Osvobozené divadlo za války aneb Co vzkazovali V&W přes oceán domů (1941-1945, 1990)

Přidal: Přemek |

Duben 6, 2006

Album původních nahrávek 1941-1945 vybral a uspořádal dr. Josef Kotek. Cover (c) Karel Haloun, 1990. Photos soukromý archív dr. Josefa Kotka. Sleeve-note a vysvětlivky k jednotlivým nahrávkám (c) Josef Kotek, 1990. Editor Milan Beran. Technical editor Marie Fišáková.

Účinkují Jiří Voskovec a Jan Werich.

Vydal Panton v roce 1990 (LP, 81 0871-1 901, 57:35).

Obsahuje scénky a písně: 1. Německá Praha (4:31), 2. Fašouni to projedou (2:38), Osvobozene divadlo za valky (1990) 3. Zabijte fašistu (1:02), 4. Nápisy na hrobech (10:19), 5. Šostakovičova Leningradská symfonie (5:42), 6. Kaprál a Evropa (3:27), 7. Doba zrání (3:43), 8. Policejní pes (5:52), 9. O pražských strašidlech (4:30), 10. Tři roky uzavření univerzit (2:44), 11. Hej, pane Hácha! (2:03), 12. Neárijská zima v Rusku (3:23), 13. Nikdo nic nikdy nemá (1:06), 14. Zastavte železnice! (1:21), 15. Jsme německý strašidla (2:38), 16. Pouta rezatí (2:32), 17. Hej rup, puklí náci! (1:04).

Sleeve-note z LP desky: Podzim 1938. Zlá, ba téměř beznadějná doba po Mnichovu; čas deziluze, skepse a hněvu nad věrolomností západních spojenců. Zároven však i prověrka lidských charakterů. Trojice V+W+Ježek o tom připravila dvě aktuální písně, jež měly v Osvobozeném divadle zaznít o premiéře nové hry „Hlava proti Mihuli“.
Cenzuře, tehdy znovu zaváděné, nebyly ovšem písničky My všichni to víme a Dědeček Nezmar předloženy. Podle vzpomínky Jiřího Voskovce (textový sborník „Klobouk v křoví“, Praha 1965) je autoři hodlali tajně „do hry vpašovat a uvidět, co to bude dělat“. Kurážná metafora se však už k posluchačům nedostala. V den generální zkoušky (10. XI.1938) byla Osvobozenému divadlu úředně odňata divadelní koncese. Pravicová vláda okleštěné tzv. druhé republiky se totiž obávala, že znovuotevření svéhlavé scény by mohlo přispět k novému seskupování levice a zároveň i vyvolat další nelibost nafukujícího se hitlerovského Německa. V opuštěném divadle, narychlo převzatém komikem Járou Kohoutem a jeho operetou, zůstala patrně i Ježkova partitura spolu s notovými
materiály k zcela již nastudované hře „Hlava proti Mihuli“. A třebaže tedy známe texty obou nejzávažnějších písní, nemůžeme si je, bohužel, zazpívat. Ledaže by o postrádané Ježkově hudbě přece jen někdo věděl a svým upozorněním po půlstoletí přispěl k nálezu takřka senzačnímu. Tečka za Osvobozeným divadlem je přesto jen zdánlivá. Scéna sama sice zanikla, její tvořivy duch se však – řečeno starozákonními slovy – dál vznášel nad vodami. Což Ize chápat téměř doslova. Předem varováni známým policejním komisařem, že jim hrozí odebrání cestovních pasů a tím i nemožnost útěku před bobtnajícím nacismem, octli se V+W+Ježek v lednu 1939 na lodi, jež je přes bouřlivý oceán dopravila do USA, zachránivši je tím dozajista před koncentračním táborem, ne-li čím horším.
A zatímco doma přišel 15. březen, černý den německé okupace s jejími obrněnci a tupými tvářemi ve feldgrau, nastávaly oběma komikům i Ježkovi v jejich americkém azylu nejzávažnější existenční starosti. Protože neuměli anglicky, museli se alespon pro začátek orientovat na krajanské kolonie. Brzy se ukázalo, jak tvrdý chléb je tím čeká. Vkus Prahy a publika Osvobozeného divadla se totiž diametrálně lišil od životního stylu českých starousedlíků v Americe. J. Voskovec v cit. sborníku trochu dojatě vzpomíná, jak mezi vybledlými barvotisky pražské Jubilejní výstavy 1891, jež visely v českých hospodách v Chicagu, měl přízračný pocit dávno zašlého světa svých rodičů. Jako by se prý každým okamžikem měly otevřít dveře a veřejný posluha s červenou čepicí měl do lokálu postrčit kolečkové křeslo s churavějícím Janem Nerudou… Okružní zájezdy po českych střediscích byly ovšem namáhavé a cesty V+W a zdravotně těžce oslabeného Ježka se tím nezbytně rozdvojily. Po několika
neúspěšných pokusech prosadit se skladatelsky začal se Ježek živit jako učitel hudby krajanských dětí, později jako sbormistr newyorského Československého pěveckého sboru. V New Yorku také na Novy rok 1942 zemřel: bohužel, právě ve chvíli, kdy by mu vstup USA do války v prosinci 1941 umožnil pokračovat v tvůrčí činnosti a v tom, co musel po násilném uzavření Osvobozeného divadla tak nerad opustit. Rooseveltova Amerika ve válce – to totiž znamenalo nejen výstavbu zbrojního průmyslu, ale i rozsáhlé informační sítě, jež měla čelit nacistické propagandě. Po vzoru Londýna a Moskvy začal rovněž Washington s krátkovlnným rozhlasovým vysíláním pro pošlapané Československo. K přípravě počadů byli ihned přizváni V+W, kteří ostatně už od léta 1941 připravili něco
kolem 13 pětiminutovek pro české vysílání BBC. (Pořady se točily v New Yorku na skleněné fólie a do Londýna byly dopravovány kuryrní poštou.) Jména V+W měla tehdy už v krajanských organizacích dobrý zvuk. Především však zaručovala soustředit na sebe pozornost tam, kam programy vlastně cílily, tj. v okupované vlasti. Desítky zábavných desetiminutovek a čtvrthodinek, které ze sebe V+W v letech 1941-45 týden za týdnem a měsíc za měsícem chrlili, nepopřávaly času k tvorbě nějakých rozsáhlejších a trvalejších hodnot. O ty však v rámci denní
propagace válečného úsilí Spojenců ani nešlo. V+W se tu povetšinou prostě vrátili k osvědčené a poloimprovizované formě někdejších svých dialogů z předscény Osvobozeného divadla, satiricky jimi nyní komentujíce válečné i politické události a zejména blbství nacistů a jejich protektorátních pomahačů. Dialog obvykle končil tou či onou Ježkovou písničkou v aktualizované textové úpravě, jindy zas novými slovy obdařenou národní písní, dobovým šlágrem nebo i parodií na německou a italskou hymnu. Závěrečné zpívání V+W doprovázel ovšem jen klavír. Místo mrtvého Ježka k němu zasedal Herman Adler, dirigent a korepetitor nekdejší pražské německé opery (dnešního Smetanova divadla) který se před rasovým pronásledováním rovněž zachránil jen včasným útěkem. K prvým scénkám V+W se zjara 1942 svými hlasy několikrát připojili také Hugo Haas a Adolf Hoffmeister. Zajímavý je způsob, jakým se pořady V+W zaznamenávaly. Americký civilní sektor za války kupodivu ještě nedisponoval magnetofonovými pásky. Točilo se na težké skleněné disky, vetší než dnešní LP desky. Možnost oprav a střihu tedy neexistovala, zato nebezpečí snadného rozbití. Samo natáčení ani vysílání pořadu V+W nebylo asi nijak pravidelné. Záviselo na tom, kdy se oba umělci mohli uvolnit od zájezdových povinností a kdy prostě byli v New Yorku k dispozici. Svědčí o tom i vročení 127 nahrávek, jež má přetočeny fonoarchív hudebně vědecké sekce Ústavu teorie a dějin umění ČSAV a které představují vůbec nejrozsáhlejší zachované dialogy V+W. Jednotlivá válečná léta jsou počtem dochovaných zvukových záznamů pokryta takto:1941 = 13 pětiminutovek ještě pro české vysílání BBC z Londýna; 1942 = 69 nahrávek pro washingtonský rozhlas (tento rok byl pro V+W nejplodnější nejspíš proto, že účast v českých pořadech představovala pro oba umělce zároveň i vítané existenční zajištění); 1943 = 17 nahrávek; 1944 = 11 nahrávek; 1945 = 17 nahrávek (skoro vesměs až po skončení války). Uvedená čísla nemusí být ovšem úplná. Několik dalších záznamů (nebo duplikátů) je údajně uloženo také v archívu Čs. rozhlasu. Odtud snad pocházejí i výňatky na LP desce „Klobouk v křoví“, vydané pro Klub přátel poezie jako doplněk k stejnojmenné knižní antologii písničkových textů Osvobozeného divadla (1965). Válečné utkání Osvobozených s evropským a protektorátním fašismem jistě tedy stojí za to připomenout alespoň několika nahrávkami. Jejich výběr, úzce ohraničený kapacitou jediné LP desky, nebyl ovšem nijak snadný a u většiny zařazených ukázek si vyžadoval jejich krácení anebo uplatnění jen zvlášť zajímavých výseků. Celkový rozsah archivovaných přetáček činí totiž hodně přes 20 poslechových hodin. Síto času je však nemilosrdné. Už v době natáčení se leckterá žhavá aktualita šila zřejmě narychlo a horkou jehlou. Se skoro půlstoletým odstupem již také vybledly mnohé válečné a politické děje a stejně tak i mnohé postavy, které stály v popředí – ať v kladném smyslu budoucích vítězů nebo naopak jako nafouknuté figury tehdejších führerů a kolaborantů. (Zde proto odkazuji na samostatné popisky jednotlivých nahrávek a vysvětlivky k nim.) Jisté omezení představovala i technická stránka původních zápisů z majetku Jana Wericha zvláště v případě popraskaných nebo jinak poškozených skleněných disků. Při trvajícím materiálovém přetlaku směřovala volba přirozeně především k záznamům obsahově i interpretačně nejživotnějším. K tomu, co už v době vzniku nepřestávalo navazovat na tradici pověstných dialogů z předscény, co však tuto tradici zároveň i posouvalo přímo již do přední linie válečné propagandistické fronty. Dalším výběrovým
kritériem byla též snaha postihnout ukázkami celé časové období, během kterého oba komiky spojovaly se vzdáleným domovem pouze rozhlasové vlny. Zejména v letech 1941-42, kdy Hitlerova vojska zaplavila skoro celou Evropu, valila se na Moskvu a Leningrad a kdy i nacistická odplata za atentát na Heydricha velice ztížila akceschopnost domácího odboje, zdálo se být satirické hodnocení situace takřka nemožností. Obvyklý optimismus Osvobozených přesto nepřestává fungovat ani tehdy, ba vydává dokonce i scénky, které patří k tomu nejlepšímu
z celého jejich válečného repertoáru (srv. zvláště veršované Nápisy na hrobech).
Tím spíš nesměl tedy náš vyběr opomenout ani záverečná poselství obou moudrých klaunů ze sklonku jejich rozhlasového působení v roce 1945. To už se konec války kvapem blížil a pořadům V+W, nyní již zesilovaným také vojenskými vysílačkami Spojenců v Evropě přibývalo posluchačstva. Spolu s českými dělníky, zavlečenými na práci do Říše, se z osvobozovaného území začali oběma komikům ozývat i vězňové nacistických koncentračních táborů. Pro Čechy a Slováky, čekající na repatriaci do vlasti, připravili V+W řadu zábavných pásem s přehrávkou starších desek Osvobozeného divadla, se zopakováním nejlepších válečných pořadů i s novými písničkovými parafrázemi. Na adresu nacistů a kolaborantů se v nich nešetřilo parodii často až drastickou, jak dokládá i nová textace Jsme německý strašidla na známou Ježkovu melodii. Jásavá atmosféra prvých poválečných týdnů ukazovala však už především kupředu. A tady si ovšem stojí zato připomenout jednu z posledních písničkových
adaptací V+W. V červnu 1945 se vrátili ke svému slavnému Hej rup! ze stejnojmenného filmu a s obrovským, i pro dnešního posluchače strhujícím nadšením vyzpívali za doprovodu piana svou radost z nově vydobyté svobody
a zároveň též pevnou naději v další vývoj mírového světa. Werich se vrátil do vlasti už na podzim 1945. Kromě objemného kufru s fóliemi válečných nahrávek s sebou přivezl i překlady několika amerických lidových písní. Překlady se natolik podobaly písničkám Osvobozeného divadla, že si je okamžitě oblíbila i česká mládež (Strojvůdce Příhoda, Když padla rosa do jetele, Můj pán je pod drnem, Za mořem piva, Nerýmovaná, Půl párku). Voskovec – vázaný v USA četnými režijními závazky – přijel až o rok později. Spolu se svým uměleckým dvojčetem
začal ihned připravovat obnovu vlastní scény: tentokrát ovšem pod novým názvem „Divadlo V+W“. Ale to by už zase byla jiná kapitola. Ani oněch šest exilových let, která si touto edicí pripomínáme, nelze tedy v historii Osvobozeného divadla vynechat. Nacistické a záhy už i válečné vlnobití mohlo sice zahnat lodičku V+W do nejrůznejších vírů, k skalnatým útesům i na cizí pobřeží. Nikdy se mu však nezdařilo zlomit její kormidlo, vytesané ze zdravého vtipu a ješte zdravějšího rozumu a zároveň z bytostného spříznění s domácím přístavem a jeho obyvateli. Ani v nejtěžších dobách hitlerovské okupace nepřestala na stožáru této kocábky vyzývavě vlát tříbarevná vlajka, zatímco rádiové signály palubní vysílačky dovedly i svym slabým pípáním znamenitě naleptávat nabubřelou Goebbelsovu propagační mašinérii a i v nejhorších válečných dobách přinášet posilu a naději. Bezpečný kompas Osvobozeného divadla ukazoval prostě cestu dál, třebaže divadlo samo se stalo pouhou
legendou…

VYSVĚTLIVKY K JEDNOTLIVÝM NAHRÁVKÁM

NĚMECKÁ PRAHA (nahráno 19. srpna 1941, 4:30)
Sudetoněmecký historik a zběsile protičeský stoupenec Henleinovy strany prof. Josef Pfitzner stal se hned začátkem okupace náměstkem pražského primátora. Ve skutečnosti však prvým šéfem pražské radnice a jejím horlivým germanizátorem. Po osvobození byl veřejně popraven na Pankráckém náměstí. – Landráti a óbrráti (der Landrat = zemský rada, der Oberrat – vrchní rada):
za protektorátu vysocí němečtí úřednici jako všemocní představitelé nacistické správy jednotlivých českých krajů.

FAŠOUNI TO PROJEDOU (nahráno 30. října 1942, 3:50)
Textová parafráze na píseň Záleží na nás čili Komedianti jedou (ze hry Pěst na oko) byla součástí programu k 25. výročí říjnové revoluce. Nový text bilancuje významnou účast našich zahraničních vojsk v protifašistickém boji (čs. letci v Anglii, jednotka plk. Klapálka v severovýchodní Africe a formující se jednotka plk. Svobody v SSSR, kde již v březnu 1943 svedla
prvé vítězné střetnutí u Sokolova). Aktuálně, již po atentátu na Heydricha se však připomíná i význam domácího odboje a jeho tradice, odvozované už z bojů husitů u Ústi nad Labem a Sudoměřic a zvláště z jejich pověstného vítězství nad německými křižáky v bitvě u Domažlic (1431 ). – Na píseň navazuje a celý pořad uzavírá veršovaná výzva k zabíjení fašistů.

NÁPISY NA HROBECH (nahráno 24. července 1942, 10:20)
Veršovaná, vtipně pointovaná scénka jako by již o tři roky dříve a s plnou jasnozřivostí předvídala konce nacistických a fašistických führerů i jejich zahraničních a domácích kolaborantů. Podle pořadí: francouzský maršál Philippe Pétain byl v prvé světové válce jedním z vítězů nad Němci u Verdunu, ve druhé válce naopak podepsal kapitulaci Francie a stal se šéfem jeji loutkové vlády ve Vichy (1940). – Španělský generál Francisco Franco: po vítězství fašistů v občanské válce dlouholetý diktátor Španělska. Byl pověstný svou malou postavou. – Benito Mussolini: fašistický diktátor Itálie, která se pod jeho vedením stala ve druhé světové válce součástí spojenectví tzv. „Osa Berlín-Řím-Tokio“. Koncem války oběšen italskými partyzány. – Dr. Josef Goebbels: Hitlerův ministr propagandy, šéf nad německou kulturou a známý demagogický řečník. Byl rovněž malé postavy a na jednu nohu kulhal. Krátce po Hitlerovi spáchal i on sebevraždu. – Konstantin von Neurath: po Hitlerově nástupu k moci zprvu německý ministr
zahraničí, v letech 1939-41 říšský protektor pro Čechy a Moravu (Reichsprotektor für Böhmen und Mähren). Pro menší rozhodnost vystřídán v září 1941 Heydrichem. – Konrád Heinlein: původně učitel tělocviku, od začátku 30. let zakladatel a vůdce Sudetoněmecké strany jako přímé filiálky Hitlerova nacismu v předválečném Československu. Po Mnichovu se stal gauleiterem sudetské župy, v květnu 1945 spáchal sebevraždu. – Karl Hermann Frank: původně knihkupec v Karlových Varech a poslanec Henleinovy strany. Během okupace zprvu zástupcem protektora, po Heydrichově smrti však jmenován přímo německým státním ministrem pro protektorát. Jeho krvavé působení zde bylo ztrestáno popravou v Praze v roce 1946. – Reinhard Heydrich: po Himmlerovi nejmocnější muž v organizaci SS, gestapa a nacistické žpionáže. Koncem září 1941 jmenován řísským protektorem a v českých zemích okamžtě nastolil vládu teroru s tisíci brutálně popravených obětí. Začátkem června 1942 podlehl v Praze následkům atentátu, provedeného českými parašutisty z Londýna. – Vlajkaři: členové české (byt nepočetné) fašistické organizace Vlajka byli známi jako horliví kolaboranti a konfidenti gestapa. – Hermann Göring: maršál nacistického letectva, nejbližší Hitlerův spolupracovník a designovaný nástupce. Byl znám svou ješitnosti a zároveň tlouštkou. Po válce souzen mezinárodním norimberským tribunálem, ještě před popravou však stačil spáchat sebevraždu. – Emanuel Moravec: původně plukovník čsl. generálního štábu, po příchodu nacistů vedoucí český kolaborant. Od 1941 se jako ministr školství a osvěty stal nejnenáviděnějším členem protektorátní vlády. V květnu 1945 spáchal sebevraždu. – František Zavřel: kolaborující český dramatik, sekční šéf Moravcova ministerstva. Po válce potrestán vězením a když posléze propuštěn, zmrzl na lavičce v parku. – Dr Emil Hácha: tzv. státní prezident protektorátu Čechy a Morava, vzhledem k pokročilé senilní skleróze však ve skutečnosti povolná a bezmocná loutka v rukou nacistů. Zemřel krátce po válce. – Dr. Jaroslav Krejčí: zprvu ministr, po Heydrichově nástupu předseda loutkové protektorátní vlády. Trestán dlouholetým vězením.

ŠOSTAKOVIČOVA LENINGRADSKÁ SYMFONIE (nahráno 31. července 1942, 9:40).
Vynikající sovětský skladatel Dmitrij Šostakovič (1906-1975) komponoval svou sedmou symfonii za války v obleženém a vyhladovělém Leningradě, a to jako strhující dokument o boji sovětského lidu proti nacistickým vetřelcům. – Píseň Kaprál a Evropa je novou textací starší písně V+W Chybami se člověk učí ze hry Robin Zbojník; autorem hudby tentokrát ovšem nebyl J. Ježek, ale americký skladatel Herman Hupfield. „Kaprálem“ je tu míněn sám Hitler (svým skutečným byť málo známým občanským jménem Adolf Schickelgruber, srv. závěr písně!), jenž byl za prvé světové války svobodníkem německé armády. – Ehering = snubní prsten. – Kaprálovi spojenečtí protivníci: strejček z Ameriky = prezident Roosvelt, bratranec Winston = anglický ministerský předseda W. Churchill, strejček Pepa = představitel SSSR J. V. Stalin.

DOBA ZRÁNÍ (nahráno 3. září 1942, 3:50)
Po marné snaze o „Blitzkrieg“ (bleskovou válku) proti SSSR a po drastických zkušenostech z prvé ruské zimy 1941-42 se nacistům otevírala na sovětské frontě další neveselá perspektiva stejného druhu. – Göring, Hácha: viz již výše. – Jozef Tiso: slovenský katolický kněz a představitel klerofatistické Hlinkovy ľudovej strany, která pomáhala rozbít první republiku. V březnu 1939 se Tiso stal prezidentem loutkového Slovenského štátu. Po válce popraven. – Osa: válečné spojenectví nacistického Německa, fašistické Itálie a císařského Japonska. – Herrenvolk: podle nacistické rasové ideologie byli Němci „panským národem“, povýšeným nad všechny ostatní. – Novou textovou parafrázi zpívají V+W na známou Ježkovu melodii písně o Golemovi (ze stejnojmenné hry).

POLICEJNÍ PES (nahráno 11. září 1942, 9:25).
Jako všemocný šéf gestepa, SS, policie a koncentračních táboru byl Heinrich Himmler po Hitlerovi nejobávanějším mužem nacistického Německa. V květnu 1945 skončil sebevraždou. – Píseň o pražských strašidlech je parafrází na známou Babičku Mary ze hry Panoptikum. – Hácha, Moravec: viz již výše. - „Ne berani…“ = narážka na předsedu agrární strany a po Mnichove předsedu vlády tzv. druhé republiky Rudolfa Berana. – Jan rytíř Fousek a Adolf Hrubý: další exponenti pravicové agrární strany. Za okupace Fousek působil jako předseda oficiálního Svazu zemědělců, Hrubý se stal ministrem zemědělství a poslušným vymahatelem povinných dodávek.

HEJ, PANE HÁCHA! (nahráno 22. září 1942, 4:50)
Po pověstných represáliích vůči českým vysokým školám 17. listopadu 1939 měla tříletá Ihůta jejich násilného uzavření vypršet na podzim 1942. Nacisté pochopitelně neměli zájem české fakulty už vůbec otevřít, svobodný svět však začal nacistům jejich slib připomínat. Prirozeně, že nadarmo. – Píseň je textovou parafrází na Hej, pane králi! ze hry Balada z hadrů. – Hácha, Moravec, Vlajkaři: viz již výše.

NEÁRIJSKÁ ZIMA V RUSKU (nahráno 8. ledna 1943, 4:35), tj. v době, kdy vrcholila stalingradská bitva a kdy se nacisté museli definitivně rozloučit s vyhlídkou na „bleskovou válku“ proti SSSR. Svými vojensko-politickými komentáři stejnou vyhlídku kolaborantsky rozvíjel i E. Moravec, někdejší to čs. vojenský odborník a nyní protektorátní ministr. – Písničková parafráze vznikla na melodii Nikdo nic nikdy nemá pokládat za definitivní ze hry Golem.

ZASTAVTE ŽELEZNICE! (nahráno v květnu 1944, 1:20)
Podle vstupního údaje o osvobození Sevastopolu Rudou armádou Ize stanovit dobu nahrání asi na druhou polovinu května 1944. Výzva k čs. železničářům je parafrází na melodii Davida a Goliáše ze hry Těžká Barbora.

JSME NĚMECKÝ STRAŠIDLA (nahráno 21. června 1945, 2:30)
Poválečná parafráze ne melodii Pra-prabába mojí prabáby ze hry Rub a líc. Walhala: ve starogermánské mytologii posmrtné nebe, kam padlé germánské bojovníky (mj. i Siegfrieda, nadlidského hrdinu operní tetralogie Richarda Wagnera „Prsten Niebelungů“) provázely bohyně Valkýry. – Teutón: příslušník starogermánského a tedy „rasově čistého“ kmene. – Lorelei: pověstná skála na Rýně a peřeje pod ní; v německé mytologii vodní víla, vábící neopatrné jinochy do zkázy. – Řádový hrad: po vzoru někdejších německých křížáků jej k vychově svých vyšších velitelů měly i jednotky SS na hradě Wewelsburgu. – Třetí rajch: Hitlerem budovaná tzv. „tisíciletá“ Třetí říše; ve skutečnosti trvala naštěstí jen dvanáct let.

HEJ RUP, PUKLI NÁCI! (nahráno 21. a 28. června 1945, 3:40)
- sestřih obsáhlejších dialogů. Rozhovor zakončen textovou aktualizací písně Hej rup! ze hry Rub a líc a ze stejnojmenného filmu.

Obrázek 1: Plakáty byly již vylepeny, premiéru frašky „Hlava proti Mihuli“ však postihl úřední zákaz…

Obrázek 2: Prvé vystoupení „tří strážníků“ z Osvobozeného divadla pro krajany v newyorské sokolovně 9. března 1939. Narychlo improvizovaný program se setkal s živým ohlasem vyprodaného sálu.

Obrázek 3: V+W v letech svého amerického exilu.

Obrázek 4: „Těžká Barbora“ byla v sozóně 1939-40 několikrát úspěšně provedena v Clevelandu: a to v anglickém překladu a za herecké účasti V+W, zato bez Ježkovy hudby. Obstaráním nových písniček pověřilo divadlo vlastního „domácího“ skladatele.

Obrázek 5, 6: Voskovec jako Trinculo a Werich jako Stefano v úspěšné broadwayské inscenaci Shakespearovy „Bouře“ (1944-45).

Obrázek 7: Jan Werich po návratu do vlasti v říjnu 1945.

Obrázek 8: Ukládání urny Jaroslava Ježka na Olšanských hřbitovech v Praze 5. ledna 1947. Za smutečním řečníkem J. Voskovcem stojí zleva Karel Vlach, Ivan Olbracht, Václav Dobiáš, Vítězslav Nezval a další osobnosti tehdejšího politického a kulturního života.

Foto na titulní straně obalu: Spolu s Hugo Haasem (vlevo) slaví trojice Osvobozených u amerických krajanů Silvestra 1939 nebo 1940.

Mluvené slovo na zvukových nosičích