Kdo dnům rozumí (2006)

Přidal: Přemek |

Srpen 28, 2007

Michal Jareš. Autorské čtení poezie.

Vydal Lubor Kasal, Praha 2006 (CD příloha ke knize).

Pozn.: Michal Jareš (1973) pracuje v Ústavu české literatury Akademie věd ČR a současně působí jako redaktor literárního obtýdeníku Tvar. Od roku 1994 si vlastním nákladem vydal tři sbírky básní, před pěti lety publikoval v olomoucké Aluzi oficiální prvotinu a nyní k ní přidává sbírku pátou, respektive druhou – titul Kdo dnům rozumí (72 strany), který vydalo nakladatelství Lubor Kasal a v němž je jako odpovědná redaktorka uvedena Božena Správcová. Kdo v tiráži bohužel uveden není, je grafik publikace: blýskavé fialovo-hnědo-šedé šmouhy, které tvoří obálku, a totálně nepovedené, tentokrát pro změnu šedo-žluto-zelené logo edice, ve svém osobním žebříčku Nejošklivějších knih roku řadím hned za Wernischův titul Hlava na stole (2005). – Naštěstí lze knížku z obálky vysvléct a dál prodlévat jen s její bílou nahotou.
Jarešova nová sbírka se k předchozímu titulu Brzo je k lásce Pozdě k řečem na první pohled váže jistou mírou konceptuálnosti: zatímco první knížka se rozvíjela jako abeceda, respektive v tomto pořádku šla za sebou první písmena jednotlivých básní, v druhotině se střídají formy – rozsáhlou výchozí skladbu Nálada postdušičková plynoucí v pravidelných trojverších následují „rozhovory“, vedené opět v řeči vázané, tentokrát na ploše pětiverší; „špatné melodie“ a „fragmenty“ uzavřené do třetí části sbírky jsou jedinou oázou, kdy se forma krapet uvolní; závěrečné oddíly (Věštby a Ubývání) se už opět drží bezpečného řádu.
S tím souvisí druhý dojem ze čtení: Jestliže Jareš píše, že „život uvnitř mě byl tolik mělký, / že nebylo místo pro pocity“, rázem tím dobarvuje čtenářovu dosavadní zkušenost s jeho verši – vznikající navzdory melodičnosti a přirozeně vytvářenému rytmu promluv –, totiž dojem, že základní hodnotou sdělení, která se tu předávají, jsou artistnost, čirá verbálnost, čili ona „mělkost“. Výjimkou je několik textů o zhroucení těla-světa, v nichž se na vzdáleně dekadentně-expresionistickém podloží buduje pomyslný metafyzický chrám – příznačně tyto texty spadají do prostředního, a tedy formálně nejméně jednotného oddílu.
Básnický subjekt se vůbec z poezie Michala Jareše ochotně, přeochotně vytrácí: ať už jde o konkrétní verše („chvíli být chlebem / pro prostory“, anebo přímo: „já se ztrácí“), nebo vlivy východních básnických tvarů, odpoutaných od konkrétnosti a času. Jareš je autorem denním, pro něj „tušit konec není vítězství“, jen zřídkakdy sáhne po obranné ironii („i dřevo v šibenici myslí všechno dobře“, „hřbitovní túje / se směje“), eventuelně symbolicky unikne skrz imaginativně rozvitější obraz, jako „mlha je člověk, mučený hladem“, aspoň na okamžik na dosah hájemství noci. Převážně však jde o tvůrce průsvitného, na jehož díle se čtenáři nedaří zachytit, jímž projde bez sebemenšího povrchového zranění.
Ve sbírce Kdo dnům rozumí tak pro mě zůstává zakleta odpověď na základní otázku, kterou si kladu nad poezií B. Trojaka, Z. Kaprála, P. Fabiana nebo P. Borkovce: Je básník schopen porozumět dnům opravdu do dna? Anebo ho už na hladině straší iracionální nesoulad, který raději rychle překrývá blýskavými fialovo-hnědo-šedými šmouhami?
(Radim Kopáč)