Xaver vymknutý z kloubů šílí

Přidal: Premek |

Duben 29, 2017

Přemysl Hnilička o rozhlasovém dokumentu Zdeňka Boučka „Xaver“ (2003)

O rozhlasovém seriálu – či jak autor sám píše „rozhlasovém románu“ – Jana Vedrala Xaver (2009) jsem psal již v době jeho premiéry a Týdeník Rozhlas, vědom si jeho výjimečnosti, věnoval recenzi celou stranu. Je to vskutku výjimečný počin v rámci rozhlasové dramatiky a na velké ploše jej rozebrala i Eva Vojtová-Schulzová ve své knize Původní česká rozhlasová hra po roce 1989. Vedralův opus zpracovává nejen neuvěřitelný a již těžko rekonstruovatelný život jedné z nejodpornějších postav české kultury – Miroslava Mráze alias Xavera, ale také neveselé kapitoly z rozhlasové historie (a bohužel i současnosti). Před tímto olbřímím seriálem však existoval hodinový dokument Zdeňka Boučka Xaver (2003).

Zdeněk Bouček byl jedním z legendárních rozhlasových dokumentaristů, kteří své schopnosti zúročili po roce 1989. Jeho práce byly jak společensky angažované, tak i realizačně přesvědčivé. Mezi nejdůležitější patří reportážní feature Kostky jsou vrženy (2000), dokument Josh filmuje (1994), dokumentární portréty Loučení s Gottwaldem, Loučení se Stalinem (oba 1993), feature o alkoholismu Hra o život (1994) či časový dokument o rozhlasové kasičce, do níž se vybíralo na oběti záplav Živel ve vstupní hale (1997) aj. Založil také tradici tzv. Schodů času, v nichž na malé ploše dokázal funkčně charakterizovat jednotlivé letopočty končící určitým číslem.

Při poslechu jeho dokumentu o Xaverovi si uvědomíte s pobavením (i úděsem), že ty nejšílenější historky, které ve Vedralově seriálu zaznívají, mají podle všeho základ v realitě, protože je tu slyšíme z úst očitých svědků či alespoň hodnověrných osob, které příběh měly z druhé ruky. Mezi „vypovídajícími“ je možno slyšet herečku a dramatizátorku Ludmilu Naarovou (nar. 1923, v rozhlasovém seriálu ji představuje Jana Štěpánková), která s Mrázem prožila mladá „šrámkovská“ léta u divadla; vypovídá i redaktor Rudolf Matys či dramaturg Jiří Hubička. Nejen svědkem, ale přímo interpretem tu je režisér Josef Henke, jehož výpovědi mají největší dramatickou sílu (Vedral je rozdělil mezi více postav a v některých sekvencích dokonce herci přesně přejímají Henkeho dikci). Originální Mrázovy texty (nedochovalo se jich moc a jejich hodnověrnost je mírně řečeno diskutabilní) interpretuje herec Dalimil Klapka; ten účinkuje i ve Vedralově Xaverovi (v postavě starého herce). Není bez zajímavosti Boučkovo konstatování, že nejmenovaný pražský herec odmítl tento part v dokumentu interpretovat; vzpomínky na Mráze pro něj byly natolik traumatizující, že se s ním nechtěl znovu setkat ani v podobě textové.

Redaktor Zdeněk Bouček přirovnává v dokumentu Mráze k nebezpečnému chřestýši. Příběh, který posluchači předkládá, je i pro něj samotného obludný a až neuvěřitelný. Pointou však pro něj není Mrázovo vystěhování a vymizení v Izraeli: normalizační režim, který Miroslav Mráz jako Xaver pomáhal ustavit, totiž nakonec uštve a zahubí rozhlasového dramaturga Ivana Škapu, syna herečky Ludmily Naarové. Tak tragickou a hořkou pointu si dokáže vymyslet jen doba vymknutá z kloubů.

PS: Doporučujeme článek archiváře ČRo Michala Ježka Xaver – zvukový román z hořké lásky.

Názory a komentáře