Iliada – 1. zpěv (2002?)

Přidal: Přemek |

Srpen 2, 2006

Homér. Čtení prvního zpěvu. Překlad Vladimír Šrámek. Další tvůrci nezjištěni.

Rapsód – Jan Haubert.

Natočeno v roce 2002(?) (29 min)

Pozn.: Homérova Iliada v překladu Vladimíra Šrámka z počátku čtyřicátých byla znovuobjevena a autorce článku zpřístupněna díky laskavosti a ochotě prof. Michala Skřejpka, Šrámkova vnuka. Šrámek je znám především jako překladatel Homérovy Odysseie, překlad mu ve čtyřicátých letech zajistil veliký úspěch a ještě o mnoho let později byl režisérem Horčičkou zdramatizován pro rozhlas. Veřejnost se s Šrámkovým dílem často setkávala na jevišti, slavného Plautova Lišáka Pseudola v hlavní roli s Ladislavem Peškem přeložil také on. Kromě klasické řečtiny a latiny překládal z němčiny, francouzštiny a z hebrejštiny, jeho přebásnění Starého Zákona vyšlo ve čtyřech svazcích koncem čtyřicátých let počátkem padesátých let.
Osud Šrámkovy Iliady je pozoruhodný. Torzo rukopisu – cca jedna třetina – je uchováno v Památníku národního písemnictví, další úplná verze se zachovala u Skřejpků na půdě. Podle všech dostupných informací byl Šrámkův text připraven k tisku, avšak k jeho knižní edici, jak známo, nakonec nedošlo. Vlastně k prvnímu zveřejnění Šrámkovy Iliady došlo až prosinci r. 2001, které proběhlo v Týnské literární kavárně v Praze. Roli rapsóda při čtení prvního zpěvu vzal na sebe Jan Haubert, zpěvák punkové kapely Visací zámek, který také pořídil studiovou nahrávku.

Z textu:

1. Mor a svár

Achilleův hněv, počátek hoře Achajů.
Nesčetné statečné duše smrtelných synů
blíží se k Hádu.
Těla hrdinů leží nahá na trojské pláni
na pospas toulavým psům a dravému ptactvu.

Byla to, Diova vůle
ode dne, kdy trpký svár rozdělil Agamemnona,
mocného vládce lidu, s Achilleem?
Kdo z bohů je rozeštval oba?
Diův a Letin syn. Roztrpčen na krále Agamemnona
seslal na tábor strašlivý mor
a muži hynuli v houfech, protože Atreův syn
urazil Chrysa, svatého kněze Apollonova.
Kněz přišel k rychlým achajským lodím
za uloupenou dcerou a přinášel výkupné za ni;
v rukou mu vlála stužka Apollonova na zlaté berle
a stařec úpěl ke všem Achajům,
hlavně k oběma vládcům,
synům Atreovým:
„Synové Atreovi a vy, Achajci s vlasy utaženými,
bozi s olympských výšin vám dejte
rozkotat město Priamovo a vrátit se domů -
mně však vraťte mé dítě, vezměte dary
a bojte se Diova syna, jasného Střelce
Apollona!“
Achajské vojsko souhlasilo a volalo hned,
aby jen vládcové vzali starcovy dary
a kněze se nedotýkali!
Jen Agamemnon, Atreův, syn se vzepřel.
Vyhnal posupně kněze a křičel:
„Ať už tě, starče, u lodí širokých boků
nedopadnu!
Nezdrž se v táboře teď, ani se nevracej zítra!
Sice ti bude berla i stužka překážet na útěku!
Dívku nevydám, slyšíš!
Leda až zestárne za mořem v Argu v paláci mém
daleko od vlasti.
Bude tkát na mém stavu a spát se mnou v mém loži!
Ty však táhni a nedráždi mě, ať unikneš z tábora živ!“

Utichl Agamemnon. Stařec se zděsil
a přikrčil před jeho hněvem. Bez hlesu prchal
ke břehu burácejícího moře.

Když křik tábora za ním již tichl.
Zaúpěl stařec k pánovi svému
Apllonovi, kterého zrodila Létó:
„Bože můj, Lučištníku,
který obetkáváš Chrysu stříbrem svých šípů,
slyš mě! Ty, Krysaři božský, jenž svatou Killou
a Tenedem vládneš!
Když jsem ti vystavěl líbezný chrámek,
když ti v oběti pálím šťavnaté kýty býčí a kozlí,
splň mi ty zase mé přání:
ať Danaové
pykají za mé slzy v dešti tvých střel!“

Modlil se stařec zoufalou prosbu
a Foibos Apollon ho slyšel.
Seběhl s olympských výšin ve svatém hněvu
a na plecích visel mu luk a zavřený toulec;
v něm zvonily šípy, jak při hněvných krocích Lučištníkových
na sebe narážely.
A Lučištník boží se řítil
zachmuřen jako noc nejčernější.

Usedl na břehu u lodí širokých boků,
nasadil šíp a stříbrný luk
zaúpěl smrtelným svistem.
V táboře počali hynout nejdříve mezci a váleční psi.
Pak šípy se jaly srážet i muže.
Lučištník boží se nemíjel cíle;
na břehu plály pohřební hranice v řadách.

Již devět dní svištěly vojskem Apollonovy šípy.
desátého dne svolal Achilleus lid,
jak mu kázala Héré bělostných paží;
úzko jí bylo, když zřela danajské umírání.
Sbíhal se lid a tábor zčernal ve chvíli davem.
Uprostřed vojska povstal křepký Achilleus a řekl:
„Zdá se mi, synové Atreovi, že opět jsme byli
od cíle odraženi.
Vraťme se raději domů a unikneme tak smrti.
Mor a bitevní vřava kosí danajské řady.
Ptejme se tedy věštce anebo kněze či vykladače
snů lidských, jež sesílá Zeus,
ať poví, proč Foibos Apollon zanevřel na nás tak krutě.
Zda pro sliby nesplněné či oběti, které jsme zanedbali?
Ať poví, zda touží po kouři z obětních jehňat
a vůni z pečení kozlích. A odvrátí zkázu.“

Domluvil Achilleus, usedl v kruhu a již se zvedl
Kalchas, Thestorův syn, jenž z letu ptactva
poznával přítomné, minulé i příští věci
a Foibovým věšteckým darem
dovedl achajské lodi až k Trojským břehům.
Počal hovořit věštec:
„Achille, synu bohů, myslím, že vybízíš mě,
povědět o hněvu božího Střelce,
který se cíle nechybí nikdy.
Promluvím o něm, ty slyš
a přísahej, že budeš při mně slovem i skutkem,
až si popudím toho,
který je vůdcem Argejských a jehož všichni Achajci
slepě poslouchají.
Vládce, který má moc, je vždycky silnější malého muže.
I když dnes zkrotí svůj vztek,
živí ho v srdci ztajenou záští, až ho vybije rázem.
Rozmysli si tedy, králi, zastaneš-li se mne!
Odpověděl mu křepký běžec Achilleus:
„Odvahu měj a pověz Danaům, jaká znamení viděls.
Neboj se při Apollonovi, miláčku božím,
od něhož se ti dostává pokynů nebes!
Dokud na zemi žiji a do slunce zírám,
nesáhne na tebe nikdo u lodí širokých boků
v danajském vojsku – i když jsi myslel Agamemnona,
který se chvástá, že je z achajských vůdců nejmocnější!
Teprve tehdy se odvážil věštec a řekl:
„Nevzbudily hněv boží sliby nesplněné,
nevzbudily ho oběti, které jsme zanedbali;
bůh zanevřel na nás pro svého kněze,
jejž urazil Agamemnon,
když mu nevydal dceru a odmítl dary.
Proto rozsévá boží luk hoře a bude je rozsévat dál
a nebude konce potupným strastem,
dokud se nevrátí k otci Chrysova dcera s očima rozjasněnýma
a bez výkupného
a dokud nebudou oběti svaté poslány do Chrysy.
Tak bude smyta vina.“
Domluvil věštec a usedl v kruhu.

V zástupu povstal Atreův mohutný syn,
hrdina Agamemnon; povstal popuzen hněvem.
Vztek mu lomcoval sevřenou hrudí
a oči mu svítily temně.
Posupně vzhlédl a utrhl se pak na Kalchanta:
„Nešťastníče, proč pro mne jsi věštil vždycky jen zlo?
Kupit na moji hlavu osudné chmury
je tobě rozkoší! Řekls mi někdy příjemnou věštbu?
Teď namlouváš Danaům, že luk boží
kosí jen pro mne achajské řady!
Protože já jsem zhrdl kněžskými dary
za dceru Chrysovu!
Vzal jsem si raději děvče, to je pravda.
Je lepší než má žena Klytaimnestra.
Má krásnější tělo i tvář, a má vtip
a dovede tkát aspoň tak jako ona!
A přece ji vrátím, uznáte-li!
Je mně milejší žijící lid, než vymřelý tábor!
Sežeňte mi však hned jiný královský dar,
ať nejsem mezi Argeji sám, jediný bez kořisti.
Komu náleží spíše než mně?
A vidíte všichni, jak se své krásné kořisti zříkám.“
Odpověděl mu křepký běžec Achilleus:
„Atreův synu, jsi slavný, ale jsi neukojitelný.
Kde vezmou Achajci pro tebe dar?
Nemáme nikde kořist nerozdělenou.
Co jsme z dobytých přístavů naloupili,
je rozdáno dávno a bylo by těžko
chtít to od lidí zpět. Vrať dívku bohu
a ostatní Achajové ti nahradí třikrát, čtyřikrát ztrátu,
až Zeus konečně dá
a budeme plenit kamennou Troji.“
Odpověděl mu mohutný vládce Agamemnon:
„Jsi statečný, Achillee, jsi podobný bohům,
ale teď myslíš jen na úskoky. A mne
neobloudíš a neumluvíš.
Či nechceš, abych já seděl tu s prázdnou,
jen když ty držíš svou kořist, říkáš-li,
že mám propustit děvče?
Dobrá, propustím, přinesou-li mi Achajové
náhradu, jakou já si budu přát a v plné hodnotě
kořisti mé.
Nepřinesou-li, půjdu si pro ni já sám!
A odvedu si tvou kořist nebo Aiantovu
či Odysseovu,
ať se pak vzteká ten, k němuž příjdu!
O tom však později více.
Teď spusťme do svatých vln jednu z černých svých lodí,
veslařů máme snad dost, a obtěžkejme ji
dary obětními.
Chrysova sličná dcera vstoupí pak na ni
a někdo z vůdců ať výpravu vede -
snad Aias či Idomeneus či jasný Odysseus,
anebo dokonce ty, Peleův synu, nejstrašlivější z mužů -
a usmíří svatými obětmi boha.“
Chmurně se zahleděl na něj hbitý Achilleus a řekl:
„Běda, nestoudný muži! Myslíš jen na svůj prospěch.
Může tě ještě kdo z Achajů poslechnout, rozkážeš-li,
aby s poselstvím běžel nebo se mužně bil v boji?
Kvůli Trojanům a jejich svištícím kopím
jsem do války neplul.
Stéblo mi přes cestu nepřeložili
a nikdy mi hovězí stáda anebo hřebce neodehnali;
nikdy mi v hrudnaté Fthii, v kraji, který nás živil,
pole nepoplenili.
Dělí nás širé nivy, pohoří stinná a burácející moře.
Jen s tebou jsme jeli, nestydatý, jen tobě k vůli,
abychom pomstili na Trojanech Menelaa a tebe,
nestoudný pse!
Ale o to se pramálo staráš a to tě dnes sotva mrzí!
Teď sis dokonce vzpomněl, že vezmeš mi kořist,
kterou jsem urval stěží a kterou mi dali
Achajové.
Nikdy jsem nedostal tolik co ty,
když jsme loupili města na trojském břehu.
Je-li však zle v střídavém příboji války,
víš o mně dobře. Když se o kořist dělíš,
necháš si nejlepší díl její sám.
Já spokojím se jen s málem a vracím se k lodím
obtížen leda únavou z boje.
Teď se však vrátím do rodné Fthie!
Je pro mne lépe, budu-li plout na lodích vydutých boků
k domovu zpět, než jako tvůj námezdný voják
ti hromadit poklady z kořisti své!“
Řekl mu Agamemnon, vládce mužů:
„Jen si jdi, kam tě táhne tvé srdce!
Já tě nebudu prosit, abys kvůli mně zůstal.
Mně zbudou ostatní Achajové
a dopomohou mi k ztracené cti,
rozhodne-li tak všemocný Zeus.
Hnusíš se mi, jak nikdo z králů potomků božích,
protože se jen v hádkách a ve svárech kocháš
a rvačkách!
Jsi-li snad silnější nás, máš své ctnosti z bohů, ne z lidí!
Stěhuj se domů s koráby svými a se svými druhy,
králi Myrmidonů! Nedbám tě prostě
a štěkání tvé mi nepřekáží.
Slyš však mou hrozbu:
protože Foibos Apollon mi bere Chrysovu dceru,
pošlu ji s koráby svými a se svými plavci k jejímu otci;
půjdu však do tvého stanu a vezmu si Briseovu spanilou dceru,
tvou kořist,
aby sis uvědomil, že jsem více než ty
a že kdokoliv druhý
jen s bázní se blíží ke mně a bál by se prostě
se mnou se měřit!“
Domluvil. Syna Peleova však zachvátil hněv.
Srdce mu zakolísalo v zarostlých prsou nejistotou,
zda má vytrhnout od boku ostrý svůj meč,
rozehnat sněm a zabít Atreova syna,
či zdusiti hněv a zkrotit duši.
Zatím co myšlenky ty mu zmítaly nitrem
a tasil již z pochvy veliký meč,
zjevila se mu Athéné. Héré bělostných paží
ji seslala s nebes, milujíc oba dva soky stejnou, mateřskou láskou.
Stanula za ním a zajela prsty do plavé kštice
syna Peleova.
Zděsil se Peleův syn, obrátil se a poznal
Pallas Athénu. Oči jí strašlivě plály. Zašeptal chvatně:
„Proč se mi zjevuješ ještě ty, dcero hřmícího Dia?
Chceš spatřit Agamemnonovu pýchu?
Přísahám ti a přísahu ve chvíli splním:
životem zaplatí teď svou nezkrotnou zvůli!“

Řekla mu Athéné plamenných zraků:
„Ztišit tvůj hněv a spatřit,
zda dovedeš poslechnout bohy, jsem přišla
s nebeských výšin z Héřiny vůle;
miluje vás oba stejnou, mateřskou láskou.
Skončete spor a nesahej po svém meči!
Spílej mu slovy a pohroz budoucí hanbou!
Protože to ti prozradit mohu:
přijde čas, že za svou hanbu dostaneš trojnásob darů.
Zdrž se a poslechni nás!“

Řekl jí hbitý běžec Achilleus:
„Poroučíte mi bohyně obě, je třeba dbát vašich slov,
i když se vzpírá srdce v mé hrudi.
Je to tak lépe. Kdo poslechne bohy, vyslyšen bude.“

Zmlkl a těžce sevřel stříbrný jilec,
zarazil do pochvy mohutný meč a poslechl příkazu Athénina.
Ta stoupala k vrcholkům Olympu,
sídlu hřmícího Dia a ostatních bohů.
Peleův syn se však jal znovu zachvácen hněvem
spílat tvrdými slovy:

„Opilý chlape, máš oči jak pes a vylekaný jsi jak srna!
Odvážil ses už někdy vytrhnout s bojovníky
a bít se v boji
či ležet s nejsmělejšími Achaji v krytu
a číhat? To se ti příčí k smrti.
Patrně lze v achajském táboře širém
kořistit na úkor toho, kdo odvahu měl
ozvat se proti tobě,
králi povalečů, který na jatka ženeš jen druhé!
Jinak by dnešní tvůj čin byl poslední v životě tvém!
Řeknu ti přímo a zapřísáhnu se přísahou těžkou,
přijde čas, že budou achajští synové toužit
po Achilleovi!
Pak budeš marně se snažit a rvát se o záchranu,
až bude klesat ubitý lid
pod vraždícíma rukama Hektorovýma!
Pak budeš úpět zmučenou duší, proč sis tak málo vážil
nejlepšího z Achajů!“
Domluvil Peleův syn, mrštil do prachu žezlem
pobitým zlatými hřeby a usedl v kruhu.
Na druhé straně kruhu stál posupně Atreův syn.

Na sněmovišti se zvedl Nestor král pylský,
řečník, jemuž se slova linula se rtů sladší než med.
Dvě smrtelná pokolení již odešla na věky ve svatém Pylu,
která zřel před léty rodit se, růst.
Teď byl již králem třetího pokolení
a jal se radit sněmu moudrými slovy:

„Ó běda!“ řekl. „Jaké strašlivé hoře se blíží
k achajské zemi!
Zaradují se Priamos, zaradují se
synové Priamovi a Trojané všichni,
až zvědí o vaší hádce,
vy, kteří jste z Danaů první v radě i v boji!
Slyšte mě teď! Jste oba o tolik mladší než já.
Před lety jsem už sedával v radě
s muži lepšími než vy a nikdy mnou nepohrdali.
Nikdy jsem před nimi nezřel takové muže
a neuzřím nikdy:
jako byl Peirithoos a Dryas a Kaineus,
Exadios a jasný Polyfémos a Theseus
Aigeův syn, který se podobal bohům!
Žili jak nejsilnější ze všech smrtelných lidí
a byli nejsilnější! Bili se s nejsilnějšími
horskými obludami a vyhubili je strašně.
S těmi jsem polem pracoval, žil,
já z Pylu z daleké, neznámé země.
Sami mě k sobě zavolali a měl jsem,
řeknu vám, i já na jejich vítězstvích podíl.
Ze smrtelníků, kteří dnes na zemi žijí,
nikdo by s nimi nemohl vejít už v zápas.
A přece dbali mých rad a řídili se mými slovy.
Řiďte se jimi i vy! Dbát rady je lépe než bít se.
Ty, neodváděj druhovi dívku, i když jsi mocnější než on;
nech mu, co Achajové mu jednou z kořisti dali.
Ty pak, Peleův synu, s králem se nehádej vzpurně!
Králi a královské berle náleží vždycky úcta a čest.
Zeus ji dal králům.
Jsi-li silnější snad a syn božské matky,
on je mocnější než ty,
protože vládne početnějšímu lidu.
Ty, Aterův synu, zkroť vztek! Pak sám
poprosím Achillea, aby upustil od svého hněvu.
Pamatuj, že je v bitevní vřavě
Achajům oporou mocnou.“

Mohutný vládce Agamemon mu odpověděl:
„Co nám tu, starče, říkáš, je moudré a správné.
Ten člověk však baží po vládě nade všemi;
pánem chce být všech a všem chce poroučet sám,
všem chce rozkazovat, ačkoli nikoho nedbá!
Když ho stvořili bozi vrhačem kopí,
dovolili mu tím, aby nám spílal a lál?“

Jasný Achilleus mu domluvit nedal:
„Pak by mi muselo vojsko ubohých zbabělců nadat,
kdybych se ještě pokorně krčil po tom všem,
co tu teď prohlašuješ!
Někomu jinému poroučej si, ne mně!
Řeknu ti pouze a ty pamatuj na má slova:
Nikdy nepohnu rukou, abych se bil
pro děvče kterékoli, ať s tebou, ať s táborem celým!
Dali jste ji a vemte si ji.
Co však mám z ostatní kořisti na černé lodi,
z toho mi jedinou věc neodvlečeš,
když sám ti ji nedám!
Zkus to jen, ať všichni vidí,
jak tvá krev černá potřísní hrot oštěpu mého!“

Tak vznikl spor z vášnivých slov.
Sokové skončili sněm u rychlých achajských lodí.
A Peleův syn vykročil se synem Menoitiovým
a s druhy
ke stanům a k lodím širokých boků.
Atreův syn stáhl na vodu mohutný koráb,
dvacet veslařů vybral a kázal naložit obětní dary
určené bohu;
sám přivedl na loď sličnou Chrysovu dceru.
Vůdcem výpravy byl chytrý Odysseus.

Když koráb mizel po siných vlnách,
rozkázal lidu Atreův syn, aby se očistil z hříchu;
omyl se z hříchu lid a jeho viny
klesly do mořských hlubin.
Pak obětovali Apollónovi oběti svaté na usmířenou,
býky a kozly, na břehu burácejících vod.
Vůně z oběti stoupala k nebi s modravým kouřem.
To všecko se dálo po táboře.

Poezie