Podivuhodný případ Benjamina Buttona (19??)

Přidal: Martin |

Listopad 14, 2009

Francis Scott Fitzgerald. Údaje o tvůrcích nezjištěny.

Čte Rudolf Pellar.

Připravil Český rozhlas (30 min.).

Lit.: Marešová, Milena M.: Podivuhodný případ Benjamina Buttona. In web ČRo, 20. 4. 2009 (článek). – Cit.: Kdo by nechtěl vypadat stále lépe, kdo by si nepřál mládnout ostatním před očima? Ale ono to není tak jednoduché. Jako taškařici s podtónem drtivého smutku toto téma zpracoval ve své povídce americký spisovatel Francis Scott Fitzgerald (1896-1940), příslušník tzv. ztracené generace, autor knih Velký Gatsby nebo Něžná je noc. Jeho povídku Podivuhodný případ Benjamina Buttona vydala společně nakladatelství Argo a Triton jako první svazek edice Kanapka – bilingvní jednohubka.

Podle Fitzgeraldovy povídky vznikl stejnojmenný film, který momentálně běží i v českých kinech (USA, 2008, režie David Fincher). Pro filmové zpracování bylo třeba zvolit jiné akcenty, některé motivy zdůraznit, rozvinout. Tvůrci zasadili děj do jiného času a hlavnímu hrdinovi vyměřili delší období na couvání k mládí. Zároveň do atraktivní hlavní role obsadili oblíbenou hereckou tvář Brada Pitta. Film zkrátka „hraje“ s obrazy. Co však je ve slovech? V předloze?

V knize příběh začíná v roce 1860 v Baltimoru, kde se, nezvykle v nemocnici místo doma, narodilo prazvláštní dítě. Vlastně ne dítě, alespoň ne napohled. „Tohle!“ ukázala mu sestra. Pan Button se podíval směrem, kam zamířila prstem… a co že spatřil? Napůl nacpaný v jedné z postýlek a zabalený do velikánské přikrývky, seděl tam jakýsi stařík.“

Zpočátku není jasné, kam autor tímto nápadem míří. Je to výsměch nebo neštěstí? Smát se tomu, nebo pohoršeně zvedat obočí? Především je nutné smířit se s jednoduchým stylem tohoto vyprávění, které opomíjí detaily, aby čtenářovu pozornost upřelo k podivnému ústřednímu tématu tělesnému mládnutí v protiproudu k duchovnímu vyzrávání. A tak malý – vlastně starý – tedy právě narozený chlapec osloví svého otce, který je tímto pochopitelně uveden do více než rozpaků: „Syn jeho ruku důvěřivě přijal. „Jak mi budeš říkat, tatínku?“ zeptal se rozechvěle, když vycházeli ze dveří. … Pan Button něco nesrozumitelného zamručel. „Ještě nevím,“ odpověděl po chvíli chraplavě. „Nejspíš by ses měl jmenovat Metuzalém.“ Trochu šílený nápad se rozvíjí. Stařík Benjamin postupně mládne a Fitzgerald opět mistrně naznačuje problémy podobného počínání. Dětskou duši v dospělém těle je třeba kultivovat, ale jak to provést, když učitelé skoro v úděsu utíkají nebo je napadá cosi o blázinci; a když nejbližší, svázaní v zajetí obvyklosti, takovou anomálii pokládají za pošetilou a nepřípadnou svévoli. Peripetie spojené se společenským zařazením člověka v neuchopitelném rozporu couvajícího času jsou ovšem jednou z linií této povídky.

Další z nich je protipól dvou fyzicky vzdálených, ale intelektuálně vzájemně nejbližších životních údobí. Jestliže si Benjamin ve svém stařeckém dětském věku nejlépe rozumí se svým dědečkem: Benjamin a starý pán se stali přímo nerozlučnými společníky. Vysedávali spolu celé hodiny, navzdory značnému věkovému rozdílu, a jako dvě notorické drbny s neúnavnou výdrží probírali to málo, co se za celý den seběhlo. Na opačném pólu svého života, když se „promládnul“ ke vzhledu batolete, ale k věku starce, nejlepšího druha svých dní nalezl ve svém vnukovi: „Ve stejný den je oba začali vodit do školky a Benjamin zjistil, že hrát si s barevnými papíry, vymýšlet pestré vzory a vyrábět co nejdelší papírové řetězy je ta nejlepší zábava na světě.“

Podivuhodný případ Benjamina Buttona je drobnost, fraška, věc pro zasmání té absurdní představě. Ale tak jako stařičkému dítěti Benjaminovi občas přes „jeho dětskou tvářičku přelétl smutný stín“, stejně i do čtenářského úsměvu se nepochybně vloudí povážlivé myšlenky o podivné marnivosti času…

Povídky