Národní umělci jubilejní sezóny – Jiřina Petrovická (1980, 2023)

Přidal: Premek |

Únor 11, 2023

František Nechvátal (1), Josef Václav Sládek (2). Použitá hudba Bedřich Smetana, hraje Česká filharmonie, řídí Václav Neumann (1). Digitální přepis: ADK-Prague s.r.o.

Recituje Jiřina Petrovická.

Natočeno 30. 6. 1983 (Smetanovo divadlo). Vydal Supraphon v roce 1983 (1 EP, Su 8038 0137). Reedice Supraphonline 30. 1. 2023 (VT 2153-2).

Obsah: 1. Mateřština (6:56) – 2. Rodné mluvě (3:35).

Lit.: anonym: „Národní umělci jubilejní sezóny – Jiřina Petrovická“. Sleeve-note, 1983. – Cit.: Národní umělkyně JIŘINA PETROVICKÁ je herečka širokého repertoárového záběru, usilovala ve vazbě na progresívní síly českého divadla vždy o to, aby v plastických postavách, jež vytvářela, byla zobrazena i doba, kterou žije. Bohatou zásobu výrazových prostředků uplatňovala s přesnou mírou vkusu v množství typově různorodých postav. Herecká žačka Míly Pačové a Jaroslava Průchy byla pro jeviště dokonale vybavena inteligencí a citem, přitažlivým a výrazným zjevem, plným, bohatě modulovaným hlasem s altovým zabarvením, kultivovanou mluvou. Svou uměleckou dráhu začínala ve válečném roce 1942 v Městském divadle na Kladně, působila pak v Městském divadle v Plzni (1942-1945), v Praze v Realistickém divadle (1945-1950), další sezónu v Městských divadlech pražských a od počátku sezóny 1951/52 se stala členkou činohry Národního divadla v Praze.

Průběžná spolupráce s filmem a rozhlasem ji přivedla k úspornosti výrazových prostředků a zpětně působila na rozvíjení její jevištní kultury. Společenským oceněním její činnosti bylo propůjčení vyznamenání Za vynikající práci (1964), udělení titulu zasloužilá umělkyně (1968) a prohlášení národní umělkyní k 1. květnu 1978. Z přečetné řady divadelních postav národní umělkyně Jiřiny Petrovické vyjímáme alespoň několik na důkaz typové, stylové a žánrové rozmanitosti úkolů, které herečka svým uměním výsostně zvládla. V Plzni Rosaurou (Život a sen), Kamilou (Se srdcem divno hrát), Laurencií (Fuente Ovejuna), v Realistickém divadle Violou (Večer tříkrálový), v Městských divadlech pražských Elvírou (Muž a žena) a Ruth (Němci). Nástupní rolí v Národním divadle byla Desdemona (Othello), k níž se za několik sezón připojily další shakespearovské postavy – Porcie (Benátský kupec) a Goneril (Král Lear). Nádherně pozemská byla její Svatá Jana, energická, věcná, přímá, s čistým a bojovným srdcem. V Runě (Radúz a Mahulena) odhalila běsovské síly zla a nenávisti. Nejvíc jí byly v repertoáru svěřovány ty role, k nimž jsou krása a elegance nutnými předpoklady. Byla Helenou (Trojská válka nebude), Baronesou Štralovou (Maškaráda), Elmírou (Tartuffe). Vedle nich si kurážně dobyly přízeň diváků jí vytvořené komické postavy z lidu, výřečné až peprně hubaté: Petruněla (Dundo Maroje), Toinetta (Zdravý nemocný), Orsetta (Poprask na laguně) a Sabina (Jen o chlup). Velkou Beatrice (Vliv gama paprsků na měsíčky zahradní). V roce znovuotevření Národního divadla nás strhuje její Matka v protiválečném stejnojmenném dramatu Karla Čapka, s níž prožíváme úzkosti i naděje, které spojujeme s budoucností světa.

JIŘINA PETROVICKÁ (*30. ledna 1923 – †10. října 2008)

Mluvené slovo na zvukových nosičích