Vlčí slina (2008)

Přidal: Martin |

Srpen 18, 2010

Svatava Antošová. Trubka Otta Chalupný, klávesy Martin Bechynský.

Přednáší autorka.

Vydal Protis jako přílohu stejnojmenné knihy v roce 2008 (1 CD, 978-80-7386-030-1).

Pozn.: Vlčí slina, devátá kniha Svatavy Antošové (1957), vznikala v letech 1996–2006. Básnická skladba se během let vyvíjela, což mohou posoudit čtenáři Dekadentu Geniálního, Paka, Salonu Práva, ba i Tvaru, kde byly jednotlivé úryvky tištěny.

Skladba sestává se ze tří částí: temného mýtu Churmukum, fatalistického Davu Beznoh a milostného zpěvu Bohoděje. Pro první část je příznačná nehybnost, strnulost „sarkolesa“, v němž vedle petrifikovaných lovců meškají generál, vlk, kůň, „sarkomuž“ a „sarkožena“ jménem Ohokin. Její jméno voní po tajze, leč přesmyčkou se dostaneme k bližšímu určení – Nikoho. Ženu Ohokin měli všichni, ale ona nemá nikoho. Směje se – a bum bác, náhle „churmukum“. Slovo samo vyvolává představu časů, kdy svět byl ještě mladý a slova těžká; slyšíme v něm chmuru, pochmurno, veltman možná vycítí i přítomnost slova lukum, bílé přeslazené lepkavé hmoty, kterou rádi mlsají staří Turci.

První verše Davu Beznoh evokují naši milou současnost: „Tak křivo je / a mrzácky / Z páteří trčí / zrezivělé dráty“… V tomto světě nechává Antošová před děťátkem (počatým snad v „sarkolese“) defilovat sedm sudiček. Děcko je zjevně šikula – „umí pít přímo ze skály“ i „o vítr jezdce zastavit“ –, ale sudičky jsou nemilosrdné: Davu Beznoh neuteče (tu se mi vybavila epizodka z Klímova Velkého románu, v níž se hrdina marně snaží utéci před beznohým starcem-Časem). Vedle mnoha profetických hlášek od sudiček se dítě doví, že bude psát básně – „ale napojí je sobectvím“. Antošová grandiózně rozjíždí svůj rejstřík, svůj receptář krvavých, teskných i groteskních, a přitom tak přesných obrazů: „Padala noc / na nebi měsíc / plný proleženin.“ V době, kdy „zas rudo je a krysácky“ svému osudu však neutečou ani samotné sudičky. Odcházejí jedna po druhé: první utopena za vsí, druhé oči vyloupali, třetí v břiše zajiskřilo, čtvrtou z kůže stáhli, pátou hlavou dolů pověsili, šestou vlkům sežrat dali a poslední – inu i poslední, jež „havrlanta“ obdařila uměním básnickým a sobectvím, i tu sedmou potkal zlý osud.

Jsou černá matka a otec-nůž, rodiče toho maličkého spratka, který je „z rodu psanců“ i „mokrý od plivanců“, „sarkoženou“ Ohokin a „sarkomužem“? To Antošova ku podivu nijak neobjasňuje – a právě kupodivu, že v téhle naší době, kdy je mateřství a otcovství tak ornamentálně zbožštěno. Téměř víc než milenecká láska, která dala svůj vklad do závěrečné části Vlčí sliny. Antošová v duchu dekadentní stylizace slibuje „už žádný příběh / žádné dění“, leč právě zde se odehrávají neskutečné biologické orgie mezi ženou „bílou od sípění“ a mužem „v ohni utopencem“. Přízračné a pro Antošovo typické vzývání k „tanci“, oslovení „miláčku“, které z úst básnířky zní jako volání, jež nemůže skončit jinak než naprostou ničbou. Naprostost je ostatně jednou z korunních parolí Antošové existence a tvorby.

Klasickému vzhledu se vymyká i sama knížka, která má tvar tuším kónického křivoúhelníku, jenž se bude vzpínat unifikovaným tvarům knihovny. Vedle kongeniálních ilustrací chebské výtvarnice a básnířky Viktorie Rybákové (kresby jsou podepsány HH, což je její nom de guerre Hortensie Hustolesová) je knížka doplněna skvělým CD. Na počátku devadesátých let, kdy Antošová zpívala či deklamovala své verše s kapelou teplické nové vlny Mimo zákon, vyšel v Rocku a popu více než pochvalný článek o tomto projektu. Ani po tolika letech nezůstala Svatava Antošová své pověsti charismatické recitátorky nic dlužna. (anotace vydavatele)