Jan Pivec bez líčidla (1971, 1977)

Přidal: Přemek |

Prosinec 2, 2007

Na svůj život vzpomíná Jan Pivec. Zvuková režie Jiří Zobač. Režie František Filip.

Dokumentární reportážní záznam natočen v roce 1971. Vydal Panton v roce 1977 (1 LP, mono, 01 0296, 56 min.).

Pozn.: Vážení a milí, kteří právě držíte v rukou tuto desku a chystáte se ji založit do Bez licidla (1977) gramopřístroje, Vám je určeno těchto pár řádek o jejím vzniku.

Národního umělce Jana Pivce Vám nemusím představovat jako herce. Postavy, které vytvořil na jevišti Národního divadla, v televizi i ve filmu svou osobitostí a jadrností vstoupily ve všeobecné povědomí a zanechaly ve všech myslích nesmazatelné dojmy. Jan Pivec je vskutku, v plném smyslu slova umělcem národním.

Kdo však měl možnost poznat Jana Pivce i v soukromí, je zasažen a okouzlen i jeho uměním vypravěčským. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl jako režisér spolupracovat s Janem Pivcem na řadě televizních filmů a inscenací. Nikdy nezapomenu na atmosféru, kterou na zkouškách i při odpočinkovém posezení kolem sebe Jan Pivec šířil. Salvy smíchu, zaujetí, okouzlení vzpomínkami z divadelního světa, to všechno umí Jan Pivec v soukromí vzbudit, přirozeně, živelně, bez jakéhokoliv patrného úsilí či snahy. V soukromí je Jan Pivec jako na jevišti: osobnost nabitá myšlenkami, city a vzruchy, jako přetopený kotel. Jako na jevišti a před kamerou, tak i ve společnosti není Jan Pivec nikdy mdlý nebo nezajímavý. Je v jeho povaze, že se stále rozdává a stravuje přemírou citů a vnitřním přetlakem emocí.

Herecké výkony Jana Pivce jsou zachovány na filmových pásech i zvukových záznamech. Je to však jen část jeho mimořádné osobnosti. Spolupracovníci a přátelé jej milují i pro jeho vypravěčské kouzlo. Když člověk pozná něco mimořádného, chce si to zapamatovat, zaznamenat a prožít takový mimořádný zážitek i s jinými lidmi. Jan Pivec je jako vypravěč tak osobitý, že je nenapodobitelný. Slovy nelze plně charakterizovat a sdělit to nenapodobitelné a neopakovatelné, čím Jan Pivec okouzluje své posluchače. Takovou řeč jsem svého času vedl s šéfredaktorem gramoredakce Pantonu Jiřím Maláskem. Slovo dalo slovo – a tak jsme při jednom odpoledním posezení u šálku kávy s Janem Pivcem – bez obzvláštních technických příprav a zábran – umístili v kruhu společnosti i mikrofon. Vznikl tak nenucený , nijak nenahrávaný čtyřhodinový zvukový záznam, v němž dominuje vypravěč Jan Pivec bez líčidla, nenucený, v intimní a neoficiální atmosféře.

Pak ovšem nastal problém, co z toho čtyřhodinového besedování vybrat, tak aby se to vešlo na tuto desku. Bylo to těžké rozhodování. Nechtělo se nám vypustit ani pasáže, osvětlující hlubiny Pivcova hereckého umění, ani vzpomínky, v nichž ožívá historie českého divadla, ani humorné odbočky, historky a anekdoty. Nakonec nezbylo, než mnohé obětovat a výsledkem je tato deska. Na první straně jsme se pokusili seřadit úryvky z vyprávění do takového sledu, který by zachytil vývoj Jana Pivce jako herce – od samých začátků u kočovné společnosti až po vrchol na scéně Národního divadla. Na druhou stranu desky jsme pak seřadili několik úryvků bez přímého sledu, avšak zase tak, aby postihly Pivcovu osobnost z nejrozmanitějších úhlů pohledu, v různých polohách i atmosférách.

Doufám, že se tak alespoň zčásti podařilo vtěsnat na jednu desku to, co je pro Pivcovu osobnost mimořádně charakteristické. Jeho bytostný vztah k divadlu a hereckému umění. Z každého jeho slova, gesta cítíte, jak je divadlem podmaněn, že herectví je jeho osudem.
Při poslechu této desky vnímavý posluchač jistě pochopí a pozná nevšední způsob Pivcovy herecké tvorby. Mne například na Janu Pivcovi fascinoval vždycky způsob, jakým se zmocňoval každé nové role. Nezapomenu, jak třeba na první zkoušce přečetl jen větu – a ono to bylo ono! Rázem, ve skratce a okamžitě vystihl a charakterizoval postavu, kterou měl teprve studovat! V tom je Pivcovo herecké mistrovství, že jako herec „nemění pouze kravatu“ (jeho častý výrok), ale mění se zevnitř, s každou novou postavou. Je to umění a dar, se kterým se už člověk musí narodit. Všimněte si při poslechu desky, jak umí Jan Pivec ve zkratce, okamžitě a bleskově charakterizovat lidi, o kterých mluvil! Bez dlouhého popisování a slovního opisování – jen intonací, charakteristickým zvukem, citoslovcem! Úryvky jsou na této desce jsou vybrány tak, aby z nich bylo možno pochopit Pivcovo herecké umění v celistvosti, že totiž nestavěl jen na fantastické intuici a citové bohatosti, avšak i na intelektu a neúnavné práci. Z vlastní zkušenosti vím, kolik úvah, přemýšlení a nočního učení textů věnoval každé roli přesto, že se jí už zmocnil na prvních zkouškách přímočarým útokem, kterým nová postava v jeho ztělesnění žila hned pravdivým a plnokrevným životem.

Konečně jsme pak vybrali úryvky i tak, aby v Pivcově nenapodobitelném vyprávění ožily znovu osoby historie, kterých současníkem i účastníkem Jan Pivec po dlouhá léta byl. Je to celá velká éra vývoje českého divadla, jejíž nedílnou součástí je i jméno národního umělce Jana Pivce.
Přál bych Vám, abyste při poslechu této desky – až se nyní pohodlně usadíte v křesle také třeba se šálkem kávy – zažili podobný hezký pocit, jaký jsme měli my, kteří jsme seděli v kruhu s Janem Pivcem při natáčení této desky. František Filip (sleeve-note)

Mluvené slovo na zvukových nosičích