Povídky o zvířatech (2013)

Přidal: Přemek |

Duben 9, 2013

Jaroslav Hašek. Povídky. Režie Dimitrij Dudík.

Čte Vojtěch Dyk.

Natočeno 2013. Vydal Supraphon 12. 4. 2013 (1 CD).

Obsah: 1. Můj obchod se psy – 2. Má drahá přítelkyně Julča.

Lit.: -ob- (= Bezr, Ondřej): AUDIO+VIDEO: Vojta Dyk načetl Haškovy povídky o zvířatech. In web IDnes, 8. 4. 2013 (článek). – Cit.: Humoristické povídky Jaroslava Haška stále patří k tomu nejzábavnějšímu v české literatuře 20. století. Herec Vojta Dyk si vybral dvě z nich, aby je načetl do podoby audioknihy. iDNES.cz přináší ukázky a videotrailer alba, které vyjde 12. dubna.

Audiokniha přináší dvě povídky: Můj obchod se psy a Má drahá přítelkyně Julča. Režie se při nahrávání audioknihy zhostil Dimitrij Dudík. Četbu rámují dvě hospodské písně o zvířatech z 30. let.

Když Jaroslav Hašek nemohl najít místo jako literát-humorista, stal se redaktorem časopisu Svět zvířat. Náhle byl kynologem i zoologem, jehož novinová rubrika přinášela čtenářům každý den informace o nejrůznějších zvířecích druzích. Haškova fantazie a hravost se však okamžitě projevila, takže si řadu zvířat vymýšlel a s chutí mystifikoval odbornou veřejnost.

Následovala ovšem výpověď z redakce a Hašek znovu řešil svou existenci. Založil tedy vlastní obchod se zvířaty, honosně nazvaný Kynologický ústav. Najal si sluhu Čížka (předobraz Švejka), který byl nejen zkušený zloděj psů, ale i velký vypravěč. Humorné příhody, jež se Čížkovi dějí při jeho výpravách za obstaráváním psů v povídce Můj obchod se psy, jsou téměř opsány ze skutečnosti.

Radko Pytlík, znalec Haškova díla a autor doslovu k této audioknize (a v neposlední řadě také otec Vojty Dyka), píše, že jde v podstatě o „literaturu faktu“. Ve druhé groteskní povídce výběru, ve vyprávění o psohlavém paviánovi Julče, Haškův zvířecí humor exceluje katastrofickým výčtem všeho, co mu byl pavián Julča schopen provést. Autor se dovedl vciťovat do zvířecího světa, porovnával jejich svět se světem lidí a v naivní čistotě zvířat hledal odlesk lidského chování.

Lit.: Pytlík, Radko: Povídky o zvířatech. (booklet k CD, 2013). – Cit.: Lidé mají rádi zvířata – nejen, že je pozorují, ale že se v nich vidí. Tuší a čtou z nich vlastnosti, jež v nich samých bývají utajeny. To je všeobecná věc. Někdy si z nich odvozují vlastnosti, které jim samým chybí. U psů hledají věrnost, přítulnost, nahrazují jim kamarády. Přímočarost zvířete, jeho instinktivní chování, působí na lidskou psychiku osvobodivě.
Humorista Jaroslav Hašek měl zvířata rád od malička. Už v domácnosti jeho matky se všichni museli podřídit panovačným choutkám jejich kocoura Bobeše, z něhož se postupně vyvinul tyran, ovládající celou rodinu.
To však Jaroslav netušil, že se v dospělém věku stane znalcem různých druhů psů – kynologem, a že „svět zvířat“ se stane jeho profesí. Jako literát – humorista totiž nenašel zaměstnání (redakce se bály jeho štiplavého humoru) – a proto vstoupil do časopisu Svět zvířat, jehož redakce i zvěřinec jsou umístěny v Košířích. Jsa nyní redaktorrm „odborného listu“ musel se naučil „pomlouvat zvířata“, totiž shánět poznatky a detaily o jejich vlastnostech, aby uspokojil zájem čtenářů. V prvním „zvířecím fejetonu“, otištěném v tomto časopise, nazvaném příznačně O jednom hrozném psu, vytvořil portrét psa- tuláka, který byl navenek „tak ošklivý“ – až byl krásný. Po zákonu uměleckého obrazu vyjádřil zde vlastní ideál tuláka, bohéma a satirika.
V redakci Světa zvířat získal nový redaktor obrovskou zkušenost. Naučil se pracovat s prameny a příručkami – Brehmův Život zvířat byl mu každodenní zoologickou příručkou. Psal o všem možném – o opicích psohlavých paviánech, o žralocích u Messiny, o afrických ptácích a jiných zajímavostech ze života zvířat. Jenže nic netrvá věčně. Po čase, když jeho prameny začaly vysychat, začal objevovat nové, neznámé rysy a vlastnosti – a když ani to nedostačovalo – začal si prostě „neznámé“ tvory vymýšlet. S gustem mystifikátora psal o prahorní bleše inženýra Kúna, o ještěrech a ptácích třetihor, dokonce si dovolil přejmenovat sojku na nový druh ptáka „ořešníka“ – protože prý sedává na ořechu – a podobně.
Odběratelé a odborníci -zoologové se pochopitelně dotazovali, psali a stěžovali si majiteli listu – a Hašek dostal „padáka“. Ten se však nevzdal. Rozhodl se pro samostatné podnikání. Na jméno své ženy, která neměla o jeho plánech ani tušení – založí si vlastní obchod se zvířaty. – čili tzv. Kynologický ústav
A začal podnikat. V časopise Svět zvířat i jinde nalezneme řadu inzerátů, v nichž Hašek oznamuje, že zakoupí různé druhy psů, které umístí ve vlastním zvěřinci. Jak sehnat dostatečné množství exemplářů, nemáte-li peníze, abyste je mohl zakoupit? Hašek si věděl rady. Najal sluhu Čížka, košířského občana, který nejen že dovedl psy, dovedl je také opatřit. Na svých potulkách Prahou odlákával chovatelům jejich miláčky a sbíral některé zatoulané „exempláře“, které pak uzavřel v Haškově košířském obchodu. Jak se o tom dočtete ve Švejkovi.

A tím jsme u našich dvou ukázek.
V první z nich, v humoresce Můj obchod se psy, líčí autor humorně, jak došlo k založení „kynologického ústavu“ a jak sluha Čížek obstarával nové exempláře. Všechny okolnosti nasvědčují tomu, že tato brilantní „zvířecí“ humoreska je do značné míry vzata ze skutečností – dnes by se řeklo, že to je vlastně reportáž, anebo „literatura faktu“.
Podobně je tomu i v druhé ukázce, s názvem Má drahá přítelkyně Julča. Zdánlivě jde o fantastickou grotesku. Je možné, aby se cvičená opice psohlavého paviána zmocnila pistole a v kroji tyrolského citeristy Jägerleho vystrašila výstřelem stařičkého trafikanta, bydlícího v přízemí v Košířích čp. 249 pod Cibulkou, téměř k smrti? Tady zřejmě pracovala Haškova humorná fantazie.
Jenže: dlužno podotknout, že šimpanzí samice Julča, alias „tyrolák Jägerle“, skutečně v roce 1909 v Praze existovala! Vystupovala jako cvičená opice v pražském Varieté (dnes Divadlo v Karlíně), zprvu společně s cvičeným opičákem „konzulem“ Petrem. Zanedlouho poté, když o jeden a půl roku mladší opičák Petr svými kousky Julču zastínil, octla se „na penzi“ a byla zřejmě dodána do zvěřince Světa zvířat v Košířích. Že v ní její cirkusové návyky a touha po uměleckých produkcích zřejmě neutuchly, o tom svědčí naše ukázka. Podle názoru literární kritiků může být tato „zvířecí“ causerie Haškova klidně srovnávána s humoreskami Chestertona, Wilda, Čechova a jiných evropských humoristů.
Slyšíme-li tyto dvě ukázky brilantního „zvířecího“ humoru, zde v interpretaci Vojtěcha Dyka, napadne nás zvláštní věc: tento autor musel mít psy a zvířata velice rád, neboť je dovedl nejen bedlivě pozorovat, ale dovedl se vciťovat do jejich světa a charakterizovat ty jejich vlastností, jež se až nápadně podobají lidským; Jako milovník a přítel zvířat nacházel Hašek modely chování, jež bývají u lidí skryty zástěnou „výchovy“ a přetvářky. Zvířata mají prostě čistou duši – jsou naivní a bezprostřední, jako děti, ale nedovedou lhát. Jsou proto hlubinným zrcadlem lidského chování a lidské duše. Snad proto si je Hašek tolik oblíbil.
S jistou nadsázkou lze říci, že Haškův přístup ke srovnání života zvířat a lidí je u tohoto autora nejen jímavý, ale i v jistém smyslu – filozofický.

Mluvené slovo na zvukových nosičích