Noví hrdinové okamžiku (1983, 1984, 2020)

Přidal: beatman |

Prosinec 1, 2006

Bohumil Bezouška. Vybral a sestavil autor. Improvizace na harfu Libuše Váchalová. Zvuk, střih a mixáž Jiří Bartoš. Sleeve-note Bohumil Bezouška, 1984. Cover design Bohumír Blažej, 1984. Illustrations Vladimír Tesař, 1984. Odpovědná redaktorka obalu Jana Řehořová. Režie Jiří Šrámek. Novi hrdinove okamziku (1984)

Osoby a obsazení: vypravěč (Luděk Munzar), Vendelín Budil (Soběslav Sejk), Karel Želenský (Miroslav Doležal), Marie Laudová-Hořicová (Eva Klenová), Eugen Wiesner (Bohumil Bezouška), Karel Hašler (František Filipovský), Marie Hübnerová (Libuše Havelková), Eduard Vojan (Martin Růžek), Jaroslav Kvapil (Radovan Lukavský), Hana Kvapilová (Jana Hlaváčová), Rudolf Deyl st. (Jiří Dohnal), Václav Vydra st. (Čestmír Řanda), Růžena Nasková (Jiřina Petrovická).

Natočeno 17. 10. – 9. 12. 1983 ve studiu Lucerna. Vydal Supraphon v roce 1984 (2 LP, 1218 0661-62). Reedice 27. 11. 2020 (MP3, VT 0979-2). Ukázka k poslechu zde.

Obsah: 1. strana – 1. Vendelín Budil, 2. Karel Želenský, 3. Marie Laudová-Hořicová; 2. strana – 4. Eugen Wiesner, 5. Karel Hašler, 6. Marie Hübnerová; 3. strana – 7. Eduard Vojan, 8. Jaroslav Kvapil, 9. Hana Kvapilová; 4. strana – 10. Rudolf Deyl st., 11. Václav Vydra st., 12. Růžena Nasková.

Lit.: Bezouška, Bohumil: „Noví hrdinové okamžiku“. In Supraphonline, 27. 11. 2020 (sleeve-note). – Cit.: Nebyla to jen snaha přispět k oslavě 100. výročí otevření Národního divadla, co mě přivedlo k myšlence napsat pokračování Průchových Hrdinů okamžiku. Osudy, touhy, myšlenky a názory starých herců mě průběžně zajímaly už od mých divadelních začátků. A jak šel život u divadla, množily se i vlastní poznatky, prožil jsem leccos, co tvořilo tu i tam analogii, a teprve pak jsem monology mohl napsat – a to bez ohledu na jakékoli jubileum. HRDINOVÉ OKAMŽIKU! Dovolil jsem si použít titulu Jaroslava Průchy nejen proto, že o žádném lepším prozatím nevím, ale především proto, že myšlenka zpodobnit a zpřítomnit některé z herců naší slavné divadelní minulosti není má a je výhradně Průchova. Milý Jaroušek Průcha! Určitě by mně neměl mou troufalost za zlé – jeho monology ze čtyřicátých let čekaly na pokračovatele stejně jako budou moje čekat na svého….Nemusím snad dodávat, že monology tak jak jsou, nebyly nikdy prosloveny. Jsou v nich jen fakta, slova a myšlenky té které postavy a úkolem mé fantazie bylo dát jim tvar monologu. Stál jsem někdy před stejným problémem jako Průcha. Nabízela se mi lákavá témata jako Zdeněk Štěpánek, Jiří Steimar, František Roland, Bedřich Karen, Saša Rašilov, Míla Pačová, Leopolda Dostalová a jiní, ke kterým jsem sice měl blízko a osobně je znal, ale které má divák ještě příliš v živé paměti: couvl jsem před nimi, stejně jako Průcha kdysi couvl před Vojanem a nechal o něm pouze vyprávět Pravoslava Řadu. Myslím si, že Václav Vydra a Rudolf Deyl s Růženou Naskovou jsou pro dnešek mezi hranicí a lze jen čekat, až přijde Průchův a můj pokračovatel, který se možná teprve učí číst a psát.

Když jsem dokončoval první verzi své práce, umíral Jan Pivec. Často jsem s ním o pásmu monologů hovoříval a četl jsem mu z nich. Měl jsem radost z jeho zájmu a vyslechl jsem řadu jeho moudrých rad. A tak památce velkého českého herce Jana Pivce své monology připisuji.

Nuže, prosím, poslouchejte!

Mluvené slovo na zvukových nosičích