Noc s Hamletem (1964, 1993)
Vladimír Holan. Jeden z nejpůsobivějších a současně nejtemnějších skvostů české poezie dvacátého století z pera reflexivního lyrika Vladimíra Holana (1905-1980) v podání samotného autora. Záznam, úprava a sleevenote Vladimír Justl. Zvuková režie Karel Nedorost, studio NVL.
Natočeno 19. a 28. 8. a 11. 9. 1964 v Holanově pracovně v Praze na Kampě. Vydal Ultravox v roce 1993 (1 MC, 87 min.) v edici Ars pro vitae 3/1993. Vyšlo s přispěním Obce spisovatelů ČR.
Sleeve-note: Noc s Hamletem psal Vladimír Holan (1905-1980) v letech 1949-1956 (konečnou podobu jí dal roku 1962). Jsou to léta, kdy vzniklo deset z jedenácti rozměrných básní druhé řady knihy Příběhy (Sebrané spisy V. H., sv. VII), knížka pro děti Bajaja, cykly Víno a Strach a sbírek nejosobnější lyriky nazvaná Bolest (Lamento, S.s., sv. III). Tíha doby, která Holana deptala duchovně i existenčně, vyvolala mimořádné tvůrčí vzepětí obdivuhodné umělecké síly. Noc s Hamletem vyšla v časopise Plamen v březnu 1964, knižně v nakladatelství Odeon v listopadu téhož roku s výtvarným doprovodem Vladimíra Tesaře. Předtím se s ní seznámili posluchači Violy, kde měla veřejnou generálku 18. listopadu 1963, premiéru den poté. Na repertoáru Violy (156 repríz) je už třicet let ve stejném obsazení: Dagmar Sedláčková, Miroslav Doležal, Radovan Lukavský, Marek Kopelent. Přeložena byla do dvanácti jazyků. Amatérský magnetofonový záznam (rychlost 4,75) jsem pořídil 19. a 28.8. a 11.9. 1964 v Holanově pracovně v Praze na Kampě. Rozměr kazety neumožnil převzít celou skladbu – vynechán je dialog Orfea s Eurydikou. Prvních 65 minut provází tikot budíku. Vladimír Holan při četbě kouřil, občas se napil; výrazněji je slyšet šustot papíru. Od knižních otisků se magnetofonový záznam liší na sedmdesáti místech (kromě kvantit samohlásek a výslovností některých jmen a cizích slov). Většinou jde o doplněná slova a kratší větné celky, repetice, hovorové tvary místo spisovných v přímé řeči, tedy o změny, které lze charakterizovat jako vyprávěcí gesto (nejednou je zdůrazněno slovesem víš) a zvýraznění podstaty odpovědi. K tomu přistupují změny různých částic: místo spojek však a ale je třikrát užito jenomže, místo jen dvakrát širší podoby jenom apod.; zájmeno je třikrát nahrazeno substantivem. Ve dvou případech byl text upraven v pozdějších vydáních. Záznam Holanova přednesu třeba chápat jako ojedinělý dokument. Technické nedostatky zavinily především moje nezkušenost, špatný mikrofon a nekvalitní magnetofon. Leč i tak se posluchači naskýtá jedinečná možnost sledovat autorský přednes, který má výrazně interpretační charakter uskutečňovaný především významovými důrazy, pauzami, zmíněnými přídavky slov a dalšími odchylkami. Vladimír Holan předčítal své verše rád i proto, že věřil v sílu a nezastupitelnost živého slova.
(Vladimír Justl)
Pozn.:
Článek z Reflexu – Noc s Hamletem
Noc s Hamletem“Doba, kdy jsem psal Noc s Hamletem, byla pro mne nejkrutějšími lety mého života. Ve své šílené samotě jsem měl dobré uzemnění, abych přijal a prožil všechny tehdejší hrůzy. Byl by ovšem omyl chápat tuto báseň pouze jako výraz událostí jen tehdejších, neboť mně vždycky šlo o člověka a jeho drama vůbec, o jeho lidský úděl a neblahý osud, který žije za všech dob. “ (Vladimír Holan v Literárních novinách na jaře roku 1964.)
Na básnické skladbě Noc s Hamletem pracoval Vladimír Holan (16. 9. 1905-31. 3. 1980) v letech 1949-1956, definitivní redakci, při níž přišla o 300 až 400 veršů, provedl za pomoci Vladimíra Justla, jemuž je báseň věnována, v roce 1962. Nebyla to pro editora práce snadná. Justl, bez něhož by nebylo Holanových Sebraných spisů a zřejmě ani Noci s Hamletem, o tom píše v jejich XI. svazku, nazvaném stejně jako svazek X. Bagately. „Nedal se uprosit, aby své rukopisy neničil, nedodržel ani slib, že nesvěří ohni prvopis Noci s Hamletem, který byl unikátní. Její verše byly napsány na kdečems: na normálních listech papíru, na makulatuře, na táccích na piv o,na ubrouscích, na obálkách, na sáčcích, na různých útržcích včetně okrajů novin, na rubu obalů z různých škatulí a škatulek, které měl po ruce. Na její diktování se připravoval, jednotlivé úryvky komponoval v celky (…) 
Rukopis Noci s Hamletem spálil noc poté, kdy byl připraven její opis. Při příštím setkání se tímto počinem pochlubil s až gaminským úsměvem: nechci, aby se tím jednou někdo probíral. Definitivní znění bude ve spisech.“ To od Holana nebylo zrovna hezké. Ivan Diviš do své Teorie spolehlivosti zapsal, co mu Justl vyprávěl jaksi navíc: celkem osmkrát „šel přes Karlův most v ruce s portáblem, ale osmkrát nebyl kníže ochoten. Justl se podeváté konečně nasral a řekl Holanovi: pane Holane, dneska je úterý,přijdu ve čtvrtek, nebudete-li parátní, už nikdy k vám nepřijdu. Toho se Holan přece jen zalekl.“
HOLANÉSIE
V době, kdy vznikalo jádro Noci s Hamletem, ale také řada dalších veršů, takže lze právem mluvit o nejplodnějším Holanově období, bydlel Vladimír Holan v tzv. Dobrovského domku na malostranské Kampě. Josef Dobrovský se sem nastěhoval po pozvání hraběte Nostice v roce 1795, kdy u něho propukla zvláštní duševní choroba, která se cyklicky projevovala navenek hlav ně podivínstvím a psaním blouzniveckých dopisů, o nichž netušil, že je sepsal, natož že je rozesílá. Měl tady podle rady lékaře pobývat na čerstvém vzduchu a osvěžovat se zahradnickou prací. Holan prý často slýchal ve svém přízemním pokoji kroky „modrého abbé“, jehož pomník mohl pozorovat z francouzského okna. Dobrovský ho dokonce za nočního bdění navštěvoval stejně tak, jako za ním chodil mrtvý František Halas a princ dánský Hamlet, s nímž vlastně pořídil zvláštní básnické interview. Mezi jeho návštěvami ovšem převažovali smrtelníci a bylo jich víc – vždyť básník stále víc sužovaný klaustrofobií a agorafobií vycházel stále méně a po smrti své matky už zcela výjimečně, takže kdo ho chtěl poznat, musel za ním. Poslední výlet zřejmě podnikl v roce 1962, předposlední o rok dříve, kdy ho na Kokořín vytáhl František Hrubín a Vilém Závada. Ten výlet „mezi květnovými prapory a necudnou zelení“ skončil neslav ně – Závada se prý od Holana dočkal facky. Když byl Holan v dobré náladě, přijímal návštěvy rád – rád totiž mluvil a neměl k tomu mnoho příležitostí. Návštěvníci byli zpravidla podmaněni zvláštní atmosférou pokoje, který jako by se vyděloval z okolí a vytvářel jiný prostor,ostrov,jenž byl nazván Holanésií. O tom, jak bídně tehdy básník žil, podává v jeho životopisu, připojeném k Sebraným spisům, svědectví opět Vladimír Justl. Vladimíra Holana poprvé viděl v únoru 1952, kdy ho za ním poslal s penězi jeho profesor a Holanův přítel Oldřich Králík: „Nabídl mi víno,bylo to zřejmě to nejlacinější, které mohl sehnat – plaše jsem odpověděl cigaretami. S chutí si bral banální cigarety značky Lípa, byly přece jen lepší než to,z čeho si kroutil cigarety on: vypadalo to nevábně a vydechovalo to směs podřadného tabáku a náhodně posbíraného listí. Bylo mi stydno.“ Jan Zábrana mj. doplňuje toto svědectví tím, že viděl Holana na chodbě vytahovat z květináčů vajgly cigaret, které tam nechali řemeslníci. Kdo ví, zda to nebylo v den, kdy se u Holana seznámil s Václavem Havlem? Ten v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou Dálkový výslech vzpomínal, jak mu Jaroslav Seifert poté, když se mu Havel svěřil, že miluje Holana, doporučil, a ť za ním zajde, že bude rád. „Byl jsem trochu vyděšen z představy,že někde v Praze žije jako mně dostupná fyzická osoba ten velký čaroděj,“ říká Havel. „Seifert mne poslal na Kampu a od té doby jsem k Holanovi pravidelně chodíval tak jednou za měsíc, vždy samozřejmě s lahví vína. Přestal jsem k něm u docházet až snad někdy v roce 1956, mimo jiné proto,že mi vadily jeho antisemitské řeči. (…) Holan byl zvláštní, téměř démonická osobnost, přesto snad mohu říci, že jsem s ním byl do jisté míry spřátelen… Slavili jsme s ním dokonce ve Všenorech (kde žila Holanova maminka – pozn. aut.) jeho padesátiny a společně se opíjeli vínem, které mu poslal – zřejmě pod tlakem špatného svědomí – Svaz spisovatelů.“ Holanovi totiž po roce 1948 nové knihy nevycházely a honoráře z překladů nestačily rodinu uživit. Snažil se přilepšit si ručními přepisy svých básní pro sběratele, podporovali ho přátelé. K nepřízni mocných se přidala i nepřízeň osudu – v roce 1949 se manželům Holanovým narodila dcera Kateřina, trpící Downovou chorobou. (Holan ji velmi miloval a po její smrti v roce 1977 přestal definitivně psát.) To už rok žili v Holanésii. Přízemní byt „zdědil“ Holan po emigrantovi Jiřím Voskovcovi, byl mu přidělen. A spolu s ním i soused z patra – Jan Werich. Těžko si představit sousedství dvou rozdílnějších umělců – jeden byl tragéd (neboť také Holan byl dobrý herec), druhý komik, jeden založením plebejec, druhý aristokrat. Jeden se chechtal, druhý se rád smál, ale chechtot nesnášel. Jeden měl tenkrát peněz plné hrsti a uměl jich užívat, druhý je neměl. Zdá se, že jejich naprosto chladné vztahy, o nichž koluje množství fám, má na svědomí spíš uzavřený Holan než otevřený Werich. Koneckonců – ani po smrti se Holan nedočkal spravedlnosti. Domu se dnes říká domek Werichův, i když ani jemu nikdy nepatřil, na zdi je busta historika umění Zdeňka Wirtha, který tu také dřív bydlel, a busta Werichova, Holan není připomenut ani pamětní deskou.
NOČNÍ ROZHOVORY
Při přípravě Sebraných spisů vytvořili Holan s Justlem novou sbírku – její verše spojuje motiv zdi, který prolíná celým Holanovým dílem. Není náhodné, že se tento cyklus objevuje ve svazku Nokturnál, který kromě toho obsahuje Noc s Hamletem, fragment Noc s Ofélií (1972) a další skladbu – Toskána (1956-1962), jedinou básnickou knihu, na které Holan poté, co odložil Hamleta, pracoval a jíž si ve svém díle cenil nejvíc. Noc s Hamletem začíná takhle: Při přecházení z přírody do bytí zdi nejsou právě vlídné, zdi pomočené talenty,zdi poplivané vzpourou kleštěnců proti duchu, zdi o nic menší, jsou-li snad dosud nezrozené, a přece zdi zaokrouhlující už plody. Nelze jednoduše ani jednoznačně tyto verše vyložit, síla jakékoliv básně je ostatně v tom, že se nedá říci přesně, co jí chtěl básník říci. Radovan Lukavský,první recitátor hlavního partu v Noci s Hamletem, vzpomíná, jak teprve po větším počtu repríz při osobním setkání s básníkem odhalil v Noci s Hamletem pravý význam veršů, které si vykládal jinak. Ale je to právě básník, kdo nejlépe ví, co báseň obsahuje? Jistě nikoliv, neboť platí stará známá pravda, že po napsání opouští dílo svého autora, navazuje kontakt se čtenářem a autor má jen málo možností, jak tento kontakt ovlivnit. Pokusme se ale přece jen o jakýsi náznak: zdá se, že motiv zdi je zde spíš motivem jakéhosi opevnění díla proti falši a překroucení (vždyť následující verš zní: „Poddajná zralost Shakespearova zve k zvůli“) než něčeho, co nám brání vyjít na svobodu. Holan velice trpěl svou samotou, pomineme-li ale jeho duševní stavy,které ovšem s jeho rozhodnutím souvisely,pak se rozhodl dobrovolně, aby uchránil báseň jako dar před mravní špínou a lidskou zkažeností. „Ať trvá noc, ve které vše je v nemilosti/ krom umění, které je už dávno zatraceno/zvědavostí pekel a lhostejností tohoto světa,“ zaklíná se básník, pro něhož noc byla rodným živlem, na nějž netrpělivě čekal, aby mohl poté, co ji políbil, otevřít první láhev vína. „Svět zajde na samá hrdinství,/táhnoucí za sebou střeva,“ říká v Noci s Hamletem Eurydika Orfeovi, a proto je lépe tu zkázu nevidět. „Žel, už jen spatřena/krása je ztrátou, ledaže opakuje sama sebe tak dlouho, až i láska je ztrátou.“ Všechno je totiž nevinné jen poprvé – proto Holan tak adoruje dětství ve spojení s láskou mateřskou, onen dar čistoty,který je básni, dětství a lásce mateřské společný. Naproti tomu láska milenecká je už něčím znečištěna, je poznamenána steskem, a hlav ně – je nedosažitelná stejně jako smysl našeho snažení (Toskána je věnována právě tomuto hledání). Představíme-li si však onu krvavou a krajně šedivou dobu, v níž dokázal najít poezii snad jenom Hrabal, pak Holanova „noční hlídka srdce“ smysl má, chrání pro budoucnost to skutečně lidské v nás a je zároveň protestem, který má váhu i dnes nebo možná právě dnes. Noc s Hamletem se tak nejen dobou vzniku řadí k dalším velkým dílům tehdy vznikajícím – k Zahradníčkově Znamení moci a Kolářovým Prométheovým játrům. Od té doby jako by se (s výjimkou Hrubínovy Romance pro křídlovku a některých poém Šiktancových) rozsáhlým básním v české poezii nedařilo. Je to dáno tím, že důvěra v slova ještě klesla a skutečné poezii se zkracuje dech? Ano, dnes je třeba ještě větší opatrnosti než tenkrát, aby báseň nebyla slovy zahlušena, aby byla, tak jak to chtěl po svém způsobu Holan, „přesná“ a „jasná“, ale vyžaduje i tvůrcovu důvěru v její možnosti, jíž se dnes nedostává. Není proto divu, že sama Holanova poezie stojí dnes tak trochu stranou zájmu. Jako by byla příliš vážná a zavazující.
OSUDY BÁSNĚ
Osmnáctého listopadu 1963 byla Noc s Hamletem poprvé uvedena v pražské poetické vinárně Viola. Situace se totiž už proměňovala nejen obecně, ale také ve vztahu moci k básníkovi. Nejprve mohl vyjít soubor jeho překladů, pak Mozartiana a výbor Noční hlídka srdce. Zájem veřejnosti o básníka stále rostl, Noc s Hamletem se postupně stala nejúspěšnějším představením Violy v její historii. Pak byla poprvé publikována v časopisu Plamen, knižně vyšla s doslovem Oldřicha Mikuláška v roce 1964. O rok později se Holan dočkal šedesátin jako uznávaný básník. Noc s Hamletem začínala být překládána – poprvé do italštiny, kde ji představil s velkým úspěchem významný bohemista a pozdější autor slavné Magické Prahy Angelo Maria Ripellino. V roce 1967 dostává Holan jednu z nejvýznamnějších básnických cen, Etnu Taorminu, v Belgii dostává Grand Prix International de Poésie, začíná se o něm mluvit jako o vážném kandidátovi na Nobelovu cenu za literaturu. Největší podíl na tomto mezinárodním úspěchu mají právě překlady Noci s Hamletem, která se stává jeho nejslavnější básní. Od roku 1961 Holan zase píše v předtuše, že doba jeho umělecké izolace končí. Jeho lidská izolace se ovšem prohlubuje (nejen že nevyhověl žádnému zahraničnímu pozvání, ale nebyl kupříkladu nikdy ani ve V iole). Výsledkem je to, že jeho pozdní verše jako by už nebyly dost nasyceny realitou, stávají se často jakýmisi samoznaky.Jan Zábrana to ve svých deníkových záznamech komentuje takto. „V tom je podle mne tragédie posledních knih Vladimíra Holana – že po jednom z nejdelších hledání, jaké v poezii znám, nedokázal ve chvíli volby poodstoupit sám od sebe a bezohledně – k sobě – se vydal cestou, která nebyla nejlepší z těch, jež měl v té chvíli k dispozici. Udělal to patrně v domnění, že tahle cesta mu zaručuje nejvíc originálnosti, že se na ní nebude podobat nikomu a nikdo se nedokáže podobat jemu. Ale básně z posledních patnácti let jsou únavné, nerozlišitelné, nekonečné variace mozku, který si přikazoval pracovat jen na určitá centra. Říkám to velice nerad, poněvadž jsem v mládí prožil s máločím srovnatelnou extázi nad Holanem-básníkem a později, když jsem k němu chodil, jsem poznal, jak skvělý,jak jedinečný to byl člověk.“ To už je ovšem jiná historie. Když 31. března 1980 Vladimír Holan zemřel, zanechal po sobě nicméně výjimečné dílo, přičemž Noc s Hamletem by neměla zastiňovat jeho další vynikající výkony.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Napište komentář k článku