Čelem k masám

Přidal: Přemek |

Listopad 3, 2006

Gabriel Gössel

(Článek je uveden se souhlasem autora a vydavatelství Radioservis. Článek obsahuje nové, dosud nepublikované informace!)

Necelé dva měsíce po „Vítěznému Únoru“, 16. dubna roku 1948, navštívila nahrávací studio Rokoska gramofonové firmy Ultraphon v pražských Holešovičkách skupina čerstvě jmenovaných funkcionářů komunistického ministerstva informací a natočila zde několik gramodesek na něž dnes, s odstupem několika desetiletí, můžeme oprávněně nahlížet jako na pozoruhodné dokumenty doby. Představují nám totiž některé významné osobnosti české kultury dvacátého století v trochu jiném světle, než je veřejnosti známo. Povězme si tedy, co se tehdy v onom studiu znárodněné gramofonové společnosti vlastně odehrálo a kdo byli hlavní aktéři tohoto nahrávání.

Šest gramodesek s běžnou červenou etiketou Ultraphon se zlatým tiskem a objednacími čísly B1–B6 natočených ve výše uvedený den nám zachovalo jedinečné ukázky „bavičského“ umění čtyř předních levicových intelektuálů, kteří za doprovodu cembala uměleckého poradce gramofonové firmy Ultraphon Dr. Ladislava Vachulky a kytary dalšího pracovníka této firmy Saši Grossmana předvedli repertoárově velice pestrý hudebně-dramatický pořad zahrnující zpěv lidových a národních písní, kupletů, sociálních balad, sugestivní přednes parodie na surealistický melodram a dokonce i velice zdařilé imitování slovního projevu dobových politických veličin.

První tři strany těchto gramodesek obsadil svým nejistým tenorem spisovatel Karel Konrád, redaktor tiskového orgánu KSČ Rudé právo a laureát státní ceny. Za doprovodu kytary přednesl několik lidových popěvků (Má zlatá Anduličko, Já mám trakař novej) a neidentifikovatelným jazykem či nářečím zazpíval několik vojenských písniček (Bolen mi leži, Regiment po cesti, Ja spa pujdem), které mu nejspíš utkvěly v paměti z let první světové války, kdy sloužil na balkánské frontě.

Další nahrávku uvedl melancholický hlas některého z přítomných účastníků nahrávací seance slovy „doba pražských kabaretů zmizela do dáli – její poezii vám připomene Ruda Jílovský v podání Kosti Biebla…“ K mikrofonu pak přistoupil dvojnásobný laureát státní ceny básník Konstantin Biebl (stálý poradce na filmovém odboru ministerstva informací a člen Poradního sboru a Filmové rady studia Barrandov) a velice vášnivě zapěl šanson Na svatbu mě pozvala. Tuto známou nostalgickou píseň, evokující atmosféru náleven horší pověsti (zaznívají v ní mimo jiné verše …smutně sedím za stolem při skleničce svojí a tatíček alkohol rány moje hojí…), míval kdysi na repertoáru kabaret Červená sedma, kde ji přednášel právě Rudolf Jílovský.

Za zmínku stojí, že hlas Konstantina Biebla – slovy dobové encyklopedie umělce „ne neprávem označovaného za básníka Února“ – zaznamenala mimo jiné ještě gramodeska značky Supraphon z roku 1952, na níž autor recituje své básně z let 1945-1947 Lenin v knihovně, Před útokem (Kdo přečkal Heydricha, ten přežije i mor – rozviňte slavný prapor poezie, buďte jak partyzáni z hor…) a Julius Fučík ve vězení (Duše přímá, zvyklá bleskům jako topol – vydrž ještě chvíli, vzpomeň si na Sevastopol…). Jen dodejme, že ve stejném roce spáchal Konstantin Biebl sebevraždu – nedočkal se tak ani vydání své poslední knihy s optimistickým názvem „Bez obav“.

Ale vraťme se do roku 1948 a do studia Ultraphonu. V další nahrávce se mikrofonu zmocnil pracovník ministerstva informací Václav Benda, aby přednesl parodii na slovní projev básníka Vítězslava Nezvala, tehdy mimo jiné sekčního šéfa ministerstva informací a především člena Akčního výboru Syndikátu spisovatelů. Za doprovodu značně avantgardisticky znějícího cembala odrecitoval zlatý hřeb této série nahrávek, a sice Nezvalův „surrealistický melodram“ nazvaný Zrod gramofonové desky. Na etiketě gramodesky s touto nahrávkou je uveden údaj „recituje V. Benda“, vlastní záznam je však uváděn annoncí „Zrod gramofonové desky – Vítězslav Nezval. Recituje autor“. Umělecká zkratka nejprve popisuje nahrávací studio, jeho vybavení a umístění (V pozadí Bulovka – sídlo chorých…), aby se autor melodramu vzápětí vyznal ze svých pocitů přímého svědka a účastníka nahrávání gramodesek mj. následujícími slovy: Zde se rodí radost – radost a hudba! Jsem šťasten v prostředí tónů, jsem šťasten v závodě gramofónů! …Zde bude nová továrna – a siréna zazní akordem miliónů kotoučů! Jak plamínek cigarety zazáří zde v šíleném rytmu tónů deska, výrobek závodů gramofónů. Já jsem to viděl – zrod desky gramofónů! Ty, desko černá, se závity hlemýždě – pojď ke mně blíž, ještě blíž, a splyň s vesmírem tónů, ty desko závodů gramofónů!…

Na dalším snímku nazvaném O budoucnosti gramofonové desky Václav Benda coby „reportér Ústavu pro zkoumání veřejného mínění“ pokládá otázku, co soudí o budoucnosti gramofonové desky pro kulturní život národa, několika „významným činitelům našeho veřejného života“, které vzápětí též zdařile imituje. Do společnosti karikovaného projevu senilního profesora dr. Zdeňka Nejedlého (…hodně desek, ještě více desek, a ať se všechny točí – tak jako kola ve výrobě, ať se točí, a hodně točí...), koktajícího předsedy Ústřední rady odborů Antonína Zápotockého (…soudruzi, toto je skutečně d-d-důležitá věc, a proto d-d-desky d-d-dělejte d-d-dále d-d-dobré…), lidově žoviálního ministra informací Václava Kopeckého (Lidi, ježišmarjá, lidi, s takovou votázkou na mně…i malíři můžou na desky nahrát takovej vobraz, takovej Špála, takovej Rabas, víš. No to přece uznáš, neé – to přece není žádná legrace…Víš, Hášo, dělej to, to je důležitý…) a šišlajícího Vítězslava Nezvala (…já bych své básně nejraději diktoval do mikrofónu, abych nemusel psát inkoustém zéleným, abych své básně mohl šířit pomocí grámófonové désky rózhlasém…) se dostali i Spejbl s Hurvínkem a člen činohry Národního divadla Mistr Jaroslav Vojta (…když jsem hrál Pantátu Bezouška, tak jsem si to nejdřív nahrál na desku, pak jsem si to poslech, viděl jsem, že to je špatný, a pak jsem to dělal bez desky…). Jako poslední odpovídá charakteristickou mečivou dikcí (v níž nepochybně každý poznal dr. E. Beneše) „jeden významný, snad nejvýznamnější činitel veřejného života“: …Své projevy jinak nesděluji, než pomocí gramofonových desek. Je to jednoduché, demokratické a pohodlné… Říkal jsem to již před lety dvaceti pěti a říkám to stále. Je to budoucnost – budoucnost pro mne, budoucnost pro všechny…

(Pozn. editora – Zde si dovolím ještě připojit úryvek z dopisu autora textu:
Ten Václav Benda prý – podle Halase jr. – asi v roce 1953 navštívil (…) jeho otce, že chce půjčit tu desku s parodiemi na Kopeckého atd. a ještě na dvorku ji pak rozbil a vyhodil do popelnice – tak se doba změnila!)

Zdá se, že po této fiktivní anketě již přítomní interpreti na čistě „uměleckou“ část programu v důsledku hlasové i celkové indispozice rezignovali. Na zbývajících snímcích v této sérii totiž najdeme již jen intonačně velice nejistý zpěv dalšího tehdejšího pracovníka ministerstva informací a redaktora satirického týdeníku Dikobraz, novináře Zdeny Ančíka, kterému ovšem Nezval, Biebl i Konrád snaživě sekundovali. Tento někdejší kumpán Jaroslava Haška, vydavatel jeho spisů a dlouholetý redaktor satirického časopisu Trn se nejprve nesměle uvedl smutnou písní Tichá voda, pak přidal rozvernou lidovou Perina má čtyři rožky (pod perinou čtyry nožky…), aby poté své vystoupení uzavřel jako první tenorista v mnohohlasně halekané sociální baladě Havíři, havíři. Firma Ultraphon sice vydala tuto hornickou lidovou píseň již v roce 1935 v podání Recitačního sboru Dělnické akademie, Ančíkovo revolučně-opilecké podání je ovšem mnohem údernější: zaznívají zde i slova …těšte se,vy páni – však přijde jednou čas, kdy děti horníků zvednou pěsti na vás! Až půjdu na trávu, sednu si na kámen, uvážu si pentli červenou jak plamen. Červenou jak plamen, z hedvábí rudýho…

Vůbec poslední snímek z této série nahrávek se od předchozích značně liší. Jmenuje se Zpěvy muezzinů – K. Biebl nám velice přesvědčivým způsobem předvádí plamenný projev muslimského vyvolávače svolávajícího z minaretu k modlitbě pro určitou denní dobu. Bieblovo imitační či parodické umění se na této nahrávce projevuje značně suverénně a jeho „zpěv“ zní velice autenticky. Není proto divu, že nedávno ho editoři kompaktního disku nazvaného Básníci před mikrofonem (vyd. Radioservis, 2003) bezelstně přiřadili k hlasům dalších umělců Bieblovy generace bez jakékoliv zmínky kontextu, v němž tento snímek vznikl.

Pokud by falešný zpěv a špatně artikulovanou recitaci všech výše zmíněných interpretů hodnotil nepoučený posluchač, nutně by získal dojem, že jde o amatérsky pořízený záznam nějaké dost uvolněně probíhající oslavy, na níž nechyběl alkohol – a vlastně by se ani příliš nemýlil. Většina uváděných snímků (v nahrávacích knihách firmy Ultraphon jim bylo přiděleno celkem 11 matričních čísel) ovšem musela projít dost složitým postupem výroby standardní gramodesky, tedy včetně galvanoplastiky, výroby lisovacích matric, vlastního lisování a tisku etiket. Nešlo totiž o pouhé zkušební výlisky či na zakázku pořizované tzv. shelly vydávané v několika málo kopiích. Celá tato režimní legrace proto musela stát dost peněz – aniž by ovšem tehdy pro kohokoliv představovala jakýkoliv kulturní či jiný přínos. Ani sami účinkující, kteří tehdy nepochybně tyto gramodesky s pýchou rozdávali svým přátelům, se v podstatě neměli čím chlubit. Možná nás ale tenkrát chtěli touto akcí jen upozornit, že …zítra se bude tančit všude a naše vlajky rudé na stožáry světa vyletí…