Rozhlasové hry roku 2009 – 3. Xaver – Den hněvu nadešel
V rubrice Rozhlasové hry roku 2009 chceme kriticky komentovat některé z her, které byly natočeny či premiérovány v minulém roce.
Recenzi na související dokument Zdeňka Boučka najdete zde.
XAVER
Mgr. Přemysl Hnilička
Rozšířená verze recenze pro Týdeník Rozhlas 8/2010
Xaver je jméno, jež znají ti, kteří začátkem normalizace slyšeli jeho trapné a směšné rozhlasové promluvy, jakési „minuty nenávisti“. Ve skutečnosti se Xaver jmenoval Miroslav Mráz, což je jedna z mála ověřených pravd jeho podivného života. Vyvstává před námi příběh člověka, který v touze po kariéře a z vlastního slavomamu několikrát během života zcela změní pohled sám na sebe, s neobyčejnou lehkostí ničí a zastrašuje všechny kolem sebe. Celým svým jednáním a chováním se stává typickým mužem bez paměti, Ahasverem lidského foltýnovství, neumětelství. Tím se stává prototypem oněch likvidátorů dějin rozhlasu, mazajících jak výtečné rozhlasové hry schopnějších kolegů, tak veškeré stopy po vlastní kolaborantské činnosti za normalizace.
Xaver produkuje zlo, vysává své okolí a šíří kolem sebe negaci. Nejhorší na této postavě ovšem je, že odpovídá skutečnosti tak, jak se ji podařilo autorovi zjistit a zachytit. Vedralův Xaver se tak stává částečně „repo-dramatem“, stylizovaným dokumentem o životě Miroslava Mráze, kolaboranta a lidské zrůdy, která se na několik let spojila s rozhlasovým médiem a nechala v něm zřetelný negativní otisk. Xaver je od začátku představen jako přízrak rozhlasové budovy, všudypřítomné, nadčasové zlo, vsáknuté do zdí rozhlasu, zlo, kterého se nelze zbavit ani v demokratické společnosti, kterého se dodnes lidé rozhlasoví podvědomě bojí.
Už od začátku tvůrci přesně naznačili, jakým směrem se bude jejich dílo ubírat: každý díl Vedralova „rozhlasového románu“ je uveden střihačsky famózní komponovanou znělkou, složenou z nejznámějších znělek Československého rozhlasu (Kolotoč, Hajaja, stanice Hvězda). Po zaslechnutí těchto známých tónů většinou nastupuje nostalgie, ne však tady; střih a mixáž, která je zde použita a která znělky kombinuje, je zřetelně ironická a antisentimentální – podobně jako celý cyklus.
Autor v díle kombinuje několik linií: reálnou, dokumentární a postmoderně fantazijní. V reálné Reportér pátrá po osudech Miroslava Mráze a čelí snahám Editora tuto činnost zastavit, dokumentární nám představuje Mrázovy osudy v hraných výstupech a vzpomínky jeho kolegů a partnerů. Poslední, „danbrownovská“ linie, vzniklá jako „naspeedovaná“ verze pro mladé posluchače, je ironickým pandánem k soustavně matenému a komplikujícímu se obrazu Xaverova života. Ve stylu Šifry mistra Leonarda se tu operuje v temných kobkách, vystupují tu tajná společenství, ordinují se séra zapomnění či protilátky absolutní pravdy. Čím více se znejasňují skutečné Xaverovy osudy, tím víc se nám znejasňuje bláznivý osud tajemné světové společnosti sempervivánů a jejich znovuoživeného Golema – Xavera.
Vedral v Xaverovi využívá všech vymožeností brechtovského i postmoderního divadla; zřetelně je přítomen autorský subjekt, a to jak v postavě Reportéra, tak i v nerealistických figurách (Remarka, Krásný hlas, Hvězdička). Používá zcizovací efekt – Remarka (Hana Maciuchová) čte zásadně veškeré scénické poznámky, střihy mezi jednotlivými výstupy či zvukovými prostory jsou oznamovány slovně i speciálním jinglem. Tyto odosobněné figury nezúčastněně komentují děj, aby do něj byly později vtaženy a reagovaly na něj (Hana Maciuchová jako Remarka tak činí proměnlivým citovým zabarvením ve slově „střih“ vskutku mistrovsky). Hvězdička (Bára Hrzánová) pro změnu funguje jako auditivní poznámka pod čarou pro „přibližně nevzdělané“ (a že má ve Vedralově textu stále co vysvětlovat); i ona časem ztratí objektivitu, při zvyšujícím se tempu vysvětlivek se zajíká a zadýchává. Rozhlasovému nereálnu ovšem vévodí Krásný hlas, ztělesnění všech těch, kteří nás provázeli historií rozhlasu, od Antonína Zíba přes Karla Högra a Václava Vosku až k – Viktoru Preissovi, jemuž tato vděčná role připadla. Všichni tři – Remarka, Hvězdička i Krásný hlas – jsou zároveň živoucí pamětí tohoto média i antickým chórem Vedralovy hry.
Protipólem této nerealistické trojice je trojice reálných postav – Editora, Reportéra a Elévky. Editor je dost možná věkový souputník autora, snaží se ovšem vyhovět požadavkům doby, ať je jakákoli, chce vypadat mladě a jeho představa o vysílání je jasná: „říkat posluchači jen to co zná, aby věděl, že se vyzná“. Je ztělesněním všeho, co Vedral na (nejen) veřejnoprávním rozhlase nesnáší: zaprděnosti, „pohodičky“, prašivé politické korektnosti a vyváženosti, sralbotkovství a cynismu. Jiří Ornest všechny tyto polohy zvládá bravurně, dokáže být unyle sladký, vlezlý i stařecky vilný vůči Elévce, je odpudivý svou devótností vůči „těm nahoře“. Dokonale se prozradí hned v první části cyklu; řekne-li Reportér, že získal nahrávky Xavera, podřekne se: „Cože? Vždyť přece všechno mělo být… No to vám gratuluju! Obecně se soudí, že všechno smazali…“.
Elévka (Jana Stryková) je tu typizovaným zástupcem mladé generace: nevzdělaná, pitomá husička, oplývající „přibližnými neznalostmi“. Právě v ni však Vedral vtělí veškeré své optimistické představy a naděje: postupem času je totiž probuzen její zájem o Xaverovy osudy a nechuť vůči Editorovi a všemu, co představuje.
Reportér (Ivan Řezáč) tu ovšem zastupuje autora, ukazuje nám postup pátrání, které Vedral podstoupil, ať už to byly rodinné rozhovory s režisérem Jiřím Horčičkou (v textu Starý režisér, hraje Alois Švehlík) nebo vydavatelem Mrázových textů (Miroslav Táborský). Můžeme sledovat jeho zděšení i pobavení nad osudy svého „objektu“, především nám však zprostředkovává Vedralovo neúnavné nadšení při pátrání po Xaverových osudech.
Reportér i Elévka se však neustále setkávají se strachem, hraným nezájmem i rozhořčením pamětníků, neochotných vzpomínat na zlo („kdo vzpomíná na zlo, sám se začne cítit zle“, říká Starý režisér). Xaver je pro ně totiž zrcadlem jejich vlastní zbabělosti a neschopnosti se zlu postavit.
I další postavy jsou především typy – ať už jde o Starou celebritu, ztělesňovanou Blankou Bohdanovou, typickým to prototypem herce bez paměti a osobní odpovědnosti za své činy, nebo již zmíněný Starý režisér, ochotně a s radostí vzpomínající na stavby mládeže, ale rázně a hartusivě ukončující debatu, jakmile dojde na „ožehavá“ období jeho života.
V Xaverovi získal životní roli Tomáš Töpfer. Na rozhlasovou scénu vstupuje zrůdný opilecký přízrak, zvracející slova, esence frází a neskrývanou nenávist vůči všem; podle potřeby však dokáže i medově lichotit nebo předstírat účastenství. Není možné Töpferův výkon dostatečně plasticky popsat, je potřeba slyšet tu úchvatnou studii hlasového chameleonství. Dokáže stejně jako skutečný Xaver rychle a bezbolestně měnit hlasové „převleky“ a stavět se tu jako neúnavný bojovník za pravdu socialismu, tu jako židovský myslitel.
Vedle herců je tu však potřeba zmínit i ostatní „lidi za mikrofonem“. Vynikající je již výše zmíněná práce s hudbou a zvukem (Petr Kofroň) a především režijní práce Petra Mančala. Chopit se tak rozsáhlého tvůrčího úkolu, udržet mnoho vzájemně se znejasňujících dějových linií a to vše podat tak, aby se posluchač co možná nejméně ztrácel v souvislostech, to je úkol hodný skutečného umělce. Petr Mančal dokázal, že je toho schopen.
Autor se v Xaverovi vyrovnává s předchozí generací, generací otců, která svou naivitou a vírou v lepší příští obětovali nejen život svůj, ale i svých dětí. Vymlouvají se na nadšení, ale s nadšením posílali také své spoluobčany na šibenici jen pro názor – pomáhali šířit „xaverovské“ zlo strachu.
Xaver – to je Vedralův „opus irae“, dílo hněvivé, v němž řve na konsternovaného posluchače vše, co ho celý život štve, je to jeho spílání publiku, které se nechá uspávat u televizních estrád z archívu a blaženě pochrochtává u rozhlasových orgií s Kájou a Helenkou. Nejlépe je to slyšet v nádherně nekorektním monologu Esoterika Ludvy (již tradičně vynikající Michal Pavlata), v němž zuřivě křičí na všechny „kurvy zasraný“, tj. komunisty a jejich ochotné pomahače („Upírám jim nárok na veřejnou distribuci jejich normalizační zábavy, při který stejně jen teskně vzpomínaj, jak se nám srali do životů. Vracej se do mládí a ke všem těm svejm špinavostem – a nechávají si k tomu vyhrávat a vyprávět zestárlý šašky, co jim vždycky rádi sloužili. A týhle sračce říkaj laskavej humor a pohoda!“). Své tu dostanou všichni: politici, herci a jiné celebrity, tajné služby, občané diváci a posluchači, ale také sami rozhlasáci, kteří se neustále zaštiťují žvásty o vyváženosti, korektnosti a především poslechovosti, kteří za sebe při výběru hudby nechají rozhodovat naprogramované stroje a kteří kolem sebe šíří nesnesitelnou lavinu medově lepkavé a ztuchlé normalizační pohodičky. Není proto divu, že Vedralův Xaver nemůže skončit nějakým všeobecným smířením, „tlustou čárou“, naopak: končí se pravou, nefalšovanou apokalypsou.
Kdyby se Vedralův cyklus hrál na ČRo 2 Praha a ne na intelektuální Vltavě, možná by už dnes zuřivě zasedala nějaká ta hyperkorektní rada pro vysílání. Není divu – Xaver je pohled do pěkně špinavého a ohavného zrcadla. Vyčistit jej, to však není Vedralova práce. Ta je nás všech.
Brno, 23. 1. 2010.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Autir této recense zde zcela explicitně na postavě Xavera ukazuje na profil člověkla s průměrným charakterem.
Pokud bychom měli čas, snad bychom si i na Kunderu našli chvilku.Pozoruhodné je, že vedle Leoše Janáčka libretista k Lišce B. Rudolf Těsnohlídek jakoby byl zatlačen do pozadí…