Mrtvý Gabriel (2002)

Přidal: beatman |

Listopad 18, 2005

Arthur Schnitzler. Lehce dekadentně laděný příběh rakouského dramatika, prozaika a lyrika, jednoho z hlavních představitelů vídeňské moderny přelomu 19. a 20. stol., je zasazen do středoevropského prostoru někdy na počátku 20. století. Překlad a režie Vladimír Tomeš.

Účinkují Jan Novotný, Eva Horká, Simona Stašová a Jan Přeučil.

Natočeno 2002 (29 min.). Repríza 7. 12. 2014 (ČRo 3 Vltava, 2:31 h) v cyklu Noční bibliotéka; 21. 1. 2017 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.) v cyklu Rakouský rok; 22. 5. 2022 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.); 13. 2. 2024 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).

Lit.: anonym: Mrtvý Gabriel. In web ČRo, červenec 2011 (článek + ukázka z povídky). – Cit.: Rakouský dramatik a prozaik Arthur Schnitzler patřil k tzv. „vídeňské moderně“. Byl mistrem povídky a novely. Ústředním tématem jeho tvorby jsou láska a smrt – nejinak je tomu i v povídce s názvem Mrtvý Gabriel, která pochází z roku 1908. Pro Schnitzlera je typické, že nesleduje pouze metafyzický obsah spojení lásky a smrti (tedy otázku hranic bytí a nebytí), ale že je řeší v rámci reálně – byť netradičně – chápané psychologie. Rád sestupuje do extrémních situací, v nichž se odhalují skryté pohnutky lidského jednání. Díky tomu se dopracovává nebývalé věrohodnosti a objevnosti, která jde „za“ morální a metafyzická klišé.

„Arthur Schnitzler je klasik. Neznám žádného jiného žijícího německy píšícího spisovatele, o kterém by se to dalo tvrdit se stejnou jistotou… Žádný jiný si nezaslouží označení mistr jako on.“ Těmito slovy kdysi německý dramatik Frank Wedekind (1864-1918) ocenil umění svého rakouského současníka, dramatika a prozaika Arthura Schnitzlera (1862-1931). Schnitzler patřil k tzv. „vídeňské moderně“ (Hugo von Hofmannsthal, Peter Altenberg, Hermann Bahr).

Ústředním tématem jeho tvorby jsou láska a smrt (už jeho prvotina z roku 1892 nesla název Umírání). Schnitzlerovo povolání lékaře úzce souviselo s jeho tvorbou, která vycházela z materiálu nashromážděných zážitků, ze znalosti lidské psychologie a ze společenských souvislostí přelomu 19. a 20. století. Spisovatel se intenzívně zabýval neurologickými a psychiatrickými problémy, zapisoval si sny a ovládal metody jejich analýzy. Nezávisle na Freudovi dospěl k některým poznatkům blízkým psychoanalýze. Jednou se sám vyjádřil: „moje díla jsou samé diagnózy.“

Spojení lásky a smrti – jako dvou dotýkajících se pólů křivky života – se pak vrací v jeho próze až do konce – jako hlavní téma je např. přítomno v povídce Mrtvý Gabriel z roku 1908 a jako průvodní téma většiny ostatních děl. Pro Schnitzlera je typické, že nesleduje pouze metafyzický obsah tohoto spojení (otázka hranic bytí a nebytí), ani je nemýtizuje ve smyslu módní „erotiky smrti“, nýbrž že je řeší v rámci reálně – byť netradičně – chápané psychologie. Netradiční je jeho přístup v tom, že sestupuje do extrémních situací, v nichž se odhalují skryté pohnutky lidského jednání – ty, které jsou v normální situaci překryty cenzurou intelektu či společenské konvence. Díky tomu se dopracovává nebývalé věrohodnosti a objevnosti, která jde „za“ morální a metafyzická klišé.

Povídky