Panáček v říši mluveného slova

stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

.

.

Zazie v metru (1998)

Raymond Queneau. Překlad Zdeněk Přibyl. Čte Helga Čočková.

Natočeno 1998.

Pozn.: Raymond Queneau je i u nás známý především jako autor slavné knihy Zazi v metru (Zazie dans le métro, 1959, česky Mladá fronta, 1969), která byla i zfilmována (Louis Malle, 1960). Knížka o rozpustilé holce, jež se vydá se strýčkem do Paříže („Didoprdele s Napoleónem, mě zajímá metro…“), znamenala nejen na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, ale vlastně dodnes pro českou recepci současné francouzské literatury asi tolik, co Prezydent krokadýlů v anglofonní oblasti. Zazi je totiž text vábný nejen pro svérázný situační humor libující si ve značně kruté nadsázce, ale zejména velmi vydařený pokus o převedení mluvené řeči do jazyka literatury. A tak nejen slavné sentence jako Zazina odpověď na otázku, pročpak chceš být učitelkou: „abych mohla nasírat malý smrady“, ale také stejně známé věty: „Gdototutaxmrdí?“ už dnes patří k základním znalostem čtenářů fajnšmekrů.

GTOTOTUTAXMRDÍ?
Takto příznačně začíná právě Queneauovo dílo, jímž se dostal do širšího povědomí čtenářů, a které bylo i zfilmováno. Řeč je samozřejmě o novele Zazie v metru, která poprvé vyšla roku 1959 a zviditelnila svého autora natolik, že si lidé začali všímat i jeho dřívějších prací.

Příběh se točí kolem malé holčičky Zazie, která přijede do Paříže na návštěvu za svým strýčkem a tetou. Jejím největším přáním je projet se metrem. Nicméně metro je právě tím, co během oněch dní neuvidí ani z dálky. Zazie je na svůj věk (není výslovně určen, cca tak 11, 12) neuvěřitelný samorost. Sprostě mluví, je drzá, paličatá, netrpí přílišným respektem vůči dospělým, ráda si dělá, co se jí zachce a ještě radši se jen tak baví. Někdy je přímo na zabití. Zazie svou jinakostí rozbíjí řád, který reprezentují všechny ostatní postavy. Je to však ona, kdo dává celé novele švih, kdo je hybatelem věcí, kdo přes svou nesnesitelnost udává tempo a směr vývoje. A tempo tohoto vývoje je skutečně hektické.

Zazie v metru svým stylem připomíná nejvíce asi grotesku. Je plná verbální i situační komiky, neslevuje z rytmu, v jakém začala, a střídá gag za gagem. Všechno začíná Zaziiným příjezdem do Paříže. Do poklidného světa strýce Gabriela a jeho přátel, který je založen na nekonečném popíjení grenadiny, dlouhých obědech a hovorech o ničem, jež oživuje jen papoušek Zelenina svým věčným „Kecáš, kecáš, to je jediný, co umíš“, vtrhne nelítostný živel – poznáníchtivá holčička s nevybíravými modely chování, která tu nenechá kámen na kameni, papoucha usadí prohlášením: „hovno kecám“ a jedinečným způsobem tak nabourá každodenní nudnou šeď celého okolí. Dokonalý řád se mění v dokonalý chaos. Dochází tak ke konfrontaci dvou naprosto odlišných světů. Do tichého, líným životem se vyznačujícího pařížského předměstí se přiřítí svět obhroublého dítěte z venkova. Někteří z toho jen nevěřícně kroutí hlavami, ale většina protagonistů se chytá nezvyklé příležitosti a veze se na vlně neskutečných setkání a příhod. Jen tak namátkou – nepodařený pokus malé Zazie přimět stejně svérázného pána, jako je ona, aby jí koupil vysněné texasky, stádo turistů ženoucí se za strýcem až do nočního podniku, kde se převléká za ženu apod. Ostatně skutečnost, že se strýc po nocích takto exponuje, je záminkou k tomu, že ho jeho okolí považuje za hormosesuála, čemuž ale Zazie nerozumí a neustále vyzvídá, co že to znamená a jestli to strýček opravdu je. Slovo hormosesuál budiž další ukázkou Queneauovy (potažmo překladatelovy) práce s jazykem.

S dalších postav jmenujme jen ve stručnosti taxikáře Charlese – blízkého přítele strýce Gabriela, tetu Marcelinu, která coby šedá myš v pozadí také lecčíms překvapí, vdavekchtivou vdovu Mouačku, pána s buřinkou, jenž se coby Pedro-Přebytek či Harún Arašíd objevuje zas a znova, aby všechny zůčastněné obtěžoval svou přítomností, či majitele ukřičeného papouška a baru, v němž všichni známí tráví volný čas, Turandota. Tito a nemnoho dalších jsou kromě Zazie hlavními protagonisty ztřeštěných příhod, které způsobem, jenž připomíná filmový střih, popisuje Raymond Queneau ve svém rozsahem spíše nevelikém díle. Zazi v metru se přitom čte sama. Člověk se ani nenaděje, všem bláznivinám a nesmyslnostem je konec a chaos se pomalinku mění ve starý dobrý řád. Stejně rychle jako se do děje vřítila, se malá uličnice zase ztrácí, respektive odjíždí zpátky domů.