Kde končí svět – Na paměť Jana Palacha (1969, 1990)

Přidal: beatman |

Leden 9, 2007

Kde konci svet (1990) Pásmo. Scénář Václav Daněk. Hudba Petr Eben. Na varhany hrál autor. Zvuk Miloš Beran, Václav Bláha, Jiří Brda, Karel Havránek. Obálka a grafická úprava Jaroslav Šerých. Režie Josef Henke.

Účinkovali Antonie Hegerlíková, Radovan Lukavský, Jan Tříska, Václav Voska.

Obsah: 1. K. Toman – Leden; 2. J. Orten – První báseň; 3. G. Mistrálová – Balada o hvězdě; 4. J. Orten – XXX; 5. V. Holan – Strom kůru shazuje; 6. Dokumentární záběr ze smutečního pořadu na nádvoří Karolína; 7. V. Holan – Modlitba kamene; 8. J. Deml – Jediná naděje; 9. M. Holub – Praha Jana Palacha; 10. F. Halas – A co básník; 11. A. Jirásek – Staré pověsti české; 12. F. Šrámek – Náš mlčící voják; 13. Dokumentární záznam z rozloučení s Janem Palachem (projevy: rektor KU prof. Dr. O. Starý, ministr školství ČSR prof. dr. V. Bezdíček, předseda SVS Čech a Moravy M. Dymáček, děkan filosofické fakulty KU prof. dr. J. Kladiva a student Z. Touš); 14. J. Orten – Báseň nové slávy.

Z původní nahrávky družstva AR(i)STON z roku 1969 vydal Melantrich v roce 1990 (1 LP, TA 019 0101).

Pozn.: Za ztížených podmínek během jediné noci roku 1969 byla natočena LP deska Kde končí svět – Na paměť Jana Palacha. Nikdy nebyla v distribuci a mnoho exemplářů se nedochovalo. Verše na ní recitovali Antonie Hegerlíková, Radovan Lukavský, Jan Tříska a Václav Voska. Režii měl vynikající rozhlasový režisér Josef Henke. Na základě této desky vzniklo ještě rozhlasové pásmo, které rovněž nikdy nebylo vysíláno.

Lit.: Tichota, Jiří: Jak jsme žili před půl stoletím (svědectví ve dvou dějstvích). In Facebook, 13. 1. 2022 (status). – Cit.: (…) Dějství první: Jan Palach (11. srpna 1948–19. ledna 1969) studoval na pražské FFUK (v té době já tam byl na katedře hudební vědy asistentem). Po jeho burcujícím sebeobětování 16. 1. 1969 bylo zřejmé, že se Filozofická fakulta musí oficiálně vyjádřit, vlastně, že se k činu, který okamžitě vyvolal šok a solidaritu lidí na celém světě, musí nějak postavit celá Karlova universita. Ta se věci zhostila formálně projevem tehdejšího rektora KU prof. Dr. O. Starého při rozloučením s J. P. na nádvoří Karolina. Naši fakultu tam podobně zastoupil její posrpnový děkan prof. J. Kladiva.

Palachova alma mater ale cítila, že takový akt si žádá něco trvalejšího než pár projevů, a i jinde tento pocit převládl. Péčí řady čestných a statečných lidí vznikl působivý projekt: Elpíčko Kde končí svět-Na paměť Jana Palacha. Režisér J. Henke a scénárista V. Daněk vybrali příhodné, ryzí texty z děl především slavných českých básníků a spisovatelů, můj obdivuhodný kolega z katedry, skladatel P. Eben zkomponoval a nahrál varhanní hudbu (možná improvizace?). Pásmo textů namluvili herci A. Hegerlíková, R. Lukavský, V. Voska, J. Tříska (můj spolužák z Neruďáku). Deska byla zázračně rychle vydána díky obětavému nasazení všech zúčastněných, včetně zaměstnanců Gramofonových závodů v Loděnicích.

A co na to režim? Ta přízemní vulgárnost nám vyrazila dech; nezapomeňte, že to ještě nebyl ani rok od vypuknutí nadějeplného Pražského jara, kdy jsme všichni mohli kratičce ochutnat po letech „třídní nenávisti“ první doušky náznaků svobody a normálních lidských vztahů. Ale pak ruskými tanky zaštítěné reakční komunistické načálstvo se v mžiku vrátilo ke svému pojetí moci: Celý, již hotový náklad desky věnované památce opravdového, čistého mladého člověka, s texty A. Jiráska, K. Tomana, J. Ortena, V. Holana, J. Demla, M. Holuba, F. Šrámka, F. Halase, G. Mistralové, s hudbou Petra Ebena, nechali ti ubožáci sešrotovat! (Vlastním exemplář, protože mi ho jako jeden ze svých autorských, věnoval P. Eben).

Sousední katedru divadelní vědy vedl tenkrát prof. Fr. Černý, tichý, skromný odborník na historii českého divadelnictví. Shodou okolnosti (doufám, že si pamatuji správně) byl zrovna i proděkanem filozofické fakulty. Jako takový byl požádán o pár slov pro nějakou redakci. Protože se poklonil památce studenta fakulty, kde pracoval, byl zbaven nejen funkce proděkana, ale zbavili ho trvale i odborného vedení katedry a veškerého dalšího karierního postupu. Moskva pochvalně mručela…