Santiniho jazyk (2006)

Přidal: Přemek |

Březen 2, 2006

Miloš Urban. Thriller s hlubším významem – úryvek. Pro rozhlas vybral a v úvodu hovoří Petr Hanuška. Zvuk, záznam a střih Pavel Tichý. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Redakce Jan Sulovský. Režie Michal Bureš.

Účinkuje Pavel Juřica.

ČRo Olomouc. Premiéra 26. 2. 2006.

Lit.: Ljubková, Marta: Marta Ljubková / Baroko a baroko (Jiřího Hájíčka Selský baroko, Miloše Urbana Santiniho jazyk). In web Souvislosti 1/2006 (literární recenze). – Cit.: S novým románem přišlo v minulém roce několik autorů, jejichž dosavadní tvorba vybízí k tomu, abychom je, jeden každý, očekávali s velkou pozorností. Kromě Jáchyma Topola a Petry Hůlové vydali své novinky i Miloš Urban nebo Jiří Hájíček. Torstovské autory protentokrát ponechme stranou – Urbana vydalo pražské Argo, Hájíčka brněnský Host. Přičemž oba patří ve „svých“ nakladatelských domech k autorům kmenovým.

Miloš Urban je zřejmě všeobecně známější než Hájíček a čtenáři, podporováni masivní reklamní kampaní, na každého nového Urbana také čekají – byť se jim už od Sedmikostelí dostává prakticky téhož. Urban, od počátku oblíbenec kritiky, svým posledním dílem vzbudil značnou vlnu recenzentské nevole: příběh je prý nesmyslně vykonstruovaný, záliba v citacích sebe sama přehnaná, pointa ubohá. Řeč je o „románu světla“Santiniho jazyk.

Jiří Hájíček na sebe výrazněji upozornil zejména souborem povídek Dřevěný nůž (2004). Autor své čtenáře získává postupně a kritický ohlas posledního románu, Selský baroko, je prakticky bezvýhrad pozitivní. Kniha bodovala v každoroční anketě Lidových novin a recenzenti ocenili její jazyk a zejména téma – temný příběh z padesátých let na české vesnici.

Tedy jako by se jednalo o dvě různé cesty a přitom se stejným východiskem: oba autoři se narodili v roce 1967, oba debutovali v roce 1998, v obou případech šlo o debut přinejmenším podařený – první vydal Poslední tečku za rukopisy, druhý Snídani na refýži. Avšak nesledujme falešnou stopu; před námi leží dva romány.

Romány zdá se mají k sobě nejblíž v tom, co je zároveň odlišuje – a to je baroko. V případě Urbana doba, v níž tvořil Santini, u Hájíčka ironický odkaz na vnější tvář stavení, jež zakrývá vnitřní tragédie. A tak zatímco Urban klouže efektně po povrchu, předstíraje hluboký ponor, Hájíčkovi se tu a tam, nenápadným způsobem, podaří zadřít se historii pod kůži. Oběma románům je společná tematizace dějinné paměti a jejího písemného záznamu: zatímco Urban jakoby věří, že věci upynulé jsou dešifrováním dobových textů zachytitelné, Hájíček se dobírá opačného závěru. Lidská paměť, v případě baroka už staletí mrtvá, v případě Hájíčkových padesátých let dodnes „barokně“ bolavá, je omylná. Urban k baroku nabízí nebo aspoň hledá klíč, Hájíček se klíčů vědomě zříká. A ještě: tak jak je opulentní Urbanův příběh, tak je přebujelý (a místy zbytnělý a jindy křečovitě „autentický“) jeho jazyk. Hájíček se v zachycování „každodenních“ promluv Urbanovi podivuhodně blíží, mnohem uměřenější však zůstává v popisných pasážích. (…)

Povídky