Toulání se po hvězdách se zavřenými víčky

Jakub Kamberský

Rád bych se s vámi podělil o několik dojmů z jedné, tak trochu netradiční divadelní události. Divadelní soubor JACK (Jednotný amatérský club kumštýřů) totiž letos v březnu nastudoval představení Tulák po hvězdách, inspirované stejnojmennou knihou Jacka Londona. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, pokud by nešlo o divadlo výhradně určené zrakově postiženým spoluobčanů. Coby sám nevidomý, navíc ještě ke všemu kritik, bych se k celému projektu vyjádřil.

I díky tomu, že už jsem se v prostředí umělecké kritiky tak trochu zapsal ve známost,  mne v prosinci loňského roku oslovil jeden z herců souboru Jack s tím, že připravují představení pro slepé a že na mne dostal tip od divadelního sdružení Depresivní děti touží po penězích. (Dodatečně jim za to tímto děkuji.)

Původně jsem měl být účasten jedné ze zkoušek a stát se tak trochu poradcem. Shodou okolností, v den domluveného setkání nás mnohé paralyzovala zpráva o úmrtí dramatika, exprezidenta václava Havla. V rámci piety a silného rozrušení a zármutku jsem se ze zkoušky omluvil. Následně jsem byl pozván na generální předpremiéru 3. března. Do koncepce jsem tedy „nekecal“, nijak nezasáhl a jsem za to rád. Vše tak zůstalo v rukou těch pomyslně zdravých, tedy vidomých. O to víc je fascinující a potěšující, jak celý projekt pojali.

Ve zhruba hodinovém představení je zcela potlačena vizuální složka, důraz je kladen na auditivní, čichové, chuťové a hmatové vjemy. Auditivní složka je pochopitleně nejsilnější, takže projekt by šel krásně přenést (tak jak leží a běží) do rozhlasu. Některé zvuky (zvuk vězení, hudba) slyšíme reprodukovaně, jiné (kroky, odložení ešusu s jídlem, foukání větru) provádějí herci naživo.

Je to příběh odpoutávání duše od těla, dlícího v izolaci vězení. Hlavní hrdina cestuje prostorem a časem a vtěluje se do postav – v případě souboru JACK – umělců či hrdinů.  Díky pracující imaginaci se na chvíli ocitneme v době Ecova Jména růže, v době malíře Pabla Picassa, či na lodi ve společnosti viceadmirála Francise Drakea. Myslím, že neprozrazuji žádné tajemství, všechno je to dobře čitelné a dobře srozumitelné.

Soubor využívá půdní prostory divadla Na Zábradlí. Žádné  pódium nečekejte, hraje se v prostoru, tudíž vstupuje do hry určitá intimita mezi herci a diváky. Mám rád představení, kde bývá narušena hranice mezi jevištěm a hledištěm. Nevím, jaké ohlasy sklidila premiéra v neděli 11. března a následná 1. repríza o den později; fakt je ten, že generálka měla obrovský úspěch a uznání. Ano, drobné vady by se našly, občasné přeřeky herců či ne vždy zcela uvěřitelné výkony. Když si ale uvědomíme, že režisér, herec a pedagog Jan Lepšík nastudoval představení s lidmi, rekrutovaných z hereckých dílen, klobouk dolů. Pomyslný klobouk smekám i před samotným nápadem, zprostředkovat divadlo nevidomým v jeho plné kráse.

Zajímal jsem se o genezi projektu. Díky práci s hlasem se dostali až k tomu, co jsem zde již napsal, tedy k přiblížení divadelního zážitku nevidomým. Dále mi režisér prozradil, že jako malý si se zájmem na svůj první magnetofon natáčel různé zvuky, tekoucí voda v koupelně atp. Přiznám se, že to je mi hodně blízké, také jsem v dětství podobnou „mánií“ trpěl. Ta mi ostatně zůstala až dodnes, pouze se transformovala do podoby sbírání mluveného slova a hudby, či zaznamenávání všemožných momentek. Jednou z nich, samozřejmě s dovolením tvůrců, je i zvukový záznam představení. Proto vám jako bonus mohu k textu přidat ještě alespoň minutovou ukázku.

Připojím ještě informaci, že další termíny představení jsou 22. a 23. dubna, účastnit se mohou i zdraví jedinci, kteří by se rádi na hodinku vcítili do kůže nevidomých. S imaginací a zavázanýma očima se to dá zvládnout.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)