Malá vánoční 1/3 (1966)

Přidal: Přemek |

Červenec 26, 2006

Ludvík Aškenazy. Hudební spolupráce Vilém Prokop Mlejnek. Dramaturgie Čtvrtková.
Zvuk Vladimír Bako. Záznam a střih Anna Zobačová. Režie Jan Berger.

Vypráví Karel Höger.

Natočeno 18. 11. 1966 (studio R 34-F, 9:00 – 13:30 h.). Premiéra 24. – 26. 12. 1967 (Praha-RPD, 8:30 – 9:00 h.; 8:30 – 8:50 h.) v cyklu Četba pro děti. Repríza 24. – 26. 12. 2014 (ČRo 2 Praha, 8:35 h).

Lit.: Faltýnek, Vilém: Malá vánoční povídka. In web ČRo, 24. 12. 2008 (anotace). – Cit.: Kniha Ludvíka Aškenazyho vyšla v roce 1966, v listopadu téhož roku ji autor také upravil pro rozhlas jako třídílné vyprávění pro děti. V režii Jana Bergera ji načetl herec Národního divadla Karel Höger. Nahrávka je méně známým dokladem jeho naprosté rozhlasové suverenity, které v tomto období dosahoval. Ač je to příběh pro děti (kniha byla ve Státním nakladatelství dětské knihy opatřena bohatými ilustracemi Hany Štěpánové a vytištěna velkými písmeny jako první dětské čtení), v Högerově podání jistě zaujme o dopělého posluchače. Mimo jiné už proto, že mnozí z vás možná ve stejné době jako hrdina knihy malý Jakub prožívali své dětské Vánoce.
Jakubovo magické putování štědrovečerní Prahou začíná u kádě s kapry na Václavském náměstí, kde se chlapec ztrácí tatínkovi, vede na Malou Stranu, kde se Jakub setká s lampářem a děvčátkem se zápalkami, s poštovským koněm, který je ve skutečnosti kobyla Karlička, a s poštovním zřízencem Klementem. Končí na policejní stanici, odkud už vede přímá cesta domů k rodičům.
Stejně jako nahrávka dokládá vysokou úroveň tvorby pro děti v rozhlase, je zároveň potvrzením kvality literární tvorby pro děti v 60. letech. Pro Ludvíka Aškenazyho bylo dítě a dětský pohled na svět důležitým prvkem v jeho tvorbě. Objevovalo se v knihách pro dospělé, v Dětských etudách, v pohádkovém románu pro dospělé Putování za švestkovou vůní, i přímo v knihách psaných pro děti (Praštěné pohádky, Cestopis s jezevčíkem). Psaní pro děti se věnoval i po své emigraci do Německa. V současnosti vycházejí některé německy psané pohádky v překladu i doma.
Malou vánoční povídku s podtitulem Jak jsem se ztratil uvádí s velkým úspěchem už několik sezón pražské Divadlo v Dlouhé v dramatizaci a režii Jana Borny.

Lit.: Zýková, Veronika: Malé vánoční snění. In web 25fps, 25. 2. 2011 (článek). – Cit.: Tento krátký text si neklade za cíl nic jiného než upozornit čtenáře na podmanivou rozhlasovou četbu, která ani po téměř padesáti letech neztratila nic ze své poetické atmosféry. Tvorba Ludvíka Aškenazyho je více než s filmem spojena s rozhlasem, který často čerpal z jeho povídek a pro nějž napsal řadu pozoruhodných her. Bez výjimky jde o posluchačsky podmanivé zážitky, ať už vzpomeneme Piškot (1963, režie: Josef Červinka, podle povídky Zmizel jako cukrář), Servítek (1967, režie: Jana Bezdíčková) či Kůži (1967, režie: Jiří Horčička). Hru s možná nejsilnějším emocionálním účinkem představuje Bylo to na váš účet (1964, režie: Jiří Horčička, podle Aškenazyho povídky Vajíčko), kde exceluje řada herců v čele s Karlem Högerem. Tento filmový, televizní, divadelní a rozhlasový herec (a čtec, jak sám sebe označoval) se stal představitelem trojdílné četby s názvem Malá vánoční povídka (podle stejnojmenné Aškenazyho knihy pro děti). Domnívám se, pokud hovoříme o četbě určené především dětskému posluchači, že vedle Trnkovy Zahrady (1960, režie: Miroslav Disman) a Ladova Kocoura Mikeše (1972, režie: Helena Philippová) jde o Högerův nejlepší výkon za rozhlasovým mikrofonem. Höger zde přesvědčuje o naprosté suverenitě při práci s textem, zároveň jeho přednes nepostrádá hravost a radost. Názorně ukazuje, jak s minimem vnějších prostředků dosáhnout maximální působivosti.

Četba je pojata komorně, občasné hudební předěly obstarávají úryvky z Rybovy vánoční mše „Hej, mistře“. Högerův hlas, ze kterého je lehce slyšet nachlazení, posluchači před očima vytváří obraz zasněžené vánoční Prahy, ocitáme se na Václavském náměstí a na Malé Straně, kde bloudí malý Jakub, který ztratil spojení s mateřskou letadlovou lodí (tatínkem), když byl tryskovým letadlem. Höger je zároveň vypravěčem, Jakubem, kaprem, pánem, ďáblem, koněm, vozkou-poštovním doručovatelem Klementem, policajtem, tatínkem i maminkou. V Högerově podání dostáva poetický rukopis a úžasná Aškenazyho imaginace („Tys byl mateřská loď, Jakube, ale já jsem matka. Řekla na to paní Zachystalová a poplakala celý vánoční stromek. Stromek se napřímil a ještě víc zezelenal.“) další rozměr.

Höger zcela samozřejmě mění hlasy a bravurně přechází z role vypravěče do role Jakuba a dalších postav. Vždy dokáže akcentovat to podstatné. Textové úryvky sice mnoho nenapoví, přesto některé ocituji. Odkazuji na audio ukázku (a především doporučuji sehnat si celou četbu, z níž by šlo do nekonečna vybírat pamětihodné momenty).

Nezapomenutelný je například Jakubův dialog s pánem, který nese kapra:

„Pane, otočte si toho kapra k sobě. On vám chce něco povědět. (…) Kdepak, povídá pán, tebe pustit nemohu, ty jsi polívkovej. Hahaha. A kdo je polívkovej, ten má osud zpečetěný. (…) Pane, zeptal se Jakub, jak to, že někdo je polívkovej a jiný ne? A jak to, že se ryby jedí a lidi ne? (…)“

Nebo setkání Jakuba s čertem v gumové zástěře a návšteva v „pekle“:

„Najednou se totiž před Jakubem otevřela země. A to přímo na Václavském náměstí. Zdvihla se před ním zvolna dvě veliká plechová křídla podezmního výtahu a ze země vyplul na povrch chodníku zarostlý člověk v gumové zástěře. No, povídá si Jakub, tak tohle je čert (…).“

Vrcholem Högerovy „proměny“ jsou pan Klement a kůň Karlička:

„Karlička má hrozně ráda ko-le-dy, řekl pan Klement, a nejraději ty, jak je o tom oslíkovi, jak dýchal na děťátko. Karlička mu to hrozně závidí… tomu oslíkovi. Kolikrát jsem ti říkal, Karle, že závidět se nemá! – Já vím, Božka, zašeptala skromně Karlička a sklopila zrak.“

Rozhlasová verze se od knižní příliš neliší. Text je ponechán téměř beze změn, pouze s drobnými úpravami některých slovních tvarů. Pochopitelně jsou vypuštěny pasáže vycházející z knižního média. Rozhlasová Malá vánoční povídka podobně jako literární předloha poskytuje prostor pro fantazii, který je naopak (zákonitě) vyplněn vizuální doslovností Vošmikova filmového zpracování. Samostatného zhodnocení by jistě zasloužila inscenace Divadla v Dlouhé, která se v repertoáru divadla drží pod názvem Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka už přes deset let.

Jak je patrné, text povídky funguje i s odstupem mnoha let v nejrůznějších podobách. Není pouze záležitostí dětského diváka, funguje zde i jistá nostalgie po zmizelé době dětství, jak o ní píše ve svém příspěvku Barbora Slezáková. Malá vánoční povídka nám umožňuje vrátit se alespoň na chvíli do těch dob, kdy naše fantazie nebyla spoutána racionálními úvahami o tom, co je možné a co ne. A to je k nezaplacení. No ne?