Pražský chodec (1994)

Přidal: Přemek |

Červen 29, 2007

Guillaume Apollinaire. Z francouzštiny přeložil Jan Binder. Režie Petr Adler.

Účinkuje Boris Rösner.

Natočeno v roce 1994 (26 min). Repríza 1. 7. 2007 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.) v cyklu Klasická povídka; 16. 12. 2010 (ČRo 3 Vltava, 16:00 h) v cyklu Moderní povídka; 1. 2. 2015 (ČRo 3 Vltava, 2:30 h.) v cyklu Noční bibliotéka; 9. 11. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:30 h.); 29. 8. 2020 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.; 23:00 h).

Lit.: anonym: Guillaume Apollinaire: Pražský chodec. In web ČRo 3 Vltava, prosinec 2010 (článek). – Cit.: Povídka Pražský chodec zakladatele moderní poezie, francouzského básníka Guillauma Apollinaira, je vstupní prózou souboru s názvem Kacíř a spol. Text je inspirován autorovým pobytem v Praze roku 1902 a patří k nejzajímavějším textům zahraničních spisovatelů o tomto městě. Vypráví se v ní mimo jiné o jednom neobvyklém setkání… (…)

Francouzský literární historik Pierre-Marcel Adéma uzavřel svou knihu o životě a díle Guillauma Apollinaira slovy: „Je nepochybně jediným básníkem, kdo s bezelstnou pýchou a hlubokou vírou v budoucnost předvídal v tomto verši ze sbírky Alkoholy: A budu se vzdalovat jak blýskavice uprostřed stínů. Osud, který se naplnil.“

Wilhelm Apollinaris de Kostrowitsky, budoucí básník Guillaume Apollinaire se narodil v Římě 26. srpna 1880. Krátký život zakladatele moderní poezie se uzavřel 9. listopadu 1918. Bylo mu osmatřicet let. Apollinairova nejrozšířenější kniha našla v době svého vydání pouhých dva tisíce čtenářů. A jen málo z nich si v listopadu 1918 uvědomovalo, jakou ztrátu utrpěla Apollinairovým skonem poezie. Dnes je Apollinaire považován za tvůrce moderní poezie, jednoho z absolutních básníků.

Lit.: Mačas, Dominik: Guillaume Apollinaire nejen o Praze. Poslechněte si povídky francouzského básníka. In web ČRo 3 Vltava, 29. srpen 2020 (článek). – Cit.: Pražský chodec, Piemontští poutníci a Ubrousek básníků. Poslechněte si tři povídky z knihy Kacíř a spol. francouzského básníka Guillauma Apollinaira, jednoho ze zakladatelů moderní poezie. Najdete je on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Zejména sbírky Alkoholy a Kaligramy, ve kterých Guillaume Apollinaire (1880–1918) využívá metodu tzv. pásma, jsou často spojovány s počátkem nového básnického směru. Tvorba vychází z pocitu měnícího se světa – mizí klasický, vázaný verš, je ignorována interpunkce a rytmus, báseň se stává volně plynoucím proudem myšlenkových asociací. (…)

Povídka Pražský chodec je inspirována autorovým pobytem v Praze roku 1902 a patří k nejzajímavějším textům zahraničních spisovatelů o tomto městě. Vypráví se v ní mimo jiné o jednom neobvyklém setkání… (…)

Lit.: Bojda, Tomáš: Apollinaire v Praze. In web RadioDock, 9. 11. 2018 (recenze). – Cit.: Stoleté výročí úmrtí zakladatele moderní poezie Guillauma Apollinaira připomněla 9. listopadu Vltava reprízou povídky Pražský chodec. Vstupní text sbírky Kacíř a spol. z francouzštiny přeložil Jan Binder, režisérem byl v roce 1994 Petr Adler.

Symbolická pocta velkému básníkovi je současně neobvyklou tematizací Prahy a jejího genia loci. Příběh vypráví o fiktivním pražském setkání spisovatele s Isaacem Lakedemem, Věčným židem nebo také Ahasverem. Povídka zaujímá nevšední stylizací postav, neustálým pohráváním si s přenesenými významy a prolínáním nadčasových filozofických rovin s okamžitým požitkářstvím. Nízké radosti versus strach a pochyby, čistota versus hřích. Boris Rösner naznačuje ústy jednajících postav leccos o pochybné morálce a vnitřní zkaženosti, leccos také o lidských slabostech. „Už devatenáct věků pozoruji lidstvo a je to nesmírně zábavné. Můj hřích, pane, byl vrozený talent a už dávno se z něho nekaji.“ V Rösnerově provedení vnímáme obsah replik zvláště intenzivně. Jeho nezaměnitelný sonorní témbr postavám vkládá živočišné emoce, stejně tak ovšem přispívá k atmosférickým deskripcím pražských zákoutí a dílčích historických událostí. Jako jediný interpret na malé ploše plynule přechází z ich-formy k vypravěči, vzápětí se ocitá na obou stranách dialogu postav.

Povídka ilustruje Apollinairův pobyt v Praze roku 1902. Připomíná tehdejší jubileum nedožitého století Victora Huga, v jehož souvislosti akcentuje mimo jiné pozoruhodné dobové reálie staré Prahy: „Mohl jsem se přesvědčit, že city, které Češi při této příležitosti dávali najevo, nebyly předstírané. Krásné plakáty vylepené po zdech ohlašovaly překlady románů Victora Huga do češtiny. Výkladní skříně knihkupectví připomínaly výstavu básníkových spisů…“

Apollinairovo dílo bývá označováno jako nespoutaná oslava nekonečných možností člověka, pocta hédonství, často pokleslých radovánek, ale také umělecké svobody. Prolínání žánrových poloh jistě souvisí s dynamikou a nekonvenční anarchií, které Apollinaire praktikoval v životě i umělecké tvorbě. Dnes na jeho dílo nazíráme jako na průsečík kubismu a futurismu. Za svého života se přátelil Pablem Picassem, André Bretonem či Jeanem Cocteuaem. Rytmizace Apollinairových básnických textů vychází z narušování klasické formy veršované poezie, přiklání se ke sledu volných asociací, ale také současnému akcentování několika významových perspektiv.

Hledající a výrazově vrstevnatý básník vkládá svému Isaacu Lakedemovi mnohé z otázek, jimiž se ve skutečnosti zabýval sám. Boris Rösner také postavu věčného tuláka čekajícího na Poslední soud neakcentuje jako éterickou bytost, v jeho interpretaci odhalujeme spíše mefistofelské konotace směřující k pokušení. Lyrizující poetika Prahy sehrává v konturách naznačeného fiktivního setkání poněkud netradiční úlohu, když je pomyslným svědkem rozhovorů mezi Věčným židem a jedním z vůdců francouzské avantgardy.

Povídky