Mistr a Markétka (1983)

Přidal: Přemek |

Leden 1, 2008

Michail Bulgakov. Čte Hana Makovičková.

Natočeno pro KTN v roce 1983 (14,5 hod.).

Pozn.: Mistr a Markétka je román ruského spisovatele Michaila Bulgakova. Byl napsán v letech 1928 až 1940.
Nejen vzhledem k podmínkám a době svého vzniku patří Mistr a Markétka k nejpozoruhodnějším literárním dílům 20. století. Příběh inspirovaný Goetheho Faustem a přenesený do absurdních reálií Sovětského Svazu na počátku 30. let začal Michail Bulgakov psát v roce 1929 a dokončil jej, byť chtěl v tvůrčí krizi – stejně jako hlavní hrdina románu – svůj rukopis spálit, téměř slepý pět dní před svou smrtí. Na své vydání si však jeho dílo, původně psané pod pracovním názvem Inženýrovo kopyto, jež bez pochyby patří mezi to nejlepší, co kdy bylo napsáno, muselo počkat celých 26 let – vydáno až v roce 1966.

Svou formou jej lze charakterizovat jako fantaskní grotesku inspirovanou krom Fausta i křesťanskými evangelii, jejíž děj je položen do reálií „budovatelských“ kulis, což je vzhledem k nepokrytě ironickému ladění a totalitním podmínkám Stalinovy diktatury, kdy se za mnohem nižší přečiny „rozdávaly“ desetiletí nucených prací v komunistických koncentračních táborech, počin veskrze heroický.

Bulgakov začal na knize pracovat v roce 1928. První verze nesly názvy Černý mág, Inženýrovo kopyto , Žonglér s kopytem či Veliarův syn. Rukopis byl připravován pro vydavatelství Nědra a jeho první verze byla (po zákazu hry Kabala pobožnůstkářů) autorem spálena 18. března 1930. Dochoval se autorův dopis, datovaný 28. dubna 1930 a adresovaný vládě, v němž autor doslovně píše “… osobně, vlastníma rukama jsem v kamnech spálil všechny koncepty románu o ďáblovi.“ (Motiv pálení díla se objevuje i v knize samotné.)

Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka . V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy Jeleny – předobrazu Markéty) se zabýval téměř až do své smrti – poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté – dějově následující za několik hodin – má dlouhou bradku).

Cenzurovaná verze (12% textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.

Mistr a Markétka se obecně považuje za jeho vrchol tvorby a zároveň i za jedno z nejvýznamnějších prozaických děl 20.století.
O čem kniha je ? O Mistrovi – spisovateli, o Markétce – ženě, do které se Mistr zamiluje, o muži s kocouří vizáží, který umí chodit po dvou a jezdit v tramvaji. O Wolandovi, což je ve skutečnosti ďábel, převlečený do lidské kůže, o dvou literátech se jmény Berlioz a Bezprizorný, kteří se osudně připletou Wolandovi do cesty, v důsledku čehož Berlioz uklouzne na slunečnicovém oleji, přijde o svou hlavu a Bezprizorný skončí v blázinci. O Sťopovi, který se z ničeho nic ocitne na Jaltě, začne odtud Rimskijmu a Verenuchovi posílat telegramy do Moskvy. Ti si však domyslí, že Sťopa se někde opil a teď si z nich tropí legraci.

A objevují se další a další interesantních postavy, které postupně sebemenším způsobem zasahují do děje.
Román také popisuje velmi těžké životní období, které panovalo nejen v Moskvě, ale i v celém Rusku za vlády Stalina. Přesto je velmi mnoho pasáží podáno s velkým kusem humoru a nadsázky, takže to nutí se neustále něčemu smát nebo se naopak zarazit nad krutostí tehdejší doby. Mnoho spisovatelových myšlenek a názorů je podle mě v knize dobře skryto, a rozhodně se vyplatí, přečíst si ji několikrát, byť i s časovým odstupem.

Sám Bulgakov psal toto dílo 12 let, krátce poté zemřel. Mistr a Markétka pak museli ještě dlouho čekat na své vydání. U nás tato kniha vyšla na konci 60.let, ještě dříve, než v sousedním Rusku.

Kniha je vyprávěna především v er-formě, i když si vypravěč neodpustí subjektivní poznámku. Vše je psáno čtivým stylem, který je vyprávěn ne úplně striktně dodržovanou spisovnou řečí, takže vše působí přirozeně. Kniha je též proložena zábavnými dialogy a postavami, což také přidává na čitelnosti. Velice často se tu též vyskytuje vyprávění jiného příběhu. Za všechno lze uvést příběh o Pilátovi Pontském, který provází čtenáře celou knihou. Většina popisů v knize je vedena tím způsobem, že čtenář má mnoho příležitostí zapojit svou fantazii a představit si tak popisované jevy podle svého gusta. Příběh o Pilátovi Pontském je tu rozhodně zajímavým prvkem. Autor si zde dovoluje vyprávět příběh biblické postavy dle své fantazie, čímž vlastně vytváří jakýsi apokryf. Tomuto tématu je zde věnován poměrně široký prostor. Podání ďáblových pomocníků je tu taktéž velice zajímavé. Vyprávění o Ďáblu jako o postavě, která nepáchá pouze zlo, ale chová se docela lidsky, je velice zajímavé – Bulgakov zde vytváří jakousi parafrázi na Fausta. Vložený příběh o Pilátovi, čtivost, popisy poskytující dobrý prostor pro fantazii a humor činí z románu knihu pro velmi široký okruh čtenářů.

Od roku 1929 pracoval na svém živ. díle, dokončil ho těsně před smrtí, téměř slepý a smrtelně nemocný. Inspirační zdroje : Goethe – Faust – shrnutí starého sporu „rozumu a citu“ o lidskou duši,kterou je člověk rozhodnut obětovat za cenu nejvyššího poznání;Gogol – Arabesky, Petrohradské povídky, Večerů na Dikance – za starší „mytologizující“ část = fantasticko-humoristická část F.M.Dostojevský – kladení otázek lidského života lásky a smrti, zdůraznění učení o nesmrtelnosti jako předpokladu každé etiky a Kristova příkladu jako vodítka při uspořádání lidského soužití.
Dílo se vyznačuje svým magickým realismem ( reálné místo a prostředí, vystupují nadpřirozené postay, autor využívá mýty, legendy, báje, není poznat hranice mezi snem a skutečností ).
Hlavní dějovou linií je milostný příběh Mistra a Markétky, o kterém je nepatrná zmínka na začátku, ale až na konci se začíná rozehrávat. Další dějovou linií je příběh kouzelníka Wolanda se svojí družinou ( Korovjev, Azazelo, kocour Kňour ), který odhaluje v lidech jejich skryté vlastnosti tím, že splňuje návštěvníkům svých fantastických představeních jejich tajné sny o blahobytu. Je tzv. katalyzátorem, urychluje děj. Poslední dějová linie se snaží postihnout evangelický konflikt pravdy a práva v dialogu římského místodržícího Judeje Piláta Pontského s Ješuou-Ježíšem, jehož má Pilát proti svému přesvědčení vydat na smrt zaujatému starozákonnímu soudu. Pilát je ješitný, špatně se rozhoduje, myslí jen na sebe a své pohodlí.

V díle se odehrávají dva konflikty. Prvním je Mistrův román – zda bude uznán nebo ne. Druhým je kouzelník Woland – reálno / nadpřirozenost. Sny zde velmi často prolínají se skutečností, a to tím, že Woland vsugerovává lidem to, co mají ukryto ve svém myšlení.
Kniha začíná procházkou M.A.Berlioze – předseda a I.N.Potápky ( pseudonym Bezprizorný ) – básník po parku, kde potkávají tajemného cizince. Cizinec – Woland jim vypráví o existenci Ježíše Krista, převypráví jim příběh Piláta Pontského a nakonec předpoví Berliozovi smrt na Patriarchových rybnících. Má ji zavinit Anuška, rozlitý slunečnicový olej a zasedání se nebude konat. Opravdu se tak stane, když si Berlioz běží zavolat, uklouzne na rozlitém slunečnicovém oleji a tramvaj mu uřízne hlavu.
Tento cizinec se objevuje objevuje na různých místech města Moskvy, vždy ho doprovází černý kocour, který se chová jako člověk. Způsobují v Moskvě zděšení a nechávají umírat lidi ( Varieté a její následná šílenost, Nikanor Ivanovič Bosý = předseda domovní správy v čísle 302b v Sadové ulici, kde bydlel nebožtík Berlioz v bytě číslo 50 = narafičená past s úplatkem a následná smrt……).
Ke konci se začíná odvíjet příběh s Mistrem a Markétkou. V blázinci se Bosý ( umístěn po žalostném tvrzení, že ty peníze nikdy od nikoho nevzal ) setkává se sousedem z vedlejšího pokoje, který mu vypráví svůj smutný příběh o životní lásce Markétě Nikolajevně. Markétka je vdaná žena. K Mistrovi chodila každé odpoledne. Jednoho dne ji dal peníze, aby koupila letenky. Markétka se však už nevrátila. Mistr tedy spálil svoje celoživotní dílo – román o Pilátu Pontském.
Markétka je jednoho večera po natřené omlazujícím krémem unesena na koštěti Azazelem do jejich světa, kde se koná ples všech zavražděných. Neplánově odletí i její služka Nataša na praseti s jejím milencem. Za účast na plese a vzorné chování si Markétka může něco přát. Přeje si vidět opět svého milovaného Mistra. Ten se najednou před ní objevuje a za zaslíbení svých duší Azazelovi si mohou vrátit čas a pokračovat dále ve svých spokojených životech před rozloučením. Nastěhovali se opět do bytu Mistra, kde se nic nezměnilo, jako kdyby ho nikdy neopustili. Azazelo mu vrátil i jeho dílo, které měl schované v evidenci. Druhého rána po probuzení si pro ně oba přijde a polibkem je usmrcuje, s jejich dušemi pak létá nad městem, navštíví i Bezprizorného v pokoji, který si myslí, že jeho soused říkající si Mistr („pacient ze 118“) je mrtvý. Azazelo tvrdí, že teď mohou žít nekonečný život. Markétka políbí smrtelným polibkem i Bezprizorného, ale ten se nakonec probouzí ze snu…

Mluvené slovo na zvukových nosičích