Povídky (1964, 1966)

I Karel Čapek povídkou vlastně začal; uhodl patrně, že čtenář jeho století se bude chtít a bude muset bavit i dovídat ve zkratce, a ochotně hýřil spoustou námětů i záplavou lidských postav a charakterů, z nichž by praktičtější spisovatel měl materiál na tolik románů, kolik bylo Čapkových povídek.

I romány Karla Čapka jsou všechny poměrně krátké, ačkoli prohlašoval, že by chtěl také jednou napsat pořádný tlustopis, ale nadbytek života, nápadů a myšlenek ho nutil k literární rozmařilosti. Zkrátil dokonce začas povídku na podpovídku, to jest na dílko ještě menšího rozsahu a ještě koncentrovanějšího obsahu, a v posledních letech svého života už vyjadřoval své myšlenky dvouvětovými bajkami, jako by chtěl rychle zachytit, co má na srdci.

———————————————————————————-

Nepsal žádnou ze svých povídek jen pro nápad, ale pro výsledek myšlenky a pro to, aby mohl mít v krátkém příběhu člověka pod zvětšujícím sklem, měl pro ně tolik stavebního materiálu, že mu stále zbýval i pro ty příběhy, které nenapsal, o kterých jen mluvil v hodinách, kdy si promýšlel nové látky. Novinář, kreslíř, botanik, fotograf, znalec obrazů, koberců i známek, milovník zvířat a obdivovatel věd i řemesel musel pečlivě rozhodovat o tom, co víc prospěje a potěší čtenáře.

My, kterým bylo dopřáno dívat se mu přes rameno na jeho psací stůl, se dnes teskně usmíváme, kdykoli rozevřeme některou knihu jeho povídek. Připomeneme si jeho obdiv k lidem, které potkal, odposlouchal a zaznamenal si do své nádherné zrakové i sluchové paměti, jeho radost z nových slov, která vypátral, a úzkostlivou snahu jít se životem ruku v ruce v přátelském porozumění. Tak, jako znal či chtěl poznat všechny druhy květin, mechu, plevele i trávy, toužil poznat každého člověka, určit, k jakému druhu či čeledi patří. Víme, které z jeho příběhů jsou vymyšlené a které mu dodala skutečnost. Je jich několik, ale Karel Čapek se nikdy nespokojil s tím, aby skutečnou příhodu vyprávěl jen tak, jak se opravdu stala, vždycky ji obrátil naruby, aby se podíval i za pouhou událost, kam už nebylo vidět běžným pohledem, aby ji buď zironizoval nebo se jí dostal na kloub, či aby ji dovedl dál než tam, kde v životě zdánlivě skončila.

Rozhlížíme se zpátky po jeho uklizené pracovně, kde to i při vzorném pořádku vždycky vypadalo jako u studenta, který má z toho či onoho předmětu skládat zkoušku. Vidíme jeho vzácnou diskotéku, kterou si pořídil, když hledal po světě prameny lidové hudby, stohy krejcarových pouťových a jarmarečních sešitků odrhovaček, které sháněl pro svůj Marsyas, české, německé i anglické botanické atlasy, katalogy perských koberců, knihy o grafologii, všechno to, čím ho obohatily jeho koníčky i touha po vědění, které tvořilo živnou půdu pro jeho literaturu. Jsou tu ještě dnes fotografické záběry chalup a lidí ze Slovenska, kde se zrodil Juraj Čup, dobrácké hlavy psů boxerů, o nichž píše v povídce Příběh s dítětem, skleníček ježatých kaktusů, odkud vznikla povídka Ukradený kaktus, chlapecké album známek, které ho dovedlo zpátky do dětství a k povídce Sbírka známek, zůstaly tu knihy o grafologii, z nichž vyšla povídka Tajemství písma, pamatujeme se na jeho toulání po Liverpoolu, kde se usadil u řeky dirigent Kalina, na návštěvu dánského jasnovidce, který prsty četl písmo v zavřených obálkách a odhadoval osobnost pisatele, na historii se zaměněným dopisem. Ten jsem vložila já do obálky s Čapkovou adresou, ačkoli patřil někomu jinému. Vznikla z ní povídka Naprostý důkaz, na níž jsem poznala, co dovede jeho fantazie vytěžit z nepatrné a nevinné příhody. Věštkyni zavinila primitivní kartářka na návštěvě u pověrčivé dámy, která mu uhodla nejbližší osud tak dokonale, že si tím dlouho lámal svou moudrou hlavu. K Zmizení herce Bendy mu pomohly zkušenosti divadelníka, k Závrati zastavení nad děsivou propastí ve Švýcarech, kde ho přepadla úzkost, vracela se mu po dlouhou dobu a budila ho i ze spaní. K Lyrickému zloději ho inspiroval plačtivý podvodníček, který na své špatné a dojetí plné rýmovačky chytal lidi i s dobrým básnickým sluchem.

Ani jedna povídka Z obou kapes nestojí na viklavém literárním pódiu, ale na pevné zemi znalostí, zážitků a zkušeností, lidičky Karla Čapka prošli nejen jeho pochopením, jeho soudem i soucitem, ale i jeho výběrem, protože je hledal jako malíř či sochař své modely. Procházky ho vodívaly často nevlídností pražské periférie, zastavoval se před policejními staničkami na venkovech i ve městech, a chodil v noci s muži v uniformách pořádku po raziích, odkud se vracel vyčerpaný a sklíčený, ale i odhodlaný nezavírat nikdy oči před zašantročenou lidskou neřestí a bídou.