marek 06:11 – [04] Kaučukovej dědek 09:47 – [05] Švejk a láhev koňaku 09:17 – [06] Švejk a poloprďoch 20:14 – [07] Do Haliče 07:59 – [08] Z Hatvanu na hranice Haliče Kuchař okult 06:20 – [09] Maschieren marsch Poručík Dub v bordelu 19:39 – [10] Slavný výprask část třetí 07:37 – [11] Slavný výprask část čtvrtá 35:53 – [12] Švejk na průzkumu 08:07 min.

CD 11-12: [01] Švejk v transportu ruských zajatců 41:34 – [02] Duchovní útěcha část první 1 10:01 - [03] Duchovní utěcha část druhá 19:12 – [04] Švejk k marškumpanii část první 06:08 – [05] Švejk k marškumpanii část druhá 16:34 – [06] Švejk opět u své marškumpanie část první 1 16:37 – [07] Švejk opět u své marškumpanie část druhá 37:33 – [08] Epilog 00:33 – [09] Za císaře pána a jeho rodinu 01:09 min.

CD 13 (bonusy): 01 Švejk v civilu [3:12] – 02 Švejk u vodvodu [2:46] 3 Švejk v ruském zajetí [3:25] – 04 Špatný návrat [3:18] (vše 1936, Ferenc Futurista); – 05 V hospodě U Kalicha [3:47] – 06 Lokomotiva č. 4268 [4:36] (vše 1946, Divadlo Větrník, Švejk – Vlastimil Brodský) – 07 I. díl V zázemí Zasáhnutí dobrého vojáka Švejka do světové války (kap. 1., 2.) [6:42] – 08 Švejk opět doma, proraziv začarovaný kruh (kapitola 6, část) [4:35] – Osudy dobrého vojáka Švejka [20:34] – 09 I. díl V zázemí vojenským sluhou u polního kuráta (kap. 10) [6:17] – 10 I. díl V zázemí vojenským sluhou u polního kuráta (kap. 10) [14:13] (vše alternativní verze, Jan Werich, Jiřina Šejbalová, Vlasta Burian); – 11 Vzpomínky národního umělce Josefa Lady na Jaroslava Haška [15:24].

Lit.: Nejedlá, Jaromíra: 100 let Jaroslava Haška – Švejkovy osudy na deskách Supraphon. In Gramorevue 4/1983, s. 1- 2 (recenze). – Cit.: Spojí-li své síly Jaroslav Hašek s Janem Werichem jako vypravěčem, dá se očekávat, že se dílo podaří. A také se podařilo. Masový náklad až dosud jedenácti dlouhohrajících gramofonových desek, z nichž mnohé už vyšly vícekrát, způsobil, že nejeden čtenář tohoto listu, jenž je zároveň posluchačem „gramofonového“ Švejka, se už sám, na vlastní uši přesvědčil, že vydání nejzdařilejších pasáží ze slavného Haškova díla Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války na gramofonových deskách je pozoruhodným uměleckým počinem.

Můžeme tedy už nyní, aniž bychom čekali, až se na trhu objeví zbývající desky, které Jan Werich ještě stačil namluvit, a na které my posluchači s netrpělivostí čekáme, utřídit své úvahy a myšlenky vybavující se při tomto setkání se Svejkem, jež nám zprostředkoval Supraphon a Jan Werich.

Nebudu nutit případné čtenáře tohoto článku k souhlasu, že Švejk na gramofonových deskách představuje právě ten způsob, který je charakteristický či typický pro cestu uměleckého díla za občanem v našem desetiletí. Ti nejnáročnější by třeba namítli, že nikoli gramofon, ale videomagnetofon by byl tím správným prostředkem, jehož pomocí by chtěli vnímat na konci dvacátého století umění. Já osobně setrvávám na názoru, že pro zachycení vypravěčského umění je gramofon stále ještě pozoruhodným vynálezem, který nám dokáže připravit krásné chvilky.

Jakkoli není náhodou, že tento článek vychází právě v dnech rozprostírajících se mezi dnem 60. výročí úmrtí Jaroslava Haška (3. ledna 1983) a dnem, kdy si připomeneme 100. výročí autorova narození (letošního 30. dubna) není jeho posláním hodnotit Haškovo dílo a život To ponechávám povolanějším.

Připomeňme si pouze, že prostřednictvím Švejka Hašek nejvýrazněji vyjádřil svůj hluboce zakořeněný odpor k těm, kteří se nadřazují nad obyčejného člověka a vytvářejí mocenský systém, aby tohoto člověka z lidu mohli ovládat a manipulovat s ním. Haškův odpor proti vládnoucí utlačovatelské třídě se v jeho literárním díle a v jeho činnosti mimoliterární, jmenovitě když byl rudým velitelem v městě Bugulmě, projevoval nejrůznějšími způsoby. V osobě Švejka, zkomponované v duchu staré tradice lidového humoru, kde hrdina má blízko až k taškářství, je ztělesněn obyčejný člověk usilující o to vyzrát nad pány, kteří ho ženou na jatka první světové války. Tento člověk z lidu se brání proti tuposti a bezohlednosti zmilitarizované moci tím, že demonstruje ochotu plnit nesmyslné příkazy této moci, zlepšuje tak své vyhlídky na přežiti a odhaluje přitom hloubku rozporu mezi odlidštěnou a odcizenou mašinérií a životními potřebami prostých lidí. Myslím, že naši lidé správně chápou, že podstatnou náležitostí švejkoviny je skutečnost, že drobný člověk bez velkých ideálů směřuje k tomu, aby co nejsnáze přežil v protilidovém režimu. Ostentativní loajálnost a služební horlivost jsou tomuto člověku pózou, zvyšující jeho naději na osobní nedotknutelnost, zároveň však zasazující vysmívané moci ránu. Je to individuální obrana a individuální útok zároveň. Vnější horlivost je ve skutečnosti pasivní rezistencí.

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války jsou označovány jako Haškovo arcidílo, jako svérázné dílo svérázného autora, jako satirická groteska či groteskní satira, jako klasický příklad toho, jak dílo národní a lidové se stává světovým. Vyšly za šedesát let od svého vzniku v padesáti jazycích celého světa a jsou — společně s díly Karla Čapka a Fučíkovou Reportáží psanou na oprátce — světově nejproslulejší a nejúspěšnější literární prací českého autora dvacátého století. A byl to spontánní lidový ohlas u nás doma i v cizině, který si vynutil tuto vítěznou cestu ke čtenáři.
Jakkoli je Švejkova osobnost mistrovským dílem Haškovy umělecké tvorby, jež právem dosáhla světové proslulosti a trvale se zapsala do literatury, ze společenského hlediska, z hlediska ideového odkazu bychom si měli být vědomi toho, že Švejk je vyjádřením lidové sebejistoty určité historické etapy, že jde o hrdinu dosud neovlivněného revoluční vědeckou ideologií, že jeho chování je plodem živelné sebeobrany.

Nebudu otvírat diskusi, zda Švejk vyjadřuje českou národní povahu či nikoli a pokud ano, zda je to hodnota kladná či záporná. Na toto téma toho bylo napsáno a řečeno až dost Každý, kdo Švejka zná, si na to již udělal vlastní názor. A že ty názory nemají všichni úplně stejné? Proč ne? Alespoň máme záruku, že diskuse o Švejkovi bude pokračovat, a to jako diskuse, a ne jako zakamuflovaný monolog. Opravdová diskuse, ujasňování si společenského smyslu hlavního hrdiny a celého díla, předpokládá ovšem dobrou znalost, pochopení Haškova humoru jako způsobu vidění světa, jak o tom kdysi hovořil Karel Čapek. Ten, kdo si toto dílo opravdu osvojí, je sám překvapen, jak až hrozivě výstižně postihl Hašek podstatu tehdejší společnosti a tehdejší doby. Při významných výročích — a sté výročí Haškova narození je významným kulturním výročím — se nám nejednou stává, že se autoři předhánějí v oslavných statích, „vylepšují“ oslavence a glorifikují vše, nač v životě sáhl. U Jaroslava Haška a jeho hrdiny Josefa Švejka je toto pokušení pro mnohé opravdu značné. Některé náznaky lze rozeznat už nyní. A právě proto, že považuji Haška za velkou osobnost a jeho Švejka za významnou součást našeho kulturního dědictví, jsem toho názoru, že na Haška a jeho život i na Švejka a jeho odkaz je třeba se dívat kriticky a střízlivě a že ani jeden ani druhý si přikrašlování i nezaslouží. Ostatně popularita , a znalost obou je v národě taková, že čtenáře by podobné snahy spíše pohoršily a naladily proti takovémuto psaní.

To všechno, co jsem o Švejkovi a švejkovině jen naznačila — a ještě mnohem více — postihl svým výběrem a způsobem namluvení na gramofonové desky Jan Werich. Nechme proto promluvit Wericha samotného: „Už po mnoho let, s malými i většími přestávkami, čtu, nebo chcete-li vyprávím o dobrém vojáku Švejkovi na dlouhohrajících deskách.
Děláme to proto, protože si myslíme, výrobci, spolupracovníci, i já, že to stojí za to, protože Švejk byl a je a bude zdrojem poučení o době první světové války, o posledních dnech rakousko-uherského mocnářství, o náladě a náladách drobného lidu v uniformě vojáka nebo v ošumělém civilu.
A hlavně proto, že ze Švejka vyvěrá nevysychající pramen léčivé a současně všehojící masti a elixíru života, kterému se lidově i vědecky říká sranda.

Tato mast, tento elixír, tento lék jest potřebný a hledaný po celém světě. Proto přeložili Švejka do desítek cizích jazyků. Lidé, do jejichž mateřštin přeložili tyto osudy dobrého vojáka, se moc nezajímají o konec první světové války, ani o konec mocnářství „Tak proč?“ řeknete si. Protože tam, kde jde ve Švejkovi o lidi, o „oficírství“, o „úřední blbost“, kde je boj člověka s hovadismem moci a s ukrutností hladu po moci, tam jsme rodní bratři.“

Aniž bychom chtěli přehlížet Jiřinu Šejbalovou jako paní Míillerovou, Vlastu Buriana jako polního kuráta Katze a Františka Filipovského jako redaktora, musíme připustit, že jejich role při nahrávkách jsou spíše epizodické. Tíha namluvení dvaadvaceti stran dlouhohrajících desek zůstala na Janu Werichovi . On sám to jako tíhu nikdy nepociťoval. Nejednou zdůraznil, že tuto práci vykonává rád, přímo s potěšením. Po mnoho let, konkrétně v období 1953-1969, vyprávěl Werich příhody dobrého vojáka Švejka. A za ta léta vešly tyto desky s obrázky Josefa Lady i vizuálně do povědomí statisíců. Masový zájem vyvolával potřebu dalších vydání.

Tajemství Werichova úspěchu nespočívá jen v bohatství jeho hlasového fondu a v hereckém umění. Jeho počátek tkví již ve vlastním výběru toho, čím na posluchače zapůsobil a čím ho pobavil. Werich dokázal ve svém vyprávění postihnout střetávání charakterů a idejí, jež je podstatou Haškovy práce. Tomu výrazně prospěl zejména tím, že v obsáhlém textu položil jednoznačně důraz na dialogy, tedy na konflikty. Švejkovy dialogy a monology jsou lákavým a vděčným materiálem k uměleckému ztvárnění ve formě přednesu. Na základě pochopení, že stěžejními složkami jazykové výstavby Haškova díla jsou Švejkovy dialogy a monology, oprostil Werich text vyprávění od všech retardačních prvků, od všeho, co pro dramatické a přitažlivé vyprávění není nezbytné. Zdůraznil tak Svěj kovu naivně snaživou náturu, využil nevyčerpatelných Švejkových odboček do vzpomínek, působících ve vztahu k dané situaci jako pěst na oko.

Werichovo virtuozní vyprávění tedy umocňuje působení Haškova knižního Švejka alespoň ve třech směrech: nejprve citlivým výběrem textu, zaměřeným na dialogy, poté zpracováním textu, tj. schopností provádět drobné a nejdrobnější jazykové a stylistické úpravy, jak se o tom snadno přesvědčíme, vezmeme-li při poslechu Werichova vyprávění do ruky Haškův text a sledujeme-li jej pár stránek, a posléze — a to v nejvyšší míře — mimořádným vypravěčským mistrovstvím.

Werichův vypravěčský projev je samostatnou a výraznou hodnotou tohoto díla. Zaposloucháme-li se do hlasu Jana Wericha, přestáváme slyšet vypravěče a nasloucháme Švejkovi, hostinskému Palivcovi, tajnému policajtovi Bretschneiderovi, sapérovi Vodičkovi, jednoročáku Markovi, Balounovi, četnickému strážmistru v Putimi, pasáku ovcí od Putimi, obrstovi Fliedlerovi a dlouhé řadě dalších postav. Werich nám je představuje s obdivuhodnou schopností pro individualizaci osobnosti hlasovými prostředky.

Posloucháme-li tento vypravěčský koncert, podivujeme se, co všechno se dá s hlasem dělat: mluvit hlasitě a tiše, řvát a šeptat, vypouštět příval řeči jako bystřinu a nechat jej přejít do klidného proudu, mluvit s důrazem i jednotvárně, klidně i pobouřeně, radostně i smutně, zamyšleně a zasněně i rezolutně a naléhavě, smutně až zoufale, vesele až výsměšně, žertovně až rozverně, česky i německy, vojenskou hantýrkou i jazykem pražských hospod atd. atd. Nejrůznější hlasové polohy, intonace a zabarvení hlasu dal Werich věrně do sluj zeb toho, co chtěl vyjádřit Jeho mluva dokáže nejen dosáhnout vysokého stupně věrohodnosti a přesvědčivosti, ale umí též vyvolat v posluchači představu vzhledu a duševních a jiných kvalit prezentované osoby.
Groteskní a komické Švejkovo chování není ve Werichově podání samoúčelnou legrací. To směšné, legrační, zábavné, co ve Švejkovi nalézáme, je ve službách kritiky prohnilé společnosti a je nástrojem její destrukce.

Když nasloucháme Werichovu vyprávění o Švejkovi a jeho příhodách, nutně a velmi brzy nás napadne otázka: Co má Werich společného s Haškem? Proč právě Werich se tak hodí do role vypravěče tohoto Haškova díla? V čem jsou styčné body těchto dvou výrazných satiriků a mistrů humoru, kteří jsou svou podstatou tak odlišní?

Domnívám se, že Haška a Wericha spojuje právě jejich výsměšný — u Haška více, u Wericha méně výsměšný — pohled na lidskou společnost, jejich tvrdě satirický přístup k těm, kteří si přisvojují moc nad lidmi a chtějí být pány světa To prokázal Hašek ve Švejkovi a Werich v předválečných hrách, jejichž byl spoluautorem a jejichž hrdinům byl vynikajícím hereckým interpretem. Oba měli vždy ohromný smysl pro humor všeho zaměření, až po klaunství. Toto výrazně tvůrčí pojetí pochopíme, pře-čteme-li si historky o tom, jak Hašek psal Švejka, nebo vzpomeneme-li si na Werichovy improvizace v Osvobozeném divadle. Jakkoli Werichův humor má podstatně širší škálu prostředků a je orientován spíše intelektuálsky, Werich dokonale pochopil Haškův humor a jeho koncentrované vyjádření, jímž se stal Švejk. V podání Jana Wericha sice necítíme tolik jako v knize paradox Haškova uvolněného slovníku, kontrastující s vnitřní obsahovou čistotou díla, ale to není nikterak na škodu.
Rozhodující je záměr, Haškův i Werichův, který se přesvědčivě zdařil: rozesmát čtenáře a posluchače a přimět je, aby uvažovali, čemu se vlastně smějí.

Nezní to příliš školsky, když si položíme otázku, jaký je vztah Haškova díla o dobrém vojáku Švejkovi k dnešku? Věřím, že nikoliv. Vždyť jenom ten, kdo by chtěl zastírat trvalé hodnoty tohoto díla, si takovou otázku nepoloží
Právě v době, kdy světoví militaristé, dnes představovaní Reaganem, se mobilizují k pokusu o nástup, čteme a posloucháme Švejka s ještě větším porozuměním a říkáme si, stejně jako se kdysi říkalo o francouzských Bourbounech: Nic nezapomněli a ničemu se nenaučili.

Nejde nám o to, aby se plebejsky neuhlazená, obhroublá postava Svěj ková stala národním hrdinou, přestože toto Haškovo dílo najdeme v každé rodině, která čte, a Švejkovu figurku, obrázek či napsaný výrok v rodinách zbývajících.
A přece si právě dnes vzpomeneme na Švejka jako představitele malého člověka v konfliktu s militaristickou mašinérií; na jeho výroky, v nichž se pod slupkou směšného primitivismu objevují hluboké intelektuální pravdy, plné spravedlnosti a humanismu. Hašek dal Švejkovi vlastnosti, mající umožnit obyčejnému Člověku, aby se vymanil z područí řadící militaristické kasty. Jsa jako jednotlivec příliš osamocený a bezbranný, nasazuje si Švejk masku idiotského klauna V tomto schématu lze dalekosáhle — až do absurdity — rozehrát groteskní komiku, jíž nahrává zpuchřelé prostředí rakousko—uherské monarchie. Švejkovství v tomto smyslu je tedy výrazem odporu k válce, který je v individuálních silách obyčejného jednotlivce. Je to forma kritiky vojenské a válečné mašinérie, i forma odporu k ní. Z podhoubí Haškových poznatků o první světové válce vyrostlo svérázné a unikátní protiválečné a protimilitaristické dílo, jež si svou popularitou v lidových vrstvách našlo cestu do celého světa, a to proti vůli estétů, moralistů a všelijakých rádoby— vlastenců.

Haškův ironizující a satirický pohled na válku a úlohu drobného člověka v ní, který tak upřímně sdílel Jan Werich (v textu tohoto článku uvedený citát je toho jen malou ukázkou) je — a to říkám s velkým uspokojením — součástí pohledu širokých vrstev obyvatelstva celého světa, a Evropy především. Příběh dobrého vojáka ukazuje, že Švejk našel způsob, jak čelit reakční militaristické moci a jak uchovat sama sebe. Svou mimořádně výraznou schopností postihnout atmosféru militaristického válečného dobrodružství se Švejkův příběh stal dobově neohraničeným a trvale působícím podnětem utvrzujícím člověka v přesvědčení, že lidová vynalézavost přelstí agresivní a usurpátorské režimy.

Namluvit Švejka na gramofonovou desku je — jak se domnívám — náročnější než tuto postavu vystihnout herecky, ať už na jevišti nebo na plátně. Tím nikterak nechci snížit herecké mistrovství Švejkových představitelů Karlem Nollem počínaje a Rudolfem Hrušínským a Josefem Abrhámem konče. Ten, kdo má k působení na recipienta uměleckého díla jen svůj hlas — na rozdíl od herce, který využívá fyziognomie postavy, pohybu, gestikulace a mimiky, scénického obrazu a kostýmu, světla a stínu atd., má obtížný úkol.

Osobně považuji za nejzdařilejší první Werichovu desku, kde Švejk zasahuje do první světové války. Roztomilé je i vyprávění o Svěj kove putování z Putimi do Putimi. Myslím, že si toho byl vědom i sám Werich, protože o bloudění kolem Putimi namluvil hned desky dvě. Na těchto dvou místech — v Praze po zavraždění Ferdinanda a na cestě do Budějovic — jako by se sešli dva mistři literatury a vypravěčského umění. Ale i mistři v chápání dějin a odhalování úlohy militaristických režimů.
Aby snad čtenář neměl pocit, že to, co není na gramofonových deskách zdařilé, jsem nechala stranou svých úvah, vznesu i dvě výhrady. V porovnání s tím, co se mi líbilo, jsou zanedbatelné: Desky jsou výrazně očíslovány l až 11, což vede čtenáře—posluchače k tomu, že automaticky předpokládá, že desky zachycují Haškovo vyprávění v tom pořadí, jak je známe z knihy. Chyba lávky! Platí to pouze do šesté desky. Tím Haškova chronologie končí. Koho to zajímá podrobněji, nechť si povšimne tohoto kódu, vyjadřujícího správné pořadí: l, 2,3,4— 5,9, 10-11,7,6,8.

A ještě jedna ryze subjektivní poznámka: na prvních deskách jsou jednotlivé pasáže odděleny hudebními vložkami. Je to dechovka s dobovými melodiemi, jako například Šup sem, šup tam, Generál Laudon, U kanónu stál, Za císaře pána atd. A pak hudební doprovod náhle mizí a už se nevrací. Myslím, že je to škoda.

Poslechneme-li si Werichovo vyprávění o Josefu Švejkovi, nemusí nás nikdo přesvědčovat o trvalé působivosti Haškova stěžejního díla Žije—li literární dílo jen prostřednictvím čtenářů, můžeme v tomto případě směle prohlásit, že dobrý voják Švejk žije i prostřednictvím posluchačů. A filmových a divadelních diváků. A obdivovatelů Ladova kreslířského umění. Už z toho je zřejmé, že je Haškovo dílo pevně zakořeněno v povědomí našeho národa i jiných národů.
Tak jako Lado vy kresby vytvořily dnes již pevně zakotvenou představu Švejka a dalších postav, které ho obklopují, tak gramofonové desky s Janem Werichem vytvářejí u českého posluchače už čtvrt století jejich představu hlasovou. Lada i Werich mohli ovšem v tomto případě uspět pouze na základě Haškova talentu a osobitosti.

Masové náklady desek, z nichž k nám promlouvá Švejk Werichovými ústy, jsou jednoznačným vyjádřením toho, že Hašek i Werich zůstávají našim lidem trvalými souputníky životem, neboť oba mají co říci a dokáží to vyjádřit Co víc si může umělec přát?

Proti byrokratickým, militaristickým a dalším chronickým chorobám utlačovatelských režimů použili Hašek i Werich účinných zbraní: smíchu, výsměchu, komiky, satiry. Pochopili jako málokdo, že autokratické režimy rakousko-uherského typu se více než čehokoli jiného bojí toho, aby v očích obyvatelstva nebyly směšné. Nevadí jim, že jsou nenáviděny a že se jich lidé bojí. To v jejich očích jen upevňuje kázeň. Ale výsměch? Ten boří účinněji a rychleji než mnohé zbraně.
Historie potvrdila, že Hašek a Werich měli pravdu. Rakousko-uherský monarcha, proti němuž brojil Hašek, a rakouský kaprál Hitler, proti němuž mobilizoval Werich, jsou dnešnímu člověku především směšní, malí, nicotní, neatraktivní, odpudiví. Generál smích nemá žádné divize, ale v boji proti společenskému zlu se nadále plně osvědčuje.

Anotace nakladatelství Supraphon: Josef Švejk, slavný hrdina románu Jaroslava Haška, představuje v našem životě téměř mýtus. Švejkovství je ve světě mnohdy považováno za výraz české národní povahy. Generace čtenářů znají zpaměti celé pasáže z této proslulé knihy. Tak, jako je spojen obraz Švejka s obrázky Josefa Lady, je zvukově propojen Švejk s Janem Werichem. Ten namluvil Švejka nejprve pro loutkový film Jiřího Trnky a posléze načetl celý román. Jeho interpretace zůstala zachována v kompletu 17 LP, které postupně vycházely v letech 1977- 83. Firma Supraphon nyní vydává celé dílo znovu, tentokrát na 8 CD, řazených vždy po dvou v jedné sadě. Na této zvukové nahrávce, která celou řadu začíná, uslyšíme kromě Jana Wericha také Vlastu Buriana (polní kurát Katz), Jiřinu Šejbalovou (paní Müllerová) a Františka Filipovského (redaktor). Právě Jan Werich dokázal svou četbou věrně zosobnit komickou postavu Josefa Švejka, stále usměvavého dobráka a flegmatika, velkého milovníka piva, neuctivého ke slušným výrazům a nadřízeným hodnostářům.

Vydání kompletního Švejka na CD Supraphonu je mimořádnou kulturní událostí celonárodního významu, která osloví nejen znalce Haškova díla, ale i ty, kteří Švejka nikdy nečetli a nyní budou mít příležitost jej poslouchat ve skvělém a humorném přednesu Jana Wericha.

Dvanáctidílný komplet nahrávek četby Švejka Janem Werichem, vydaný v roce 2004, byl nejen výrazným edičním činem Supraphonu, ale u posluchačů se setkal s mimořádným zájmem. Nyní vydává Supraphon tento dvanáctidílný komplet v krabičce, doplněn o třinácté CD, které je bonusem k původní řadě. V bonusu objeví posluchači nahrávky Švejka s Ferencem Futuristou z roku 1936, unikátní záznamy slavné inscenace Švejka z divadla Větrník z roku 1946 a především nikdy nevydané nahrávky dialogu Švejka Jana Wericha s Jiřinou Šejbalovou v roli paní Müllerové a Vlastou Burianem jako feldkurátem Katzem z roku 1953. Tyto nahrávky nemohly být zřejmě v roce svého nahrání použity pro jejich totální uvolněnost a svobodnou rozjívenost, s níž Vlasta Burian mistrovsky vytváří opilého kuráta. Bonus končí vzpomínkami Josefa Lady na Jaroslava Haška a na vlastní ilustrování Švejka. Kartonová krabička zahrnuje i obsáhlou brožuru s těmito slavnými Ladovými ilustracemi. V textu nalezneme vše, co podstatného o Švejkovi napsali Karel Hvížďala, Karel Kosík, Bohumil Hrabal, Vladimír Just a ve vzpomínkách přímí účastníci nahrávání Švejka Janem Werichem, Josef Cincibus ml. a Jiří Šrámek. Nahrávka Švejka s Janem Werichem nyní v novém kompletu, kde 12 CD je doplněno o bonusové třinácté CD s alternativními nahrávkami a švejkovskými archivními objevy!

Lit.: Marigold: Jan Werich – Osudy dobrého vojáka Švejka (1-6). In web Metalopolis.net, 9. 5. 2004 (recenze). – Cit.: Werichovo zpracování Švejka je nahrávkou, která zcela změnila můj život. Když jsem ji před nějakými sedmnácti lety slyšel coby robě poprvé, zcela jsem propadl jejímu kouzlu a to mě nepustilo dodnes. Díky ní znám určité pasáže Švejka nazpaměť, ovlivnila mojí řeč a vyjadřování a pomáhala mi utvářet si názor na svět… Moc Haškova slova umocněná na druhou géniem a charismatem Werichova hlasu – to bylo těch neuvěřitelných 17 gramodesek, které Supraphon vydával v letech 1978–1984 a které se mi dochovaly torzovitě na tisíckrát jetých audiokazetách TDK. Chtěl bych touto cestou složit hlubokou poklonu Supraphonu za to, že po naprosto zbytečném výcucu z tohoto mohutného počinu se odhodlal vydat jej celý. Na dvanácti duhových kotoučcích tak máme konečně možnost slyšet kompletní podobu Werichovy interpretace. Splnil se mi tak dlouholetý sen – mám možnost získat tenhle vzácný artefakt v úplné podobě…

Producentka Naďa Dvorská se moudře rozhodla uspořádat původních 17 černých kotoučů do šesti dvoj-CD kompletů, které krom již vydaných pasáží budou obsahovat i zcela neznámé části. Jejich korpus je mohutný. Jen na prvních dvou kompletech, které doposud vyšly, zabírají více než 80 minut. Doposud spatřily světlo světa první dvě „balení“ – V zázemí a Na frontě 1 (po slavnou budějovickou anabázi včetně). Kompletní verze zabere něco kolem patnácti hodin stopáže…

Vše začalo krátce po druhé světové válce, když se Jan Werich vrátil z amerického exilu a ve spolupráci se Supraphonem počal kout plány na nahrání téměř kompletní podoby Haškova Švejka. Nahrávání začalo v roce 1953. Na prvních nahrávkách je ještě patrná snaha po „divadelnějším“ přístupu – přizváni byli František Filipovský, Jiřina Šejbalová a především Vlasta Burian, ale hlavní slovo měl samozřejmě Jan Werich… Mezi namluvené kapitoly byla vkládána intermezza v podobě rázných válečných maršů (v nové verzi bohužel vypuštěny) a nahrávka tak dostávala poněkud „opulentnější nádech“, který se ovšem postupem času zcela vytratil a Werich si dobře uvědomil, že pokud se nemá olbřímí komplet rozdrobit do polyfonie známých hlasů, čeká ho osamělá a těžká práce. Přesto jsou úvodní kapitoly (v nové podobě zachycené na CD kompletu číslo 1) nádhernou záležitostí. Bodrý hlas Jiřiny Šejbalové dokonale padne k roli Švejkovy posluhovačky, Filipovského patetická recitace novinových článků akcentuje parodický nádech a především performance Vlasty Buriana v roli věčně nalitého božího služebníka Otto Katze zcela zastiňuje filmové podání Miloše Kopeckého… Legendární komik uměl neuvěřitelně pracovat s hlasem a hloubka jeho talentu vyniká ve vší kráse právě když jste ochuzeni o jeho pověstnou mimiku. Jak jsem zmínil výše, Jan Werich se posléze rozhodl pro individuální přístup a zbytek Švejka zvládl namluvit zcela sám. Zabralo to 13 let, ale během tohoto období si komik a vypravěč Jan Werich postavil skutečný pomník… Podařilo se mu nemožné – jedním hlasem oživit a typizovat desítky Haškových postav… Předlohu seškrtal a doupravil, přičemž ale nikterak nepoškodil originální duch humoristického arcidíla (vypouštěl pasáže údajně velice spontánně, veden pouze svým čtenářským pocitem a subjektivním hodnocením).

Werich je rozený vypravěč. Lépe řečeno: je vypravěč zrozený pro Haškův text, pro plynoucí proud příběhů a historek, které dohromady tvoří jeden z nejpůsobivějších a nejsofistikovanějších obrazů první světové války v literatuře. Nebudu se zde zabývat fenoménem Švejka jako literární postavy, to je otázka pro samostatné pojednání a literární věda se jím už dlouhá léta zabývá, aniž by bylo vyřčeno cosi definitivně platného a plně trefného (dovolím si odkázat zájemce na výtečnou monografii Přemysla Blažíčka Haškův Švejk, která je podle mého nejlepším pohledem na problematiku). Ve Werichově podání nejde o vědu, nejde o analytické vnikání do fikčního světa knihy – jde prostě a jednoduše o svátek jazyka, o požitek z vyprávění. Sám vypravěč si knihu poupravil tak, aby i mimo přímé řeči lépe splňovala kritérium mluveného slova. Werichův vypravěč je neobyčejně zaujatý, barvou hlasu jasně komentuje čtené a podává posluchači interpretaci. Právě tato interpretace je pozoruhodná – nejedná se jen o mechanické přečtení knihy, ale o její výklad. Jan Werich neakcentuje toliko drsnou absurditu, kterou Hašek stále udivuje další generace čtenářů, ale spíše malebnost, bodrost a laskavý pohled na svět. Tedy to, co známe z Ladových ilustrací. V jeho podání je Švejk skutečnou slavností moudrého blázna Josefa Švejka a jeho lidskosti, ve které se zrdcadlí všudypřítomná ubohost a zvrácenost velkého světa. Werich mistrovsky pracuje s minimem prostředků – aby odlišil postavy, vybral pro každou postavu specifickou barvu hlasu i dikci (např. obra Balouna poznáme podle prostoduše hlubokého basu, Švejkův hlas je naopak jasný a bodrý, nadporučík Lukáš hovoří vysoce a vojensky frázuje atd.). Je neuvěřitelné jak plasticky jednotlivé postavy působí, kolik individuálních odlišností dokázal Werich vyrobit jediným hlasem často na jediné přečtení. A to už vůbec nemluvím o výtečných epizodních rolích různých pomatených generálů a polních kurátů, které jsou geniálními hereckými miniaturami páně vypravěče. Na poli mluveného slova neexistuje podobný výkon a troufám si říci, že už nikdy nikdo Werichův počin nepřekoná.

Haškův Švejk je základním kamenem moderní české humoristické prózy a má hned několik významných interpretací. Nejblíže této je samozřejmě Ladův báječný loutkový film, který sám Werich namluvil, ale právě tento obří komplet představuje pro mne jednu z nejlepších interpretací literárního díla všech dob. Ne proto, že by Werichovo čtení přinášelo něco převratně nového… Zkrátka proto, že Werichův Švejk je glorifikací českého jazyka, glorifikací čekého humoru a především glorifikací dvou géniů české kultury – Jana Wericha a Jaroslava Haška. Není mi než skončit nehoráznou agitací – lidičky, kupujte si to. Už jenom proto, aby Vaše děti věděly, že nejsme jen národem Petra Novotného a TELE TELE, ale také národem humoru, za který se nemusíme před světem stydět. Ty tři stovky za dvoj-CD jsou směšně nízkou cenou…

Mluvené slovo na zvukových nosičích