Okamžik medvěda (2014)

Přidal: Přemek |

Únor 27, 2014

Olga Tokarczuková. Ukázka z knihy. Překlad Petr Vidlák. Dramaturgie Alena Blažejovská.

Čte Jana Štvrtecká.

Nastudoval ČRo Brno v roce 2014. Premiéra 1. 3. 2014 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 18:00 – 19:00 h.).

Lit.: Blažejovská, Alena: Ukázka z knihy: Olga Tokarczuková – Okamžik medvěda. In web ČRo Brno, 26. 2. 2014 (článek + úryvek). – Cit.: Olga Tokarczuková je jednou z nejčtenějších a nejoceňovanějších současných polských spisovatelek. Díky brněnskému nakladatelství Host je dobře známá i u nás.

Největší úspěch u kritiky a čtenářů měla její třetí kniha Pravěk a jiné časy, oblíbená je kniha Běguni, ale i další romány a povídkové sbírky. Podle její knihy Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých připravuje celovečerní film režisérka Agnieszka Hollandová. Prozaický soubor Okamžik medvěda obsahuje články, fejetony, zamyšlení a různé další příležitostné texty.

Ukázku jsme pro vás vybrali z textu přednášky, kterou Olga Tokarczuková napsala u příležitosti II. světového kongresu překladatelů polské literatury v červnu 2009. Část této přednášky, nazvané Prst, který ukazuje na Měsíc, uslyšíte v českém překladu Petra Vidláka.

ÚRYVEK
Do druhé světové války bylo Polsko multikulturním a multijazyčným státem. Tam, kde se polština setkávala s jinými jazyky, pocity a mentalitami, tam byla nejvíc tvůrčí. A proto není náhoda, že velcí mistři polského jazyka se rodili v pohraničí. Mám na mysli především fascinující a neopakovatelnou prózu Bruna Schulze, která vznikala na území, kde se setkávaly vlivy polské, židovské a ukrajinské, ale také obraznou, hluboce reflexivní a metafyzikou protknutou poezii Czeslawa Milosze, který pocházel z dnešní Litvy.

V polsko-židovském kulturním pohraničí vznikala nádherná poezie. Balady Boleslawa Lešmiana vycházející z pohádek a lidových vyprávění, ponořené v jazyce a kypící fenomenálními neologismy (právě proto jsou, bohužel, nepřeložitelné) nebo jiskřivá polština Juliana Tuwima plná geniálních asociací, jazykových hříček a humoru. To jsou jen ty nejvýznamnější a nejznámější příklady. Poddajná, plastická, nejasná, nepříliš přesná, tradicionalistická a gramaticky nepředvídatelná — tak se obvykle popisuje polština. Byla stvořena spíše pro intuici než pro logos, spíše pro poezii než pro vědeckou diskusi.

Mám dojem, že polština se necítí příliš dobře v intelektuálním nebo realistickém diskurzu, v lineárním vyprávění událostí. Volí formy otevřené, mnohovýznamové. Je citlivá na grotesku a absurditu, vhodná pro patos. Není tedy divu, že polská poezie je ve světě dobře známá a že je oceňována. Je to jazyk, který toho mnoho dovolí, především básníkům; jazyk, který svět spíš skicuje, než popisuje, jazyk-impresionista schopný vyjádřit dojmy, nálady, prožitky, je otevřený asociacím, buduje obrazy.

Povídky