Večer s bratry Justy (1987)
Záznam představení. Výběr a sestava Jiří a Vladimír Justové. Hudba Vladimír Just (1, 3, 5, 8, 10, 14, 16) a Gríša Dymič (9). Texty Vladimír Just (1-6, 8, 10, 12-16), Jiří Just (2-4, 7, 11, 13 15, 16) a Gríša Dymič (9). Zvuk a střih Jiří Bartoš. Odpovědný redaktor Jiří Šrámek. Sleeve note Jan Rejžek, 1987. Cover design Jaroslav Krejčí, 1987. Režie gramofonové nahrávky Jiří Šrámek.
Hovoří a zpívají Vladimír Just (klavír), Jiří Just (kytara, zobcová flétna) a Gríša Dymič (kytara).
Ukázky z her Vata (1979-1986), Ústřední půjčovna myšlenek (1982-1986) a Průřez (1986).
Natočeno 3. a 4. 12. 1986 v pražském Uměleckém studiu mladých Rubín. Vydal Supraphon v roce 1987 (1 LP, Supralong). Reedice Supraphon 23. 1. 2012 (1 CD, VT 8633-2, 1:09:44)
Obsah LP: Strana A (Historie) – 1. Úvod do brdské logiky (píseň), 2. Z českých luhů a hájů (dialog), 3. Šárka (píseň), 4. Blaničtí rytíři (dialog), 5. Ředění (píseň), 6. Obrozenecké divadlo I (přednáška), 7. Obrozenecké divadlo II (přednáška), 8. Lid je u nás (píseň)- Strana B (Současnost) – 9. Máma (píseň), 10. Táta (píseň), 11. Dramaturgický plán (přednáška), 12. Otec a syn (dialog), 13. Bajka o nebojácném kaprovi, 14. Schluss blues (píseň), 15. Myšlenky (recitace), 16. Padají tu občas i lecjaké vtipy (píseň).
Obsah CD: 1. Historie: Úvod do brdské logiky (píseň, 2:18), 2. Historie: Z českých luhů a hájů (dialog, 14:14), 3. Historie: Šárka (píseň, 4:25), 4. Historie: Blaničtí rytíři (dialog, 2:32), 5. Historie: Ředění (píseň, 1:29), 6. Historie: Obrozenecké divadlo I. (přednáška, 7:41), 7. Historie: Obrozenecké divadlo II. (přednáška, 4:36), 8. Historie: Lid je u nás (píseň, 1:15), 9. Současnost: Máma (píseň, 4:55), 10. Současnost: Táta (píseň, 3:17), 11. Současnost: Dramaturgický plán (přednáška, 7:55), 12. Současnost: Otec a syn (dialog, 8:16), 13. Současnost: Bajka o nebojácném kaprovi (0:53), 14. Současnost: Schluss blues (píseň, 3:23), 15. Současnost: Myšlenky (recitace, 0:40), 16. Současnost: Padají tu občas i lecjaké vtipy (píseň, 1:55).
Lit.: Justl, Vladimír: Antirecenze. In Scéna 12-13/1988, s. 7. – Cit.: Jsou představení (ale i filmy atd.), které se jaksi vzpírají běžné (tj. „zaběhané) recenzi. Z různých důvodů. Třeba proto, že je to taková prohra, že je vlastně stydno o té bídě psát. Nebo proto, že jsou naopak tak dobrá, že vyžadují nadnesená slova — a ta jsou vždycky podezřelá: není to já na bráchu, brácha na mne? (Tento bráchismus v posledních letech rozmohl po čertech). Co tedy s gramofonovou deskou, když navíc jejími autory jsou bratři? Jiří (první podle abecedy i věku – nar. 1941) a Vladimír (l946) Justové. Deska dostala název VEČER S BRATRY JUSTY. (Titul trochu klame: nahráli ji, nazpívali a namluvili, sice večer, docela po dva večery, 3. a 4. 12. 1986 v Rubínu, ale pouštět ji lze ráno, dopoledne, v poledne, odpoledne, v podvečer, večer, v noci, i o půlnoci, furt — a to je vlastně první podezřelá chvála.) Melodie písní složil Vladimír, ten hraje i na klavír, texty napsali oba, každý něco nebo něco společně; Jiří hraje na flétnu (s kytarou pomáhá Gríša Dymič, autor jedné z písní — Máma).
Prehistorie této desky, jak to ostatně bývá obvyklé, je dávná. Jan Rejžek v chytře (jak také jinak) napsaném sleeve-note tvrdí, že oba bratři mají za sebou „právě dvacet let divadelní a klubové činnosti“. Vypočítává, kde všude v Praze působili, než v roce 1974 zakotvili v Rubínu. Ještě zajímavější by byla mapa ČSR (nebo že by jezdili i přes východní hranice Moravy?) s praporky označujícími místa, kde všude pod hlavičkou PKS vystupovali. (Nezištný námět na obal příští desky.) Možná z těch zkušeností jednou vznikne pořad nebo aspoň scénka, taková topografie „divácké obce“, vyprávění o tom, kde a jak a proč (tedy čemu) se tleská, kde se smějí lip a víc a kde méně a hůře atd. — třeba by to i při té lavinovité migraci přispělo čímsi osobitým do etnografického atlasu. Trochu by to narušovala skutečnost, že kdo Justy prošvihne v Praze, vyjíždí za nimi „na venkov“. Tak třeba Miroslav Horníček. Ten je zastihl v té báječné katovně v Jeseníku—město (Jeseník— lázně). Pravda, byl tuším v Lipové, kde jistě něco psal a dopoval se léčením, ale stejně: mohl se dívat na televizi. V tom Rubínu uvedli bratři Justové sedm „kusů“, ze třech dali dohromady inkriminovanou desku: Vata, Ústřední půjčovna myšlenek, Průřez (sami sebou). Ty první dva považuje teatrolog Vladimír Just mezi řádky své kni¬hy Proměny malých scén „za klasické“. Na tom, že spolu vystupují — byť s menšími hity — dvacet let, je pozoruhodné to, že se ještě snášejí (Traxleři to vydrželi už čtvrtstoletí, ale to je skoro zázrak), že si nelezou na nervy natolik, aby to zabalili (ale na zájezdech prý vyžadují jednolůžkové pokoje — no trochu se to pořadatelům prodraží), a že stále mají téma a že stále nalézají nové valéry ve způsobu své výrazně individualizované „interkomunikace“. Snad je to dáno i rozličným studiem (Jiří je inženýr, Vladimír teatrolog, PhDr., CSc.) a profesí: ten starší je barrandovským dramaturgem a autorem her (tedy další ing., který „zdrhl“ k umění; jdou už do desítek, četní jsou hlavně na poli poezie, měli by založit Klub inženýrů lidských duší), ten mladší vědeckým pracovníkem, který se zabývá především humorem a směšném — ostatně ve Scéně je stálým hostem, tak jaképak představování. Možná to je i tím (že spolu vydrželi), že starší Jiří neuplatňuje své prvorozenství, zatímco mladší Vladimír dohání své druhorozenectví (to je modernější podoba) mohutným vousem a lavinovitou agresivitou. (Rejžek decentně praví, že Jiří je „méně expresívní“.) Ale možná to je v řadě dalších „entit“, manželky nevyjímaje. Ostatně to není tak podstatné, důležité je, že se dali dohromady a že firma trvá a prosperuje.
Supraphonu, tedy jeho slovesné edici, budiž dík, že „přes“ desky, připravené Vladimírem Justem (Ozvěny mladých scén l, 2; To bylo Osvobozené divadlo) se bratři Justové vklínili do invenčně řízené řady humoru, která má vedle estrád apod. (nepochybně „obchodně nutných“) na svém kontě řadu cenných titulů: 17 desek Haškova – Werichova Švejka, dost dalších Werichů, Horníčků, ale i dvě desky Vlasty Buriana, Bohumila Bezoušky, několik Šimků, pět Cimrmanovců atd. (Leč i tady jsou ještě bílá místa, v Supraphonu však o nich vědí — ne vždy vyjde všechno tak, jak by si přáli. Urychleně by měli dát slovo Ivanu Vyskočilovi)
Pokud jde o Justy: stačí přečíst si názvy šestnácti čísel jejich supralong stereo desky (tedy přes 70 minut), a jsme doma. Víc doma ti, kdo na Justy chodí, v předsíni ti, kdo mají fantazii a tuší i za nevinnými názvy nějakou tu ptákovinu. Sedm písní (Úvod do brdské logiky, Šárka, Ředění, Lid je u nás, Máma, Táta, Schluss blues, Padají tu občas i lecjaké vtipy) se vždy vztahuje jaksi příčinně k tomu, o čem se mluví: jednou z velkých předností desky je vydařená kompozice, je to celek, který jde odněkud někam, má to gradaci, raketový nástup neznamená vystřílení munice, jen samým koncem — poslední dvě čísla — si nejsem jistý, já je cítím jinde. Devět dalších čísel je mluvené slovo, tu dialog, tu přednáška, tu recitace. Přednášky jsou o obrozeneckém divadle (dvě; historie jako učitelka přítomnosti} a o dramaturgickém plánu (filmů: Pak se natočí „pokračování Mzdy strachu v české verzi s názvem Strach ze mzdy“.); dialogy se jmenují Z českých luhů a hájů (čili o tom, jak ta Vltava v tom Domově umělců profrčí za 11,15 min., přestože její tok činí 435,4 km), Blaničtí rytíři (čili o našem národním alibismu), Otec a syn (Neměli jsme nic a všechno jsme vám dali „„ Však my z toho taky dodnes žijem.“). A pak je tam ještě Bajka o nebojácném kaprovi a Myšlenky (toto číslo en passant je moc en passant, jeho pozice je ojedinělá, nemá na desce relaci).
České jevištní umění má v živé paměti několik vynikajících dvojic. Všichni, kdo přišli po V + W, byli a jsou a budou jejich žáky. Justové mohli živě ještě zažít dvojici Werich — Horníček, zažili Suchého se Šlitrem, Grossmanna se Šimkem, Vodňanského se Skoumalem, znají Suchého s Molavcovou, Vyskočila s různými partnery, Kaisra s Lábusem a další, neboť i od těch nevyvedených dvojic se lze — jak krásně říkali latiníci — poučit per negationem. Na dialogu bratří Justů mne odjakživa (tedy už od jejich hledajících a tápajících počátku) bylo sympatické, že se snažili být sami sebou. Leckterý komik, který se „přes televizi“ stal tzv. populární, je vlastně nevyvedeny imitátor. Zvláštní; Wericha imitovat odvahu nemají, ani to snad nejde, odnáší to nejvíc Vlasta Burian, tedy někdo, kdo v jejich představách je Vlastou Burianem. Vyrábějí tzv. lidový humor, jenže bez intelektu. Justové mají především velké zázemí fakticitní, pronikavý intelekt, nekecají, protože mají o čem hovořit. Jejich humor vychází z idee, myšlenky; čerpá z možností slova, těží z paradoxů nepřeberné české homonymity. Divadlo je chrám, a je chrám sv. Víta a já vás tu vítám…), ze střetávání pečlivě vybraných slov, z jejich doslovné interpretace, tedy z obracení naruby, z absurdity, z radosti z „naplánovaných“ i nečekaných kalamburů: jsou to přihrávky na smeč a nečekaná vybrání a nový smeč a po něm výměny a zase smeč, to vše je něčím, co lze nazvat řetězovou reakcí. Podstatné je, jak už řečeno, že na počátku je idea, myšlenka, téma — to žonglérství (poučené ovšem na poetismu, dada, surrealismu, ale i jinde) není samoúčelné, je to prostředek, způsob, materiál, jak a čím se vypořádat s blbostí, malostí atd. atd., prostě s osobním a společenským nešvarem rázného typu, dosahu a nebezpečnosti. Ty hovory (ať sólové, ať dialogické) je možno považovat „za odvážné, neboť bratři Justové si dovolují leccos, co jiný poťouchle obchází. A právě v tom to je: nejsou poťouchlí, ale jsou konkrétní řekněme konstruktivní (aby bylo všemi porozuměno); prostě jim o cosi konkrétního jde a oni za tím pádí jak pes za kostí. Jednoduše řečeno: je to inteligentní, je to přesné. A má to svou logiku, skutečnou, zdánlivou, sylogistickou, vždy kauzální vzhledem k položení tématu a k jeho řešení.
A protože toto je antirecenze, tak ještě přiznání: dlouho jsem už v tomto žánru neměl tak dobrý pocit jako s přítomnou deskou, kterou tato jaksi „bokem“ žijící dvojice poslala do českých luhů a hájů (ale snad i hor a možná i na Slovensko) pod názvem Večer s bratry Justy.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Ukázky z her Vata (1979-1986), Ústřední půjčovna myšlenek (1982-1986) a Průřez (1986).
Výběr a sestava Jiří a Vladimír Justové. Hudba Vladimír Just (1, 3, 5, 8, 10, 14, 16) a Gríša Dymič (9). Texty Vladimír Just (1-6, 8, 10, 12-16), Jiří Just (2-4, 7, 11, 13 15, 16) a Gríša Dymič (9). Zvuk a střih Jiří Bartoš. Odpovědný redaktor Jiří Šrámek. Sleeve note Jan Rejžek, 1987. Cover design Jaroslav Krejčí, 1987. Režie gramofonové nahrávky Jiří Šrámek.
Hovoří a zpívají Vladimír Just (klavír), Jiří Just (kytara, zobcová flétna) a Gríša Dymič (kytara).
Natočeno 3. a 4. 12. 1986 v pražském Uměleckém studiu mladých Rubín. Vydal Supraphon v roce 1987 (1 LP, Supralong).
Obsah: Strana A (Historie) – 1. Úvod do brdské logiky (píseň), 2. Z českých luhů a hájů (dialog), 3. Šárka (píseň), 4. Blaničtí rytíři (dialog), 5. Ředění (píseň), 6. Obrozenecké divadlo I (přednáška), 7. Obrozenecké divadlo II (přednáška), 8. Lid je u nás (píseň)- Strana B (Současnost) – 9. Máma (píseň), 10. Táta (píseň), 11. Dramaturgický plán (přednáška), 12. Otec a syn (dialog), 13. Bajka o nebojácném kaprovi, 14. Schluss blues (píseň), 15. Myšlenky (recitace), 16. Padají tu občas i lecjaké vtipy (píseň).