Slavín – druhá sbírka hlasových dokumentů (1964, 1967)

Přidal: Přemek |

Říjen 10, 2007

Soubor dokumentárních záznamů hlasů významných osobností našeho uměleckého a vědeckého života. Výběr a průvodní slovo Jan Wenig. Úvodní slovo a spojovací texty čte Zdeněk Štěpánek. Režie Jiří Šrámek.

Z historických záznamů hovoří Václav Talich, Vítězslav Novák, Pavel Eisner, Vladislav Vančura, Jiří Karásek ze Lvovic, Petr Jilemnický, Zdeněk Wirth, Max Švabinský, Josef Lada, Václav Špála, Arnold Jirásek a František Lexa.

Úprava a sestřih ve studiích SHV v září 1964. Vydal Supraphon (DM 15231-4 E, Gramofonový klub, 4 LP vinyl (25 cm), příloha 24 stran ) v roce 1967.

Obsah: Úvod – Otakar Šourek – Mikuláš Schneider-Trnavský – Václav Talich – Vítězslav Novák – Otakar Ostrčil – Otakar Jeremiáš – Zdeněk Chalabala – Jan Bor – Janko Borodáč – Jaroslav Hurt – Pavel Eisner – Vladislav Vančura – Vlastimil Rada – Emanuel z Lešehradu – Jiří Karásek ze Lvovic – Zdeněk Wirth – Arnold Jirásek – František Lexa – Petr Jilemnický – Fraňo Král´ – František Hečko – Max Švabinský – Josef Lada – Václav Špála.

Lit.: Wenig, Jan: Slavín (sleeve-note). – Cit.: Středem vyšehradského hřbitova, tohoto Antonínem Wiehlem architektonicky upraveného menšího protějšku slavného pařížského hřbitova Pere Lachaise, je Slavín, vybudovaný v letech 1889—93. Podnět k němu dal vyšehradský děkan Mikuláš Karlach a získal pro tuto myšlenku pražského občana Petra Fischera. Ten byl původně vrchnostenským úředníkem, pak majitelem dřevařství v Praze, kde začal čilou komunální a národní činnost. V roce 1848 byl pobočníkem národní gardy, v roce 1864 byl povolán do městské rady a tři roky poté se stal pražským starostou, když už byl také nástupcem Fügnerovým jako starosta Sokola. Na podnět Karlachův dal Fischer, tehdy smíchovský starosta a spoluzakladatel smíchovského pivovaru, vytvořit Antonínu Wiehlovi plán monumentální hrobky „k pohřbívání nejpřednějších, nad jiné vynikajícím způsobem o národ český zasloužilých mužů, kteří výtečnými spisy nebo uměleckými výtvory, důležitými vynálezy nebo nevšedními obětmi, tuhými zápasy a blahodárnými úspěchy čest a slávu národa českého pomáhali šířit i přes hranice této naší vlasti“. Za sochařskou výzdobu Slavína, okřídleného génia na sarkofágu a dvě sedící ženské sochy po stranách, dostal sochař Josef Mauder v roce 1892 cenu České akademie. Téhož roku zemřel i budovatel Slavína Petr Fischer; nedočkal se prvního mrtvého v Slavíně, básníka Julia Zeyera, který sem byl pohřben 29. ledna 1901. Do doby osvobození byly do Slavína uloženy pozůstatky celkem šesti osobností, po první světové válce byla první pohřbenou spisovatelka Růžena Svobodová (1920), kterou bylo prolomeno i Fischerovo ustanovení o pohřbívání mužů — druhou ženou byla pěvkyně Ema Destinová (1930). Prvním pohřbeným po druhé světové válce byl národní umělec básník Josef Hora (1945). Ve Slavíně je místo pro 44 rakví a místnost pro urny. Je tu zatím pohřbeno 37 našich vynikajících lidí.

Nad deskami, uvádějícími jména zde pohřbených, je na vyšehradském Slavíně nápis „Ač zemřeli, ještě mluví“. A toho také použily tehdejší Gramofonové závody, když v letech 1954 — 57 vydaly tři desky, zachycující hlasy odešlých význačných osobností našeho života uměleckého a kulturně politického, jak byly obsaženy ve zvukových archívech Československého rozhlasu. Teprve poté vydal v prosinci 1960 kulturně osvětový odbor umělecké oblasti Gramofonových závodů, n. p., pro Gramofonový klub album pěti dlouhohrajících desek s hlasy 35 význačných a již zemřelých osobností českého kulturního života, opět z archivních snímků Československého rozhlasu. Živý ohlas tohoto alba, které už neslo název Český Slavín, přivedlo Státní hudební vydavatelství k myšlence v této cestě pokračovat vydáním druhého dílu Slavína pro Gramofonový klub. Tentokrát jsou v něm zastoupeni i někteří umělci slovenští. Všichni pracovníci na tomto druhém díle, čerpajícím svůj materiál jak ze snímků Československého rozhlasu, tak i Divadla hudby, věří, že posluchači budou naslouchat jeho obsahu s touž láskou, s jakou na něm bylo pracováno.