20 let Divadla poezie – Živote, díky, žes nestál! (1976,2008)

Přidal: Přemek |

Srpen 4, 2010

Živote, díky, že s nestál! 1956 – 1976. Retrospektivní pořad k 20. výročí vzniku Divadla poezie Proměna. Dramaturg František Kala. Režie Bedřich Kaněra. Světla Leopold Marek.

Účinkují členové Divadla poezie Proměna Jana Horníková, Jana Kaněrová, Míla Krejčiříková, Radka Plimlová, Jana Slezáčková, Jiří Horník, Bedřich Kaněra, Rudolf Zajíček.

Hrají František Šulák – cimbál, Trio: Antonín Osuský – klavír, Stanislav Reichman – kontrabas, Josef Hohub – bicí nástroje, zpěv.
Natočeno ve čtvrtek 2. prosince 1976 ve 20 hodin v sále SKP. Vydalo nakladatelství Cylindr v roce 2008 (1 CD, zájmový náklad). Edice Divadlo poezie Proměna 6.

Obsah: 1. Úvod – Bedřich Kaněra 2. Za vsí se modral les (S. Ščipačov) – Bedřich Kaněra 3. Svatební (F. Halas) – Jana Slezáčková 4. Láska (J. Neruda) – Radka Plimlová 5. Hra o jeptišce (Zpěvy staré Číny) – Jana Slezáčková 6. Průvodní slovo – Bedřich Kaněra 7. Mezi básníky (J. Suchý) – Bedřich Kaněra 8. Průvodní slovo – Bedřich Kaněra 9. Jak si šibeniční dítě zapamatuje jména měsíců (Ch. Morgenstern) – Jana a Jiří Horníkovi 10. Vítr nevane sám (J. Suchý) – Jana Kaněrová 11. Jak jsem se vyučil (M. Šimek – J. Grossmann) – Jiří Horník 12. Instrumentálka – Trio 13. Průvodní slovo – Bedřich Kaněra 14. Slyšíš mě, ptáku? (J. Moricová) – Jana Horníková 15. Rodná země (J. Hora) – Bedřich Kaněra 16. Litanie k Jižní Moravě (M. Florian) – Míla Krejčiříková 17. Průvodní slovo – Bedřich Kaněra 18. Vězeň (Zpěvy sladké Francie) – Jana Horníková 19. Mathurina (Zpěvy sladké Francie) – Jana Kaněrová 20. Průvodní slovo – Bedřich Kaněra 21. Stoprocentní muži (J. Ježek, V + W) – Bedřich Kaněra a Rudolf Zajíček 22. Průvodní slovo – Bedřich Kaněra 23. Caesar (V + W) – Bedřich Kaněra a Rudolf Zajíček 24. Klobouk ve křoví (J. Ježek) – Trio 25. Průvodní slovo – Bedřich Kaněra 26. Služka (L. Novomeský) – Radka Plimlová 27. Moje láska (V. Mihálik) – Jana Slezáčková 28. Miss Otis lituje (C. Porter – J. Kainar) – Trio 29. Matka (J. Kainar) – Jana Kaněrová 30. Domů (J. Kainar) – Jiří Horník 31. Závěr – Bedřich Kaněra 32. Vlasti (V. Mihálik) – Bedřich Kaněra.

Pozn.: Jaké pohnutky asi vedly k pojmenování břeclavského divadla poezie názvem Proměna? Ovidiovy Metamorfozy stěží, spíš poéma Hrubínova, ale možná i motivy neliterární. Ať jakkoli, bylo tu nalezeno jméno šťastné a klíčové. Pod jeho symbol se dají zhrnout dvě desítiletí jeho života. Proměnlivost je už zárodečným údělem všech divadel poezie. Tento zvláštní útvar malých jevištních forem rozkvete v druhé polovině 50. let z příčin společenských i estetických. Jakási podvojnost, často i odmítavě posuzovaná jako hybridnost, daná tím, že co původně bylo určeno k tichému vnímání četbou, se tu konkretizuje na jakémsi jevišti, tato obojživelnost tedy nutně s sebou nesla, že nic nebylo prostě dáno, ale vše se muselo hledat. Experiment lákavý, trvale prověřovaný praxí. Proto první večery představují komentovaná recitační pásma bez divadelních prvků, avšak vývoj nutil v dramatizaci Rollandova „Petra a Lucie“ vyzkoušet i možnost opačnou, téměř ryze divadelní. Mezi těmito meznými případy leží řada pořadů se zdařilejší syntézou. S uspokojením se dá při kritickém ohlédnutí konstatovat, že základní estetický zákon „divadla poezie“ – absolutní nadřazenost básnického slova – byl dodržen; z počátku intuitivně, později vědomě. Orgie světel, tónů, tanců, kostýmů nezahlušily prioritu verše. Ostatně už skromné, zpočátku i chudé technické možnosti od toho chránily. Trochu trpce, trochu humorně se ve vzpomínce vybavuje, jak Proměna putovala za stánkem, jak hledala přístřeší. Čítárna knihovny, loutková scéna, divadelní sály s velkým jevištěm, koncertní místnost – ale i pokus s poetickou kavárnou, i školní třída představují štace této odyssey. Nic nového pod sluncem. Proměna tu jen vztoupila do šlépějí svých předchůdců, lidových divadel, obrozenských bálů, dělnických recitačních akademií a kabaretů… I ty musely dokázat nesnadné umění: vařit z vody. Musel tu být oheň, musel tu být cíl. A ten zní: vychovávat poezií. Za ním šla Proměna neproměnně od svých počátků, i když estét a zjemnělec jej odmítne ironickým úsměškem jako naivní osvětářství. Jen stále náročnějšími formami, od kvantity ke kvalitě, jej uměla realizovat. Snad jí nebude vykládáno jako neskromnost, připíše-li si po dvacetileté existenci zásluhu, že i ona hořčičným zrnkem se podílela na té proměně společnosti již říkáme kulturní revoluce. Čeští klasikové i současní básníci, poetové ruští i slovenští, postavy světové i zjevy místní a regionální, tragická slavnostnost i rozpustilý smích, ba občas i ukázky prózy a dramatické výstupy – to vše si tu podávalo ruku v osobité recitační i dramarurgické interpretaci šedesáti pásem a montáží. Na konec budiž dovolena alespoň zmínka o souboru recitátorů a o obecenstvu Proměny. Kolektiv recitátorů se měnil zvenčí, dnes už by se nikdo nedopočítal jeho hlasů; měnil se i vnitřně, zdokonaloval se od nadšeného amaterství k náročné a poučné dokonalosti. Po celou dobu dvou desítiletí byl duší Proměny mnohostranně nadaný Bedřich Kaněra, jeho nezmarný optimismus a vynalézavost ji živily ve chvílích úvavy a pochyb, bez něho už by jí ani nebylo… Dva okruhy obecenstva Proměna nesporně přivábila, okouzlila, ovlivnila: stabilní věrné návštěvníky a mládež. S léty rostla jejich vnímavost a kultivovanost, takže se mohli stát spolutvůrci mikrokosmu Proměny. Nechť tedy ve finále jubilea zazní akord díků a radosti. Díků – že život nestál. Radosti – že bylo komu podávat dar. (sleeve-note František Kala 1976.)

Mluvené slovo na zvukových nosičích