Za volantem Jiří Sovák (1980)

Přidal: Martin |

Srpen 11, 2013

Jiří Sovák. Výběr z vlastních povídek. Hudební improvizace Jiří Stivín. Zvuk a mixáž Jiří Bartoš. Střih Ivan Mikota. Cover design Leo Novotný, 1980. Cover photo Pavel Vácha, 1980. Sleeve-note Petr Adler. Odpovědný redaktor nahrávky a režie Jiří Šrámek.

Účinkuje Jiří Sovák.

Nahráno 3.-5. dubna 1979 v pražském studiu Lucerna. Vydal Supraphon ve spolupráci s Mladým světem v roce 1980 (1 LP, 44 min.).

Obsah: 1. strana – 1. Úvod, 2. Lano, 3. Kondenzátor, 4. Dovolená, 5. Stopař; 2. strana – 6. Šodó, 7. Zasnoubení, 8. Kliďas, 9. Zkušenost, 10. Kráva, 11. Pes.

Pozn.: Vyprávění o tom, co kdy zažil za volantem, sepsal Sovák kdysi pro odborný Časopis Svět motorů. Skutečnost, že jeho historky vycházejí nyní na desce v řadě Diskotéky neodborného časopisu Mladý svět, lze přičíst snad okolnosti, že čas trhnul oponou. Čas totiž změnil to, co druhdy bývalo textem povýtce specializovaným, v text veskrze populárně-vědecký, případně pak vědecko-populární, abychom byli úplně přesní.
Když jsem tyhle příběhy četl poprvé, dovedl jsem si je představit, jak se linou z drážek desky.
Co jsem si však představit nedovedl — jejich autora, zasloužilého umělce Jiřího Sováka, jako řidiče.
Snažil jsem se o představy v nejrůznějších situacích.
Jiří Sovák jako protijezdec.
Jiří Sovák jako předjížděč
Jiří Sovák jako řidič a já jako spolujezdec.
Představoval jsem si chvíli také Jiřího Sováka jako spolujezdce a sebe jako řidiče. Tuto představu jsem však po bedlivé a zralé úvaze rychle vyloučil. Nemám řidičské oprávnění a — což je podstatné — nerad bych Jiřího Sováka odsouval od volantu. Takže jsem nakonec tuto představu potlačil a nosím ji v sobě jako potlačenou.
Abych byl jednoznačný: vyjmenované představy, až na tu potlačenou, bych možná dokázal i popsat. Byly by však zamlžené, plné odboček z hlavní na vedlejší, se poustou předností dle pravidel obou rukou. Pohyboval bych se mezi nimi jako sjetá pneumatika po vozovce pokryté takzvaným blátíčkem. A to přesto, či snad právě proto, že jsem vyprávění Jiřího Sováka prostudoval, jako kdyby to byla příloha k vyhlášce 100.
Skutečností tedy zůstává, že si Jiřího Sováka jako řidiče představit nedovedu.
Zda je to tím, že si nevzpomenu na žádnou roli, v níž by Jiří Sovák řídil alespoň mopeda, nebo snad tím, že vypadá na plátně, obrazovce, jevišti i desce tak bezbranně, nedovedu posoudit.
V této souvislosti bych však rád poodhrnul jednu z mnoha roušek tajemnosti Sovákovy osobnosti. Právě nedávno jsem vyslechl v jeho podání příběh, z něhož se mělo usoudit, kdo řídí u Sováků domácnost. Z vyprávění jednoznačné plynulo, že Jiří Sovák to určitě nebude. Ta krásná ztvárňovaná bezbrannost je tedy ze života, pomyslel jsem si. A tím méně jsem si dovedl představit Jiřího Sováka za volantem. Začal jsem ho dokonce podezírat, že si všechny ty řidičské příběhy zapamatoval z vyprávění svých kamarádů z hereckých šaten, přetavil je svou fantazií do osudů svých, a teď nám je dává k lepšímu. Ostatně, na této fintě je literatura založena od nepaměti.
Zabrán do zmíněných pochmurných myšlenek jsem šel jistou pražskou čtvrtí, nedaleko od bydliště Jiřího Sováka. Tu se ozvalo zahoukání. Chvatně jsem uskočil z vozovky a byl jsem ohozen z kaluže.
Víte, kdo seděl za volantem?
No jistě, žádná hádanka. Zasloužilý umělec Jiří Sovák. A víte, jak za tím volantem vypadal?
Nebudete mi to věřit. Úplně normálně. (sleeve-note Petr Adler)